Šéfredaktorka časopisu Fotograf: Print je stále náročnější udržet. V onlinu je potenciál

Fotograf Zone není jenom časopis, ale i galerie, festival a nově také web. Všechno to ale začalo časopisem Fotograf před více jak dvaceti lety. Změnilo se během let to, jak o časopisu a tématech, která přináší, přemýšlíte?

Vizi časopisu Fotograf přinesl Pavel Baňka, když jej v roce 2002 zakládal. A její nedílnou součástí bylo to, že časopis od samého počátku vychází v angličtině a v češtině zvlášť. Nemělo se jednat o kompromis s krátkým resumé. A mně přirostla tato vize k srdci. Díky tomu můžeme stavět na tom, že časopis se od začátku pohybuje v mezinárodním kontextu. To je úplně jiná hra.

Stále chceme prostřednictvím fotografie otevírat a komunikovat palčivá společenská témata. Nezabýváme se fotografií primárně z hlediska jejího řemeslného zpracování. Spíše nás zajímá, jak mohou umělecké fotografické projekty rezonovat vůči společnosti. Od začátku jsme věděli, že nechceme zůstat uzavřeni v tradičním pojetí fotografie a řešit především technické nebo formální aspekty média. Fotografii vnímáme jako jeden z nástrojů vizuálního vyjádření, který sebevědomě stojí uvnitř množin technického obrazu, pohyblivého obrazu či současného umění. Vždy ji chceme chápat v interdisciplinárním kontextu – jako médium, které má přesah a dokáže reagovat na aktuální společenské dění.

Oslavy 20 let od založení časopisu. Zleva: Tomáš Hrůza, zakladatel Pavel Baňka, Barbora Vanická, Matěj Pavel, Marie Rozmánková a Markéta Kinterová. Fotograf Gallery v Praze, 2022, foto: Dita Havránková

Od letoška bude časopis vycházet pouze jednou ročně, zároveň jste spustili nový web s archivem článků. V jakém tempu a stylu bude teď vaše redakce fungovat?

Proces se asi tolik nezmění. Dříve jsme časopis vydávali dvakrát ročně, v určitém období dokonce třikrát ročně. Nyní se z něho stane takzvaný bookmag neboli coffee table book – tedy něco mezi periodikem a publikací. Rozsahem to ve výsledku bude srovnatelné se současnými dvěma čísly.

Proč jste se tedy k tomuto kroku rozhodli?

Důvodů je několik. V posledních letech se výrazně proměnilo chování kupní síly a zároveň i přístup distribučních společností a prodejců. Předloni například velké prodejní domy, jako Luxor a další, úplně vyřadily tištěná periodika ze své nabídky. Také se od dob covidu zvedly náklady na výrobu a distribuci. Doručit tištěnou publikaci k cílovému zákazníkovi v zahraničí je čím dál dražší a tím i bolestivější. I proto teď vkládáme velkou energii do webového projektu. Částečně tak přecházíme do online prostoru. Tam tyto problémy odpadají a nabízí se zároveň úplně nové možnosti, například práce s videem. Papír je pro nás ale stále srdcová záležitost, takže vznikne bookmag, který je z povahy věci prostě určen pro čtenářstvo preferující papír.

Nový web Fotograf Zone, repro: ČT art

Mrzí vás to?

Na jednu stranu ano. Bylo to těžké rozhodování. Zároveň není mým stylem nad tím zbytečně plakat. Ve webovém prostoru vidím obrovský potenciál a těším se na něj.

Například Časopis FOTO, jedno z mála dalších českých periodik zaměřených na fotografii, se na svých stránkách vyhrazuje proti „veškerým digitálním alternativám časopisu” a jeho obsah čtenáři najdou „výhradně na papíře“…

To je skvělé, držím jim palce. Ale jak jsem říkala – něco jiného je vydávat periodikum pro český trh a něco jiného pro zahraniční, kde je mezinárodní distribuce čím dál tím komplikovanější téma. V našem případě se nezaměřujeme jen na fotografii v tradičním slova smyslu, ale i na širší spektrum, které pracuje s novými médii, technologiemi nebo audiovizuálními formáty. Online prostředí proto nevnímáme jen jako doplněk. Je to další způsob, jak s publikem komunikovat a reflektovat aktuální tendence.

Co papír časopisu dává? A co dává fotografii?

Pro mě jako pro estétku a tak trochu fetišistku je to především zážitek. Papír nabízí lineární čtení, podobně jako u filmu tam hraje svou roli i pohyb. I práce s layoutem, s rozvržením stránek je jiná než v online prostředí. Z vlastní čerstvé zkušenosti s tvorbou webového portálu teď vnímám, že digitální prostředí je z hlediska layoutu strukturálně pevnější, méně otevřené vizuálním hrám. Nepřináší ten druh potěšení z povrchu, z materiálu, který papír nabízí. Ale zároveň platí, že online prostor otevírá jiné, velmi bohaté možnosti – a právě ty chceme postupně dál rozvíjet.

Bude se proměňovat i redakční proces?

Ano i ne. Tisk má své jedinečné kvality, ale web nabízí něco, co papír zprostředkovat nedokáže – pohyblivý obraz. A právě na tuhle možnost se opravdu těšíme. O videích jsme psali už dříve – tehdy jsme texty tiskli na černé pozadí, abychom evokovali jakousi atmosféru kina. Ale teď ho budeme moci opravdu ukázat.

Za těch dvacet let, co časopis vychází, jsme nashromáždili obrovské množství obsahu – přes tisíc článků. A právě web nám dává možnost zpřístupnit je novým způsobem.

Zároveň jsme si museli pojmenovat, pro koho budeme web tvořit. Zatímco tištěný časopis cílil primárně na odbornou veřejnost, online platforma by měla fungovat na více úrovních přístupnosti a náročnosti obsahu. To znamená, že nadále chceme publikovat odborné texty, ale také čtenářsky přístupnější formu textů. Třetí rovinu by pak měl tvořit čistě vizuální obsah – například série obrazů nebo videí s minimálními popisky, které osloví i širší publikum. Můžeme zkrátka publikovat i popularizační nebo experimentálnější texty, které by v tištěném čísle působily rušivě.

Zahájení festivalu Fotograf a křest Fotograf Magazine ve Veletržním paláci Národní Galerie v Praze, 2023, foto: Jakub Tulinger

V jakých nákladech časopis vydáváte?

Dříve měla verze v anglickém jazyce vyšší náklad než česká, ale během pandemie se to změnilo. Teď vydáváme tisíc kusů českého vydání a podobný počet kusů anglického vydání.

Jak velkou máte redakci?

Jsme malý tým tří lidí. Ale opíráme se o širší redakční radu, která funguje jako taková myšlenková laboratoř. Svoláváme ji v určitých momentech, kdy je potřeba zformulovat nové směry, získávat tipy na umělecké projekty nebo teoretické texty. Jsou to inspirativní setkání. A dále jsme v kontaktu s řadou mezinárodních přispěvatelů, kteří nám pomáhají udržovat široký rozhled a kontext.

Jak dlouho dopředu znáte témata jednotlivých čísel?

Nejméně rok, někdy i dva roky dopředu.

Jaké role jednotliví členové redakce zastávají?

S kolegyní Barborou Vanickou Čápovou zastáváme klasickou redakční, koordinační a produkční práci. Dále spolupracujeme s webeditorkou, externími korektorkami a překladateli. Důležitou roli hraje kolega na PR a marketingové aktivity, finanční oddělení spolku a samozřejmě také grafička a grafik.

Setkání redakční a galerijní rady ve Fotograf Gallery, 2023. Zleva: Tomáš Pospěch, Barbora Mrázková, Barbora Vanická Čápová, Markéta Kinterová, András Cséfalvay, Tereza Špinková, Vojtěch Märc, Viktorie Vítů, Anežka Kořínková, Josef Moucha, Štěpán Grygar, Tomáš Vobořil, foto: Jan Hladoník

Předpokládám, že u takovéhoto typu časopisu je práce s fotografií a autorskými právy násobně složitější než třeba u literárního periodika. Jak se s tím potýkáte?

U nás to není jen technická otázka práv. Práci s obrazem chápeme jako klíčovou součást redakčního procesu – kombinace fotografií a textů je pro nás zásadní a věnujeme jí velkou péči. Vždy po sestavení layoutu jej konzultujeme s autory a autorkami děl – aby výběr i kontext, ve kterém jejich díla prezentujeme, dával oběma stranám smysl. Je to pracnější a časově náročnější, ale považujeme to za podstatnou součást respektujícího přístupu k umělecké tvorbě.

Platíte fotografům za autorská práva?

Rádi bychom, ale bohužel to náš rozpočet zatím neumožňuje. A velmi nás to mrzí. Honorujeme autory textů, protože texty vznikají přímo na míru konkrétnímu číslu. U fotografií je to trochu jinak – možnost prezentovat projekt v našem časopise a nyní i na nové platformě lze vnímat jako formu propagace daného autora nebo autorky. Není to ideální model, ale vychází z dobré vůle obou stran a vzájemného respektu. A i když zatím nemůžeme platit autorské honoráře fotografům, snažíme se jim to vynahradit přístupem, který bere jejich práci maximálně vážně.

V roce 2018 jste před Ministerstvem kultury ČR organizovali happening Růžová žádost, který řešil ohodnocení pracovníků v kultuře. Zlepšila se ta situace?

Na to není vůbec lehké odpovědět. Kdybychom se na to podívali ve smyslu srovnání našich rozpočtů z roku 2018 a z nynějška, tak čistě z hlediska výše těch částek lze říci, že vyplácíme o něco vyšší honoráře. Také v žádostech o financování se snažíme stále více zdůrazňovat význam pracujících v kultuře a postupně navyšovat jejich odměny. Na druhou stranu, pokud zohledníme inflaci a celkové ekonomické podmínky v kultuře, situace je stále velmi napjatá a často jsme velmi na hraně.

Happening Růžová žádost za lepší finanční podmínky v kultuře v rámci festivalu Fotograf před Ministerstvem kultury v Praze, zleva: za festival – Markéta Kinterová, Tereza Rudolf a za MKČR – Petra Křížková, foto: Marie Leličová

Na hraně čeho?

Na hraně udržitelnosti celé redakční práce. Pořád to ještě děláme, ale víme, že v mnoha ohledech nejsme schopni zajistit odpovídající pracovní podmínky vzhledem k odbornosti či talentu lidí, kteří se na obsahu podílejí. Honoráře, které můžeme nabídnout, často neodrážejí skutečnou hodnotu práce těchto erudovaných lidí. Pro nás jako vydavatele je to velmi složité. Protože – a teď to řeknu trochu dramaticky – to médium odchází, tištěný formát je stále náročnější udržet. Není to tak, že bychom si mohli jednoduše říct: teď budeme za texty platit víc. Je to neustálé balancování rozpočtu. A zároveň máme jen velmi omezené nástroje, jak s tím něco zásadního udělat.

Jaká je tedy výše běžného honoráře?

Výše honorářů se liší podle typu a rozsahu textu. U kratších rubrik, jako jsou minirecenze nebo interpretační texty, se honoráře obvykle pohybují mezi 1 000 až 2 500 Kč. U rozsáhlejších esejistických nebo tematických příspěvků pak nabízíme částky v rozmezí 2 500 až 5 000 Kč. Ale opět se bohužel pohybujeme na té zmíněné hraně, která nás netěší.

Křest čísla po redesignu a performance od grafického studia The Rodina, Fotograf Gallery v Praze, 2020, foto: Dita Havránková

Z čeho všeho jsou aktivity Fotograf Zone financovány? Jak velkou část rozpočtu tvoří granty?

Bez grantové podpory bychom dnes už neexistovali především co se týče časopisu, který má vysoké náklady také kvůli své anglické mutaci. Tento typ odborného periodika se z principu nemůže uživit jen prodejem nebo inzercí.

Jeho existence má ale významný smysl z hlediska kulturní diplomacie – přinášíme reflexi současného umění z globální perspektivy, zároveň zprostředkováváme mezinárodní kontext českému publiku. Podobné časopisy hrají velmi důležitou roli na mezinárodní scéně. Mám na mysli tituly jako Aperture ve Spojených státech, Foam v Nizozemsku nebo Camera Austria vydávaná v Rakousku. V regionu střední a potažmo východní Evropy ale taková platforma chybí. Také proto vidíme velký smysl v zaplnění tohoto bílého místa.

Ale zpátky k otázkám financování. Jako spolek fungujeme projektově, čili například pro galerii Fotograf Zone máme kontinuální podporu z Ministerstva kultury i Magistrátu hl. města Prahy nebo Státního fondu kultury. Festival se snažíme opírat i o další instituce, například různé národní instituty či doplňkové zahraniční granty. A dále chceme postupně získávat příjmy z prodeje uměleckých děl prostřednictvím platformy Fotograf Contemporary a těmi dofinancovávat neziskové aktivity Fotograf Zone. Realizujeme také projekt sbírkových portfolií. Ty každoročně prodáváme společnosti PPF Art, která v Česku spravuje největší nestátní sbírku fotografií. Umělci a umělkyně nám pro tento účel poskytují díla bez nároku na honorář, na základě předem dohodnutých podmínek a s vědomím, že tím podporují naši další činnost v oblasti neziskové kulturní produkce. Tohoto gesta si velmi vážíme – a zároveň chápeme, že je nutné o těchto tématech vést otevřené debaty.

Přesto – je pro členy vašeho týmu práce pro Fotograf Zone jediný zdroj příjmů?

Většina lidí v týmu má další přivýdělky nebo zázemí ve formě vlastního bydlení. V mém případě platí obojí. A i to nám umožňuje práci ve Fotograf Zone vykonávat navzdory nízkým platovým podmínkám. Ty jsou částečně kompenzovány silnou vnitřní motivací a smysluplností naší práce. Zároveň je potřeba zdůraznit, že by kulturní práce neměla stát na osobních kompromisech a neviditelných ekonomických nárocích, které sice v rozpočtech nefigurují, ale zásadně ovlivňují její udržitelnost.

Fotograf Contemporary jako jediná česká galerie na Paris Photo, zleva: Libuše Jarcovjáková, Lucie Černá a Markéta Kinterová, Grand Palais, Paříž, 2024, foto: Radim Hořelka

Vloni se platformě Fotograf Contemporary povedlo na veletrh Paris Photo vyvést Libuši Jarcovjákovou a Markétu Othovou. Co všechno to obnášelo? A povede se to ještě někdy?

Řekla bych, že to byl velmi výjimečný moment, který se v blízké době nemusí opakovat. Účast na veletrhu Paris Photo jsme si v loňském roce mohli dovolit především díky financím z Národního plánu obnovy. Paris Photo je nejprestižnější fotografický veletrh na světě a tomu odpovídají i náklady. Nejde jen o samotné poplatky za účast, ale i o produkci a dopravu výstavních děl v profesionální kvalitě. Celý projekt vyšel přibližně na milion korun, což je obrovská suma. Upřímně si neumím představit, jak bychom to bez nějaké mimořádné finanční podpory realizovali znovu.

Přesto ta zkušenost měla obrovský smysl. Připomněli jsme se mezinárodní scéně, zviditelnili práci českých umělkyň a navázali nové kontakty. Byly to mimořádně intenzivní dny, protože veletrh je obrovský, od rána do večera proudí výstavními sály tisíce návštěvníků, atmosféra je nabíjející. Paris Photo drží prim v tom, že se na jedno místo v jeden čas sjedou vystavující, kurátorující i široké spektrum odbornic a odborníků z celého světa, takže síťování tam má reálný dopad.

Chystám se samozřejmě na Paris Photo letos zas, protože tam máme setkání evropské platformy na podporu talentů Futures, kde zastupuji naši organizaci. Těším se na tu atmosféru i nové impulsy.

Šéfredaktorka časopisu Fotograf Markéta Kinterová, foto: Kateřina Zemanová

Sama se fotografii věnujete. Změnil se váš pohled na ni během toho, co šéfujete platformě Fotograf Zone?

Když jsem v časopise Fotograf začínala, asi jsem byla vnitřně vizuálně přísnější. Postupem času mě ale začala čím dál víc zajímat pestrost, různorodost vizuálních přístupů. Stále mě fascinuje to, jak někdo dokáže vizuálním jazykem sdělit vlastní zkušenost nebo postoj. Přijde mi to čím dál sympatičtější. Ráda nad tím přemýšlím, dekóduju to, snažím se to rozluštit.

Moje vlastní fotografická praxe není postavená na řemeslném umu. Fotografii jsem vnímala spíš konceptuálně, jako nástroj. Vlastně bych o sobě řekla, že neumím dobře fotit. Ale ráda se k tomu vracím. Ještě radši pak dávám tu práci do kontextu – skrze text nebo práci s prostorem či jako performativní procházky.

Co současná fotografie podle vás nejvíce potřebuje?

Vnímavost. Potřebuje, aby se na ni lidé naladili, skutečně ji navnímali – protože je plná významů, které si možná ne všichni uvědomují. Tím narážím i na čím dál důležitější otázku mediální gramotnosti. Ráda bych lidi povzbudila k tomu, aby si víc všímali světa kolem sebe, aby se víc ptali, dívali a přemýšleli. A věřím, že právě tahle zvědavost a otevřenost jsou tím, co může současné fotografii nejvíc prospět.

Šéfredaktorka časopisu Fotograf Markéta Kinterová, foto: Kateřina Zemanová

Markéta Kinterová (* 1981)

Je uměleckou ředitelkou Fotograf Zone, šéfredaktorkou magazínu Fotograf a uměleckou ředitelkou společnosti Fotograf Contemporary. Od roku 2016 vede ateliér dokumentární fotografie na FAMU. Fotografii studovala v ateliéru Pavla Baňky na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v letech 1999–2006. V rámci vlastní tvorby se věnuje uměleckému výzkumu s přesahy do veřejného prostoru, který nedávno publikovala v mezinárodním Journal for Artistic Research.