Fotografie Dušana Tománka: Život, to jsou ty nejvšednější záblesky… Nic velkého neexistuje

Dušan Tománek (* 1973) vystudoval fotografii nejprve ve Zlíně, kde žije a kde na tamní univerzitě rovněž pedagogicky působí, pak v Opavě. Od devadesátých let se etabloval jako fotograf architektury a designu, ale také tuzemské alternativnější hudební scény. Podílel se na vizuální identitě kapel jako byly Priessnitz a Umakart či (stále ještě příležitostně existujících) The Ecstasy Of St. Theresa nebo Here; později fotil hudebníky spjaté především s vydavatelstvím Petra Ostrouchova Animal Music, jehož dramaturgie byla původně hlavně jazzová, ale postupně se záběr labelu rozšířil. Tománek nikdy nebyl ten, kdo k hudební scéně suše přistupoval coby ke zdroji kšeftů, nýbrž žil s ní, chodil na koncerty – ostatně výběr muzikantů to tak nějak samozřejmě předpokládal. (Nešlo tedy o čirý pragmatismus, který praktikoval třeba dnes již zesnulý Pavel Jasanský, který si za normalizace pro sebe dělal „umčo“, ale vedle toho chrlil obaly pro tuzemské pop hvězdy.) Proto když nyní Dušan Tománek prezentuje výběry své volné tvorby, tvoří fotky exponované v prostředí alternativnějších koncertů jejich organickou součást.

Otevři se realitě

Je třeba předeslat, že z nynějších dvou autorových výstav jsem viděl pouze tu pražskou, druhá je (do 7. září) instalována ve Zlíně a nese týž název jako monografie – Mor. Komorní instalace Blending v Galerii Teleport v centru Prahy je spíše avízem knihy, na jejímž vydání se podíleli lidé spojení právě s Teleportem a s bookshopem, který tvoří s galerijním miniprostorem jeden celek. Z ukázek dostupných na stránkách Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně je patrné, že tamní výstava je rozsáhlejší a obsahuje i některé práce představené v Teleportu. Způsob instalování je však podle všeho v zásadě totožný: stěny pokrývají šedé desky z tužšího polystyrenu s připíchnutými tisky vyvedenými na vcelku obyčejném papíře, žádné ušlechtilé galerijní materiály. Část exemplářů leží na zemi. Povaha instalace je pracovní, působí dojmem provizoria; kdyby do prostor vtrhl pořádný průvan, možná by část exemplářů snadno serval a natrhl. Obdobně kniha: běžný formát, tenký papír, žádná takzvaně obrazová publikace na křídě nebo jiném vysokogramážovém papíru. Víceméně pracovní sešit, záznamník.

Z výstavy Blending – snímek z ledna 2007– Dušana Tománka v pražské Galerii Teleport, foto: © – Dušan Tománek

Hmotná průběžnost jak instalace, tak publikace koresponduje s metodou Tománkova focení a zobrazování. Lze ji přiblížit jako uvědomělou intuitivnost, poučené barbarství, otevřenost vůči jakémukoliv okamžiku, na nějž natrefí, zacílí a exponuje – snapshot, momentka. Něco je vyfoceno černobíle (tyhle práce dominují svazku Mor), něco barevně, často s redukovanou paletou tónů. Označuje-li v IT oboru pojem snapshot schopnost zaznamenat stav paměťového zařízení k danému časovému okamžiku, což pak umožní případnou obnovu dat, nepřímo to vystihuje i filozofii Tománkovy metody: vizuálně syrovým způsobem konzervuje v podstatě jakékoli výjevy v kterémkoli okamžiku – od posluchačských extází na koncertech přes přízračné konstelace v interiérech nebo na ulicích až po vyloženě surrealistická „setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole“.

Kompozice těch snímků je zhusta „mizerná“, technická plasticita fotek téměř žádná, drtivá většina výjevů byla direktně přisvětlena bleskem a působí proto obrazově ploše. A přece je jasné, že Dušan Tománek velmi dobře ví, co dělá, o co mu jde: uchovávat si otevřené vnímání, nespekulovat, nevymazlovat, neštítit se povrchu i věřit podvědomí. Když mám pocit, že se přede mnou zjevilo „cosi“ totálně obyčejného, a přece nevyslovitelně výmluvného, zmáčknu spoušť, ono se časem ukáže, co to vlastně bylo za setkání, zda z něho zůstalo něco, co zaslouží ukázat.

Za chvíli to zase zmizí

„Mor je otiskem krize, osobní i politické, sociální a technologické, období nejistoty. Povodeň v domě hoardera, někoho, kdo fotí pro zdání kontroly, aby vložil vrstvu odstupu mezi sebe a vřavu venku,“ píše v průvodním textu knihy publicista a kurátor Michal Nanoru, toho času žijící v Londýně. Opisem barvitě formulujícím povahu současné doby se vesměs úspěšně snaží vystihnout místo a smysl Tománkovy tvorby. „Nejde se rozhlídnout, něco pořád brání ve výhledu. Všechno je nebezpečně blízko, stěny se přibližují, životní prostor se zmenšuje, mračna se stahují, kruh se uzavírá, smyčka se utahuje. Celky neexistují, jen cáry a synekdochy, autor odstraňuje kontext, izoluje, mrzačí – vítejte v roce 2025.“ Škoda že si Nanoru neodpustil několik laciných asociací typu: „Jeho tvar je trojúhelník, klín – nebo jehlan, ten má víc hran. Dušan Trojhran. Dušan Trojhránek.“

Detail z výstavy Blending Dušana Tománka v pražské Galerii Teleport, foto: ČT art – Josef Chuchma

Tománkův přístup k volné tvorbě je velmi osobní, takzvaně krajně subjektivní a solitérní, není však úplně bez souvislostí – a to ani na poli současné české fotografie. A to nemusíme brát v potaz různé konceptuální projekty, které produkují nastupující generace autorek a autorů tvarovaných na tuzemských vysokých školách, kde se fotografie vyučuje; z těchto produktů je totiž vesměs cítit příliš rozumu, chtění, taktiky, trendovosti, artové až snobské účelovosti. Tománkova metoda je žitá! Je to výraz existenciálního nastavení. Některé partie nedávno proběhnuvší výstavy Václava Jiráska Forbidden Pleasures v pražské Galerii Václava Špály vykazovaly příbuzné rysy: „lacině“, možná nějakým kompaktem nafocené výjevy, například mrtvá zvířata či plastika Krista nesoucího kříž. Nicméně Jiráskova expozice jako celek byla mnohem opulentnější, literárnější, programově dekadentní.

Možná povahou nejblíž k Tománkovu vidění měla tvorba předčasně zesnulého Adama Holého (1974–2016), který rovněž fotografoval pro label Animal Music. Holý sice byl v námětech i naturalem poživačnější, živočišnější, bořil hranice mezi lifestylem a volnou tvorbou, neváhal být zcela explicitní v „soukromých“ portrétech a momentkách svých modelek, ale s Tománkem sdílel otevřenost k „nízkému“, kromě všeho výše řečeného totiž také pozoroval nejobyčejnější výjevy a měl potřebu pokoušet se vystihnout jejich náladu.

Kniha Dušana Tománka Mor vystavená ve výloze bookshopu, který je tvoří s Galerií Teleport jeden celek, foto: ČT art – Josef Chuchma

Když tak uvažuji, co ty tři jmenované – Tománka, Holého a Jiráska – spojuje, tak jednak to, že jako fotografové začínali ještě v analogové éře, naučili se ovládat řemeslo, byli technicky zdatní, „neumětelská“ linie jejich tvorby byla vědomým rozhodnutím, zapomínáním či spíše potlačováním schopností ve službě autenticity a pokusu zaznamenat nezaznamenatelné. A jednak také to, že je formovala devadesátá léta. Pravda, Jirásek je zhruba o deset let starší, ale i on svůj fotografický nástup realizoval v porevoluční dekádě. U všech tří se mi zdá být přítomna extatická energie devadesátek, ale současně vědomí pomíjivosti, pozvolného vztažení se k „malým“ a klidným věcem, k všedním dějům. Pokud nejste konfrontováni s vnější katastrofou, která vám zcela převrátí život, zůstávají ve vás především drobná setkání. Nikdy nemůžete odhadnout, která to nakonec budou, to je jedna ze záhad lidského mozku. A pošetilci i rebelové typu Dušana Tománka mají za to, že se tomuto mechanismu dá pomoci i vzepřít se mu tím, že některá ta nevyzpytatelná setkání vyfotí.

Detail z výstavy Blending Dušana Tománka v pražské Galerii Teleport, foto: ČT art – Josef Chuchma