Různé existence fotografa Jasanského. Syrový dokument i nablýskané portréty Gotta či Pilarové

Pavla Jasanského jsem ve svých dětských a jinošských letech vnímal jako toho, kdo fotí hvězdy české pop music. S jeho pracemi jsem se nejprve setkával na obalech LP desek, které si rodiče kupovali, na albech Karla Gotta především. Technicky to byly fotky a obaly na svou dobu a tuzemské polygrafické možnosti perfektní, ale jak jsem se od vkusu rodičů pozvolna emancipoval, začal jsem ony vizuály vnímat v kontextu hudby a interpretů, jimž sloužily – tahle produkce se mi naprosto odcizila a Jasanského jsem měl trochu za kýčaře. V osmdesátých letech jsem se již častěji a vědoměji setkával s jeho volnou tvorbou, ale pod vlivem imprintingu z dětství jsem jí příliš nevěřil. Měl jsem jiné fotografické bohy a Jasanského jsem kdesi na periferii svého zájmu viděl jako toho, kdo se v aranžovaných pracích náhle snaží dělat Velké Umění, nebo také toho, kdo s dokumentární fotkou víceméně jen koketuje. Z dnešního pohledu je to na autorovu nekomerční tvorbu náhled zkreslující, ale dobově snad pochopitelný.

Vyprávím to zde proto, že Pavel Jasanský prostě měl dvě různé fotografické existence, přičemž jedna z nich nebyla pouze komerční, nýbrž také oficiózní – pop music, respektive tuzemský mainstream (Gott, Vondráčková, Neckář, Olympic, Kotvald a Hložek, Matuška, Zagorová ad.), jemuž fotograf sloužil, byl výkladní skříní oficiální kultury, a tudíž prostě politikou. Někdo by mohl říct, že šlo o typickou normalizační rozpolcenost, ale v tom bych byl opatrný. I v nynějších poměrech vede leckterý fotograf dvojí existenci: aby se uživil, pracuje více či méně anonymně na komerci, vedle toho si dělá „umčo“; jen v tom není přítomna politická dimenze, anebo určitě ne tak žhavá.

Pohled do instalace výstavy Pavel Jasanský v Domě fotografie, foto: GHMP – Jan Kolský

Začátkem druhé půle osmdesátých let však Pavel Jasanský náhle utnul svoje pop music angažmá a podepisoval se výhradně jen pod svou volnou tvorbu – tou chtěl být zapsán do dějin. A právě výlučně jí je věnována nynější výstava v Domě fotografie, zatímco do více než dvoukilové knihy je přece jen vložen samostatný složený plakát odkazující na autorovy pop music zakázky a nazvaný Pavel Jasanský: Propagační tvorba 1964–1987; je připomínkou komorní výstavy, která se vloni na podzim konala v Divadle Dobeška, v pražské čtvrti Braník, v níž Jasanský žil a pracoval.

Dvě hutná podlaží

Expozice v Domě fotografie, suše nazvaná Pavel Jasanský, náleží koncepčně k nejlepším z těch, jež tu za několik posledních let proběhly. Kurátor Pavel Vančát, který se chopil Jasanského tvorby, postupoval tak, že držel základní chronologický tah vzniku děl, přičemž celek komponoval buď ze souborů, do nichž autor řadil černobílé fotografie, anebo blízko sebe, do jakýchsi volných shluků, instaloval exponáty, v nichž Jasanský fotografické obrazy dotvářel malbou či dokonce přešel do trojrozměrného výrazu a vytvářel plastiky nebo instalace. Díky této výrazové souběžnosti výstava v žádné své fázi nepůsobí monotónně a maximálně využívá prostorové možnosti Domu fotografie – obě podlaží jsou exponáty naplněna a prostoupena, ne však přesycena.

Kurátoru Vančátovi ke zdaru retrospektivy výrazně napomohl sám autor, což může znít zvláštně, když je čtyři a půl roku po smrti. Ale je to tak: pilný a výkonný Pavel Jasanský vyprodukoval množství děl rozličného charakteru, různorodých formátů, vesměs ne zrovna malých, což platí i pro dokumentární snímky, které měl nazvětšované do „pořádné“ výstavní velikosti. Zanechal po sobě pečlivě vedený archiv, o pozůstalost pečují synové Lukáš (také fotograf) a Vojtěch (grafik). Takže díla doplňují dokumentační materiály, kupříkladu ukázky z náčrtů aranží, podle nichž pak Jasanský fotografoval, nebo sešity s kontaktními kopiemi negativů.

Auta, 1986, tuš a pigment na fotografii, dřevěná deska, 74 ⨉ 122 cm. Z výstavy Pavel Jasanský v Domě fotografie, zdroj: GHMP / foto: © – Pavel Jasanský – dědicové

Kromě stručného úvodního textu u vstupu do expozice se u jednotlivých cyklů nebo oddílů nacházejí základní informace o daném souboru prací. Obdobný postup Pavel Vančát volil u knihy, která nese rovněž lapidární název, jen jsou ke jménu autora připojeny roky narození a úmrtí: Pavel Jasanský 1938–2021. V publikaci Vančát pochopitelně nemohl využít výrazové paralelnosti souběžně vzniknuvších děl, na papíře je chronologie striktnější, prostupnost tvorby nemá tu fluidnost, co v galerii, tvorba jako celek je na papíře více „nasekána“. Ale v tom netkví důvod, proč v monumentální, vpravdě bilanční knize působí odkaz Pavla Jasanského trochu jinak než na výstavě – a to jinak zde znamená, že vede k některým pochybnostem, které retrospektiva v Domě fotografie až tolik nevyvolává. U ní totiž převažuje dojem, že jsme svědky posedlého, někdy až heroického zápasu o to vyslovit se, najít adekvátní vyjadřovací prostředek. A tím, jak byl Jasanský multimediální, jak neortodoxně k fotografii v jedné své (té nedokumentaristické) linii přistupoval, byl co do míry experimentování s fotografií v tuzemském kontextu na výši doby.

Poťouchlý pozitivismus

Jeden druh pochybností se nese nad tím, jak Pavel Vančát (* 1976) monografii pojal, respektive jak k osobnosti a tvorbě protagonisty ve své textové interpretaci přistoupil. Jiný typ otazníků se potom vznáší nad povahou tvorby Pavla Jasanského, přesněji nad tím, co z ní dnes zbývá – k těmto úvahám napomáhá právě kniha.

Vančát, editor a spoluautor koncepce publikace, v úvodním textu poskytuje základní informace o autorově životě a tvorbě. Pisatelův přístup by se dal označit za poťouchlý pozitivismus a současně za kulantní opatrnictví. Z výkladu a poznámkového aparátu plyne, že se pohybuje v okruhu Jasanského rodiny, že hovořil s jejími příslušníky a měl k dispozici archivní materiály. Text tedy obeznámeně líčí autorovu životně-tvůrčí cestu, pro niž je příznačná – jak už bylo naznačeno – ukázněná opulentnost, kdy se od šedesátých let pohyboval v pražských uměleckých kruzích, portrétoval lidi zejména kolem muziky a divadla, graficky upravoval tiskoviny, nadto si fotil pro sebe dokumenty, k tomu pak přibyla tvorba někdy už vysloveně výtvarná, „nadfotografická“. Při náčrtu této cesty však Vančát tvorbu Jasanského nevřazuje do fotografického kontextu dané doby, u děl zabíhajících do malby či instalace v poznámce pod čarou konstatuje, že tato linie „by si v budoucnu zasloužila samostatnou a důkladnou komparativní studii“. Kurátor obezřetně píše: „Ač jeho často velkolepé technické a mediální novátorství mohlo někdy nést znaky eklekticismu, není možné mu upřít odvahu vydat se do dosud zcela neprobádaných sfér.“

Z cyklu Nová krajina, noví obyvatelé, 1985-1990. Z výstavy Pavel Jasanský v Domě fotografie, zdroj: GHMP / foto: © – Pavel Jasanský – dědicové

Kurátor tedy takzvaně zůstává „v Jasanském“, těsněji se dotýká pouze jedné personální a umělecké souvislosti, totiž spolupráce a přátelství s malířem a sochařem Jiřím Sozanským, jehož vliv byl na Jasanského výtvarnou tvorbu naprosto patrný. Toto partnerství však v druhé půli osmdesátých let náhle skončilo, o důvodu se dosud žijící Sozanský odmítl s Vančátem bavit, Jasanský prý na to téma za svého života „mluvil vyhýbavě a nerad“. Kurátor nabízí coby možný důvod i rozkol politický: Jasanský vstoupil počátkem osmdesátých let do KSČ, Sozanský byl antikomunista. Z onoho vstupu do strany „z oportunisticky pragmatických důvodů“ však Vančát jinak nevysuzuje nic, ponechává tento fakt jako zmínku v poznámce pod čarou, přitom teprve coby partajník se Jasanský rozhodl opustit lukrativní svět zakázek pro pop music a cele se věnoval vážné tvorbě. To ukazuje na pravděpodobné autorovo vnitřní drama, možná i proto se v jeho tvorbě z osmdesátých let objevuje tolik těl v drásavých polohách a „rozbitých“ malířskými intervencemi. Do těchto poloh se však interpret nepouští.

Zato si Vančát neodpustí poznámku, že při peripetiích, které v roce 1983 nastaly s již vytištěnou knihou Město, na níž se Jasanský podílel a která šla nakonec vinou autocenzury nakladatelství Práce do stoupy, firma k následnému vytvoření optimističtější verze přizvala „režimem ověřeného fotografa Miroslava Hucka“. Ten však nebyl žádný prominent, v roce 1975 musel z politických důvodů odejít z místa fotoreportéra Mladého světa, pak bral různé zakázky, ale ty bral i Jasanský. Když měl roku 1987 v pražské výstavní síni Fotochema Jasanský výstavu a Vladimír Remeš ji sepsul, Vančát jej charakterizuje coby „prorežimního kritika“. Kousavý, mnohdy nespravedlivý a nakonec, jak stárl, tak i sprostý Remeš se zkrátka s multimediální tvorbou Jasanského absolutně nepotkal a dal to hrubě najevo, avšak nestálo to tak, že on byl „prorežimní“, zatímco fotograf „protirežimní“, že snad šlo o kritiku politicky motivovanou; to jsou takové dodatečné binarity od stolu.

Zacházení s detaily je u Vančáta vůbec trochu problém. Tvrdí, že Jasanský „v letech 1965–1972 spolupracoval“ s literárním časopisem Divoké víno, jenže ten zanikl v roce 1971. A v letech 1968–1972 také pracoval „pro tehdy populární hudební časopis RMS (Revue malé scény)“. Jak v knize ukazuje i reprodukce jedné obálky tohoto periodika nad tímto Vančátovým tvrzením, časopis se fakticky jmenoval Repertoár malé scény a rovněž zanikl roku 1971.

Pavel Vančát v úvodu svého textu o Jasanském píše, že „objasnit jeho košaté a různorodé dílo na hranici fotografie a výtvarného umění (…) vyžaduje pochopit nejen dobové kulturní a společenské souvislosti, ale také osobní a profesní peripetie samotného tvůrce“. Tomuto úkolu ovšem kurátor v publikaci dostál zhruba zpola.

Ten rozbujelý strom chtěl proříznout

Zmíněná košatost a různorodost nabývá v objemném svazku Pavel Jasanský 1938-2021 povahy téměř jakéhosi zalehnutí hmotou. Editor Vančát a spoluautoři koncepce chtěli do monografie dostat co nejvíc materiálu. V dokumentárních souborech Paristory, Fotografie (od kolébky po hrob) či Masopust ponechali řadu snímků průměrných, zanesly tiskové stránky množstvím nevelkých reprodukcí – zřejmě pod dojmem toho, že když má původní soubor více než stovku fotografií, tak jich je třeba ukázat aspoň několik desítek. Jenže Jasanský snímky zvětšoval na velké výstavní formáty, čímž částečně zamaskoval vizuální průměrnost některých jednotlivin (jakkoliv platí, že slabá fotka se velkorysým vyzvětšováním silnou nestane), avšak v drobných reprodukcích se průměrné snímky svléknou donaha. Chtělo to přísnější selekci a zřetelnější akcentaci. Lépe si sestavovatelé publikace počínali u cyklu Nová krajina, noví obyvatelé, kde to najednou šlo, každé fotografii je vyhrazena minimálně jedna tisková strana, někdy dvoustrana.

U četných variant aranžovaných snímků, na nichž se potýkají nahá lidská těla (samozřejmě: krásná, vypracovaná tancem), do nichž je malbou různě intervenováno, – viz soubory Těla (I) a Těla (II) – vystupuje v knize více než v galerii do popředí určitá macha v rámci experimentu. Jako kdyby se Pavel Jasanský nechal unést kultivovanými expresivními kreacemi představitelů moderního tance, kteří mu posloužili jako modely, a sám se té expresi dodatečně usiloval dostát malířskými zásahy, které překrývaly původní výjevy. Přičemž se těmto postupům oddal natolik, že ve vršených variantách přestával rozpoznávat tenkou hranici, na níž se expresivní existencialismus nechtěně a paradoxně překlápí ve vybuzenou dekoraci. Náhle v tom trčí okázalost, asi efektní před čtyřiceti lety, rozpačitá dnes. Jak klidně a opravdově pak působí pozdní cyklus (1998–2001) panoramatických černobílých fotografií Botič, v němž se autor navrátil do pražských lokalit, která jej formovala v mládí…

Nynější doceňování a vřazování Pavla Jasanského do historie české fotografie a výtvarného umění je na jednu stranu cenné a dobré v tom, že se vůbec děje, protože tento specifický tvůrce si pozornost určitě zaslouží. Na stranu druhou tkví potíž v tom, že se toho chápe skupina lidí s autorem spjatých rodinnými a přátelskými vazbami, kteří se vcelku pochopitelně určitým pochybnostem a nejednoznačnostem vyhýbají.

Kniha Pavel Jasanský 1938–2021, foto: GHMP