V obraze. Women’s Edition: Pět výstav, které berou ženy ve výtvarném umění vážně
Výtvarnice byly velmi dlouho jen málo viditelné – ne však proto, že by neexistovaly. Svědčí o tom sestava níže glosovaných výstav. Průřez dějinami ženského umění vystavuje Národní galerie, litoměřická galerie objevuje zapomenuté Pařížanky a Kunsthalle Praha vypráví silný příběh dvojice Bergman–Hartung. Právě tato expozice patří nejspíš k tomu nejlepšímu, co letos v Praze uvidíte.
- Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900
- Pařížanky
- Anna-Eva Bergman & Hans Hartung: A nic nás nerozdělí
- Průkopnictvo identit
- Jitka Hanzlová: Identities
Když si dějiny umění vzpomenou…
Proč neexistují velké umělkyně? Tuto otázku formulovala a zároveň ji do značné míry zpochybňovala americká historička umění Linda Nochlin (1931–2017). Ve stejnojmenném proslulém eseji tvrdila, že takzvaný „Velký umělec“ obdařený „Talentem“ nebo „Genialitou“, která se vždy prodere na povrch, je příliš subjektivní kategorie a těžko měřitelný mýtus. Připomínala, že umělecké akademie ženám po staletí odpíraly přístup ke vzdělání, a když už se malířství věnovat mohly, nesměly kreslit podle živého nahého modelu. Ženám tak zůstaly zejména portréty, krajiny nebo zátiší. Příběhy některých malířek nyní přibližuje výstava Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900 ve Valdštejnské jízdárně Národní galerie Praha (NGP).
Široké časové ohraničení v názvu výstavy má své výhody i nevýhody. Vzhledem k tomu, že začínáme ve středověku, kdy často nebyla známa jména ani mužských umělců, některé z exponátů spíše než k tvůrkyním odkazují k ženským symbolům. To je třeba případ zábavného odznaku ve tvaru vulvy s poutnickým kloboukem a růžencem z 15. století. Jednotlivými stoletími se zde bohužel prochází trochu „letem světem“, každá z umělkyň je zastoupena několika obrazy, přičemž někdy se v popiscích dočtete o interpretaci díla, jindy pochytíte střípky z příběhu tvůrkyně.
Hlavní přínos výstavy spočívá asi v tom, že vyvrací a napravuje některé zažité představy o ženách v dějinách umění a přináší komplexní pohled na to, jak se jejich pozice v průběhu staletí proměňovala. Například není tak úplně pravda, že by výtvarnice nikoho v minulosti nezajímaly. V této expozici najdeme třeba příběh italské barokní malířky Elisabetty Sirani (1638–1665). O ní se traduje, že byla celebritou už za svého života. Založila uměleckou školu pro dívky, první svého druhu. Její umělecká dráha bohužel netrvala dlouho, zemřela v sedmadvaceti. Dodnes není jasné, zda se upracovala k smrti, když vedla malířskou dílnu za svého těžce nemocného otce, nebo ji někdo otrávil.
Obdobně nelze říct, že by se žádná žena v dávných staletích uměním neuživila. Třeba Lavinia Fontana (1552–1614) provozovala vlastní ateliér a v umění ji podporoval i její muž. Faktem ovšem zůstává, že ženy ve většině Evropy až do konce 19. století umění oficiálně studovat nemohly. A i proto je obohacující se na půdě Národní galerie Praha dozvědět o jménech, na něž vedle všech těch Leonardů, Michelangelů nebo Monetů v zásadě nemělo zbýt místo.
Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900
Hlavní kurátorka: Olga Kotková, spolupráce: Petra Zelenková, Adéla Pavlíčková, Veronika Hulíková, Daniela Rywiková, Petr Šámal, Marcela Vondráčková. Národní galerie Praha, Valdštejnská jízdárna, Valdštejnská 3, Praha. Výstava trvá do 2. listopadu 2025.
Paříž – křižovatka ženských osudů
Božena Jelínková Jirásková – dcera spisovatele Aloise Jiráska; Marie Fischerová Kvěchová – ilustrátorka Broučků nebo Babičky; první dáma surrealismu Toyen. To je pouhý zlomek žen, jejichž obrazy a životní příběhy prezentují Pařížanky v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích. Tahle přehlídka má oproti té ve Valdštejnské jízdárně jasnější rámec. Představuje známé i neznámé autorky, které v Paříži působily přibližně v letech 1890–1990.
Jakousi předzvěstí Pařížanek mohla být nedávná přehlídka v NGP École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž. Ač byla zaměřena zejména na tři umělce (Georges Kars, Othon Coubine, Francois Zdeněk Eberl), některá jména, která se prezentují v Litoměřicích, se objevila už tam. Není na místě tyto dvě akce porovnávat. Přesto se nemůžu ubránit jedné poznámce: Zatímco pražské výstavě se aspoň do jisté míry podařilo zprostředkovat atmosféru doby, připomenout polozapomenutá jména a umožnit návštěvnictvu, aby si o nich udělalo obrázek, litoměřická výstava na mě působila extrémně encyklopedicky. Téměř každá autorka je zastoupena několika mála obrazy, které by měly jejich pařížskou zkušenost ilustrovat, ke každé rovněž náleží vydatný „životopis“ na informačním panelu. Ve výsledku jsem měla spíš pocit, že víc čtu, než abych se na obrazy opravdu dívala. Expozice je to upovídaná. K určitým textům organizátoři ještě přidali QR kód, jenže ten v některých případech vedl na prázdnou stránku litoměřické galerie, jindy na dovětek k obrazu. Škoda té nedotaženosti.
Pohled do výstavy Pařížanky, foto: Marek Ondráček, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích Podobně jako aktuální expozice v NGP, rovněž Pařížanky nastiňují, že to výtvarnice nemívaly lehké. Obzvlášť ty nemajetné, které navíc nepocházely z rodiny umělce. Zato ty majetnější, které nadto znaly cizí řeči, mohly vycestovat – a jejich kroky často mířily do Mnichova, Vídně či Paříže. Kurátorka této výstavy a zároveň ředitelka litoměřické galerie Dana Veselská tomuto kontextu věnovala několik málo panelů. Mnohem více se soustředila na zmíněné osudy jednotlivých žen a na to, nakolik je pařížská zkušenost formovala a jak se tamější prostředí a krajina propisovaly do jejich obrazů. Třeba Julii Mezerovou Winterovou inspirovalo atlantické pobřeží, zejména Bretaň. Božena Jelínková Jirásková hodně cestovala po Provence a Côte d’Azur.
Oceňuji jasný rámec kolekce, ale pokud byla francouzská zkušenost pro umělkyně tolik formující, zajímavé by bylo nahlédnout na to, jak třeba daná malířka tvořila před svou cestou do „mekky“ umění. Na to nedojde. Pařížanky zůstávají u sice podařeného, ale stále spíše encyklopedického výčtu jmen a děl. I tak stojí za výlet.
Reportáž České televize o výstavě Pařížanky, zdroj: iVysílání Pařížanky
Kurátorka: Dana Veselská. Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Michalská 29/7, Litoměřice. Výstava trvá do 28. září 2025.
Asi si byli souzeni
Hans Hartung (1904–1989) náleží mezi výrazné představitele abstraktního umění, zejména tašismu. S jeho jménem jsem se setkala už na střední škole. Hansova žena, Anna-Eva Bergman (1909–1987), tak známá není. Jak vypadal život, tvorba i vzájemná inspirace páru ukazuje jedna z koncepčně nejpovedenějších tuzemských výtvarných událostí letošního roku nazvaná A nic nás nerozdělí. Instalována je v Kunsthalle Praha. (Mimochodem, akce se dostala na seznam nejočekávanějších výstav roku magazínu aukčního domu Christie’s.)
Seznámili se v Paříži roku 1929 a téhož roku se vzali. Na výstavě se s nimi seznámíte nejprve skrze snímky různých fotografů i prostřednictvím malovaných autoportrétů. Hartungův akvarel z roku 1932 několika tahy zobrazuje je dva, jak rybaří v Norsku.
Hans Hartung, bez názvu, 1932, foto: Fondation Hartung-Bergman
To bylo ještě před tím, než mu zemřel otec a v Německu začal sílit nacismus. Ten Anna-Eva Bergman karikovala satirickými kresbami (byly jedním z hlavních zdrojů jejích příjmů). Před nacisty se poté skrývala na norském venkově; Hartung žil chvíli ve Francii, ve Španělsku, vstoupil do cizineckých legií, přišel o nohu. To už spolu nebyli – v roce 1937 se rozvedli. Na výstavě je k přečtení i rozchodový dopis, který malířka poslala Hartungovi. Prý za tím není jiný muž, Bergman chtěla mít více času na svou tvorbu bez domácích povinností a ani „po erotické stránce“ se k sobě nehodili, píše v dopise.
Každý šel svou cestou. Hartung se z rozchodu „vymaloval“ třeba na malém plátnu T1938-32, jemuž dominuje černý tvar jakoby smáznutý z povrchu pryč. Netrvalo to dlouho a dal se dohromady s dcerou sochaře Julia Gonzáleze, Robertou. Začal se stávat známým umělcem a rozvíjel své pojetí abstrakce. Jak k ní dospěl, to na výstavě mimochodem skvěle demonstruje série studií obrazu 3. května 1808 v Madridu od Francisca de Goyi. Z postav zbyly jen gestické stopy. A podobně Hartung „upravoval“ i obrazy El Greca, Rembrandta van Rijna nebo Oskara Kokoschky.
Anna-Eva Bergman v dílech klasických umělců zase hledala zákonitosti zlatého řezu. Kompozice známých i neznámých obrazů pečlivě zkoumala, aby pochopila, jak malíři dosahovali estetické harmonie. Tyto komplexní studie lze v Kunsthalle spatřit – a jsou fascinující. V době odloučení s Hartungem získala Anna-Eva umělecké sebevědomí, začala pracovat s plátkovým zlatem a zjistila, kam směřuje. V roce 1952 se s Hartungem opět setkali a o pět let později už zase byli svoji – až do konce života. Toto období je na výstavě zastoupeno zejména ve druhém patře galerie. K vidění jsou monumentální obrazy obou umělců, pomalované kameny, díla, která si navzájem věnovali, i fotografie, jež vznikaly na společných cestách. Je tu i „podkapitola“ dokumentující silný vztah k hudbě, obaly desek s jejich obrazy i nezvyklou hrací skříňku doplněnou uměleckými díly a básněmi.
V Kunsthalle se zkrátka povedlo něco, co se výstavám často nedaří – vyprávět příběh, jasně a záživně ukázat, jak se dráha i rukopis tvůrců vyvíjely. Ocenila jsem i audioguide, který lze zdarma stáhnout do mobilu. Texty na výstavě doplňuje a rozvíjí díla o další informace; při vnímání jednotlivých děl jdou jejich souvislosti rovnou do uší. Touhle cestou by se mohly ubírat i další tuzemské galerie – už vzhledem k tomu, že audioguide namlouvala umělá inteligence, předpokládám, že nebylo tak časově ani finančně náročné jej vyprodukovat. Kvalita syntetických hlasů navíc dosáhla stavu, že jejich poslech neruší (i když: v tomto případě vůbec nezvládaly přečíst letopočty a obecně číslovky).
Anna-Eva Bergman & Hans Hartung: A nic nás nerozdělí
Kurátoři: Theo Carnegy-Tan (Kunsthalle Praha), Pierre Wat (Fondation Hartung-Bergman). Kunsthalle Praha, Klárov 1/5, Praha. Výstava trvá do 13. října 2025.
Trans průkopnice Toni Ebel
Příběh Toni Ebel (1881–1961), německé transgender umělkyně, stojí za vyprávění. Střípky jejího života pochytala slovenská umělkyně Tina Hrevušová a připevnila je na stěnu pražského Artivist Labu. Jednu místnůstku zabírá autorská instalace z keramiky, ta druhá patří zejména životopisu Toni Ebel. Je zajímavý; popravdě – možná zajímavější než samotná výstava, která totiž není hlubokým a propracovaným ponorem do příběhu, nýbrž zůstává u útržků, u metaforických obrazů, sošek. Co je historická skutečnost a co umělecký vklad Tiny Hrevušové? Tahle nejednoznačnost někomu může vyhovovat, já bych ocenila alespoň základní popisky.
Pokud se na výstavu nedostanete (otevírací doba Artivist Labu není zrovna vstřícná), dovolte přiblížit pár milníků ze života Toni Ebel; tyto útržky ze životopisu čerpám z textů na galerijní zdi, které se opírají o výzkum Raimunda Wolferta a Esry Paula Afkena.
Toni Ebel se narodila v Berlíně a původně vystupovala pod jménem Hugo Otto Arno Ebel. Už v dětství projevovala ženské chování, v osmnácti kvůli rodinným konfliktům odešla od rodičů a začala cestovat po Evropě, studovala umění na soukromé škole v Mnichově. V roce 1911 si vzala Olgu Boralewskou, vztah však nebyl šťastný. V první světové válce byla nasazena jako desátník a po válce pracovala v elektrárenské společnosti a hlavně – věnovala se umění. Angažovala se v sociálně-demokratické straně, tvořila levicové plakáty. Když Olga onemocněla a roku 1928 zemřela, Toni začala svou reálně cítěnou identitu naplno projevovat. Našla podporu v Sexuologickém institutu Magnuse Hirschfelda, kde se sblížila s Charlotte Charlaque, recepční institutu. Začala podstupovat tranzici a získala „transvestitskou licenci“, aby mohla vystupovat jako žena. Tehdy začala používat jméno Toni.
S Charlotte spolu začaly žít. Charlotte byla Židovka. Nacismus nabíral na síle, utekly proto do Československa. Toni malovala obrázky pro lázeňské hosty v Karlových Varech, chvíli žily Praze, chvíli v Brně. Když nacismus ochromil i Československo, Charlotte málem skončila v Terezíně; naštěstí se jí povedlo utéct přes Portugalsko do USA. S Toni se už nikdy nesetkaly.
Na výstavě spolupracoval historik umění Ladislav Jackson ze Spolku pro queer paměť a na konec července jsou naplánovány historické procházky Prahou po stopách této neobyčejné umělkyně. Přijet by měl i Raimund Wolfert, který se příběhem Toni Ebel soustavně zabýval. A propos – pokud vás queer dějiny a queer umění zajímají, pusťte si rozhovor s Ladislavem Jacksonem u nás na webu.
Toni Ebel (vlevo) a její přítelkyně Charlotte Charlaque, 1933, foto: Ragnar Ahlstedt, CC BY-SA 4.0
Průkopnictvo identit
Kurátorka: Tamara Moyzes, spolupráce: Ladislav Jackson. Artivist Lab, Hybernská 998/4, Praha. Výstava trvá 29. července 2025
Fotografka Hanzlová v Albertině
Narodila se v Náchodě, v osmdesátých letech emigrovala do Spolkové republiky Německo. Fotila po Evropě, USA i Africe. Nyní má jedna z nejvýznamnějších českých fotografek Jitka Hanzlová (* 1958) samostatnou výstavu v rakouské Albertině. Prezentuje v ní své nejdůležitější cykly. Série Rokytník vznikala na začátku devadesátých let, zachycuje místo, kde fotografka vyrostla. S touto sérií také začala fotografovat barevně (do té doby byla přesvědčená, že jejím výrazovým prostředkem bude černobílá). V letech 1997–2000 portrétovala ženy nejrůznějších národností v různých světových městech, vznikl cyklus Female. O všech těchto fotografiích mluvila v rozhovoru na našem webu. A pokud jste prošvihli její velkou výstavu v pražské Národní galerii před pěti lety, tohle je možná ideální příležitost, jak její práce vidět – a udělat si výlet do Vídně.
