V obraze: Radikální něžnost. Hynek Martinec ale umí malovat! Jak uchopit duši

• Iván Argote: Radical Tenderness
• Stanislav Kolíbal 100
• Hynek Martinec: Cyberlemon
• Duše
• Klára Hosnedlová: Embrace

Rubrika V obraze přináší postřehy z galerijního světa – zejména pražského, ale neopomeneme regionální výstavy, které stojí za vidění, ani expozice zahraniční. Nejde o recenze, spíše o glosy či tipy, kam za uměním vyrazit a proč dát, anebo nedat dotyčným dílům, autorům a galeriím šanci.

Venku je mu lépe

Proč stavíme pomníky kolonizátorům – a ne třeba babičkám? Kdo rozhoduje o tom, jak vypadá veřejný prostor? A dá se to změnit? Iván Argote (* 1983) je hravý politický umělec kolumbijského původu, v současnosti žijící v Paříži. Veřejný prostor nejen tematizuje, sám v něm taky tvoří. Teď je ale výběr jeho dosavadní práce k vidění pod střechou, v pražské Galerii Rudolfinum.

Umělec se spolu s kurátorem Leonardem Bigazzim naštěstí nespokojili pouze s fotografiemi a videy dokumentujícími Argoteovy zásahy do veřejného prostoru. Dokumentace přesto tvoří podstatnou, avšak vizuálně méně atraktivní část výstavy. Například hned u vstupu běží provokativní video (Altruismus, 2011) velmi vášnivého polibku umělce s tyčí v metru. Prý se tak chtěl propojit s kolektivním tělem všech Pařížanů, kteří se kdy této tyče dotkli.

V dalších sálech je už patrnější, o co v tvorbě Argoteho jde – avšak nadále skrze fotografie a videa. Před více než dvanácti lety například oblékal monumentální sochy španělských králů do pestrobarevných ponč původních obyvatel Jižní Ameriky. Kolonizátory tak chtěl proměnit pouze v dočasné návštěvníky zemí, které si kdysi podmanili. Kolonizační minulost je jedno z aktuálních témat uměleckého světa. Pro Čechy je možná stále těžko uchopitelné, vytěsňované i vysmívané – protože my přece žádné kolonie neměli. Jenomže otázky Ivána Argoteho jsou i pro naši minulost docela na místě.

Do improvizovaného parčíku uprostřed galerie umístil několik soch, na než byste v běžném parku narazili jen těžko. Třeba pozlacený obří Batát (2017), Protinožce (2019) se zkroucenými končetinami nebo jeho oblíbené holuby (série Skvost, 2022). Jednoho obřího holuba mimochodem zasadil i do newyorského parku High Line. Právě tyto „alternativní“ sochy ironicky nahlodávají představu, kdo je – a hlavně, kdo není – ve veřejném prostoru reprezentován. A kdo o tom reálně rozhoduje.

Aktivismus má Argote v genech. Jeho otec byl aktivista, politik a učitel. Syn na otcovy aktivity navázal, když začal pořádat workshopy pro děti, vedl je ke kritickému myšlení a učil je, jak protestovat – třeba proti brokolici, za více horolezení nebo proti dinosaurům. Jsou to roztomilé akce, které mohou v dětech probudit citlivost k tomu, co jim vadí, a čeho se jim naopak nedostává. Jeden takový workshop Iván uspořádal i v Praze. V expozici po něm zůstalo několik fotografií a dětských transparentů – samotný zážitek a energie akce se však do galerijního rámce přenášejí těžko; zůstaly tu z něj jen neživé stopy.

Řekla bych, že místo Argoteho je přece jen spíše než v galerii, venku. Právě tam lépe vynikne jeho kritický humor i radikální něžnost, po níž dostala výstava název. Argote je doma v akci, v dialogu s dětmi, kolemjdoucími i přímo s veřejným prostorem. Galerie tak v tomhle případě slouží víceméně jako bezpečný prostor na způsob fotoalba, do něhož lze přidat kontext k tomu, co by na ulici zapadlo. Ale možná právě i díky tomu si příště návštěvníci parků začnou klást i kritické otázky – a neskončí pouze u toho, že si udělají selfíčko s obřím holubem.

Iván Argote: Radical Tenderness

Kurátor: Leonardo Bigazzi. Galerie Rudolfinum, Praha 1, Alšovo nábřeží 12. Výstava trvá do 7. září 2025.

Tichá a dlouhá oslava stovky Stanislava Kolíbala

Letos v prosinci by se měl Stanislav Kolíbal dožít rovné stovky. Velké retrospektivy se tentokrát asi nedočkáme (když mu bylo devadesát, měl ji v Galerii výtvarného umění v Ostravě). Ale pražské Museum Kampa mu ve své stálé expozici po celý rok vyhradilo místnost, kde by se zhruba co tři měsíce měla Kolíbalova díla obměňovat. Všechna pocházejí ze sbírek této instituce.

Jde tedy o „milé gesto“, jak tohoto sochaře, výtvarníka, architekta, ilustrátora znovu připomenout. O tom, čemu všemu se za svůj život věnoval, si tu návštěvník plastický obrázek neudělá (to v jedné místnosti asi ani není možné zprostředkovat), je to tedy spíš pohled do skrytých pokladů depozitáře. Přijde mi to škoda. I když určitě není třeba vždy ukázat a doříct „vše“, pochybuju, že se kvůli této miniaturní obměňované expozici bude někdo na Kampu pravidelně vracet. Je to spíše místnůstka pro ty, kteří jsou s Kolíbalovým dílem už dobře obeznámeni, znají kontexty jeho tvorby a chtějí si připomenout jeho díla zejména ze sedmdesátých let. Nebo pro ty, kteří na něj jen tak mimochodem narazí při prohlížení děl Františka Kupky. Ovšem ti možná nebudou úplně chápat, kde se to vlastně ocitli. Expozici totiž uvozuje jen krátký Kolíbalův životopis a kurátorský text, který se snaží trochu šroubovaně vysvětlit, kde se tu vedle Kupky ten Kolíbal vzal.

Za Kolíbalovou tvorbou nicméně není nezbytně nutné chodit do galerie. Pronikl i do veřejného prostoru. Například více než stometrová plastika na opěrné zdi u Nuselského mostu, těsně u stanice metra Vyšehrad, patří k nejrozměrnějším dílům svého druhu u nás. A nedávno na Mariánském náměstí odhalil nové dílo: Vertikální strukturu. Kdo ví, třeba se někdy dočkáme i realizace jeho návrhu pro plánovanou stanici metra D Nové Dvory.

Slavnostní odhalení objektu Stanislava Kolíbala (na snímku) Vertikální struktura, 18. června 2025, Mariánské náměstí, Praha, foto: ČTK, Vít Šimánek

Stanislav Kolíbal 100

Kurátor: Jan Skřivánek. Museum Kampa, Praha, U Sovových mlýnů 2. Výstava trvá po celý rok 2025.

Dobře bizarní citrón a hořící Tesla

Někdy mám pocit, že aby malíř/ka získal/a uznání i mimo uměleckou bublinu, musí prokázat, že opravdu umí malovat. Hynek Martinec (* 1980) by v tomto měřítku obstál. Ale nejen v něm. Výstava Cyberlemon v pražském Centru současného umění DOX je podle mě zatím jedna z nejlepších tuzemských výstav letošního roku. Jasně, Hynek Martinec, který už více než sedmnáct let žije v Londýně, prostě umí malovat. Podstatnější ale je, že způsob, jakým rehabilituje a aktualizuje klasická zátiší, je vtipný, dobře bizarní a chytrý.

V hlavní roli výstavy nazvané Cyberlemon je pochopitelně citrón. Tento motiv prostupuje dějinami umění. „Umělci, jako například Pieter Claesz, v době největšího rozkvětu nizozemské malby zobrazovali citrón nejen proto, aby předvedli svou technickou virtuozitu (kontrastním zpodobněním drsného a voskovitého povrchu a šťavnatého, dužnatého vnitřku). Používali jej jako symbol prosperity, exotický plod, který je dostupný pouze pro majetné, ale také jako symbol duality – ztělesnění kontrastující povahy sladkosti a trpkosti,“ konstatuje kurátor Adamcovy expozice Ben Tufnell.

V Martincových obrazech se citróny pozvolna mění v geometrické obrazce, v podivné barevné „plameny“. Malíř mixuje výjevy z dějin umění spolu s těmi, které pro něj vytváří umělá inteligence. Symboly luxusu podrobuje konečnosti. Možná tím ukazuje i nové výzvy – pro umění i pro společnost. Jaké motivy asi přetrvají z dneška? Baví mě vymýšlet vlastní interpretace jeho obrazů a věřím, že to bude bavit i vás. Jak sám v loňském rozhovoru pro náš web říkal: není tím typem autora, jenž „visí na tom, aby každý obraz měl závaznou interpretaci“. Ačkoliv jsou jeho díla dostatečně konkrétní, zůstává v nich dostatek prostoru pro to, aby si v nich každý našel, co sám chce.

Kromě toho sestava Cyberlemon dobře graduje. Začíná docela nevinně – kresbičkami snů, které si Martinec zaznamenává každé ráno už řadu let. V nejvyšším patře výstavy v DOXu pak umělec během tří týdnů realizoval dvacetimetrovou kresbu. A vy nemáte jinou možnost – jeho svět chaosu, v němž se propojují mytologické motivy s těmi současnými, vás vcucne. Atlas drží namísto nebes citrón a vedle hoří elektromobil Tesla Cybertuck.

Výstava Cyberlemon, Hynek Martinec, autor při tvorbě kresby Atlas, foto: DOX, Jan Slavik

Hynek Martinec: Cyberlemon

Kurátor: Ben Tufnell. Centrum současného umění DOX, Praha 7, Poupětova 1. Výstava trvá do 24. srpna 2025.

Pokus vidět duši

Výstavní program Galerie Benedikta Rejta v Lounech završuje tříletý cyklus Krása – Hra – Duše, který vznikal ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví. Nynější expozici nazvanou Duše kurátorka Lucie B. Šiklová pojala jako cestu. Co si pod tím představit?

Její koncepce, na které spolupracovala s ředitelkou galerie Kateřinou Melenovou, čerpá z inspirace starověkým gnostickým příběhem Píseň o Perle – poetickým vyprávěním o odloučení lidské duše od božské podstaty a jejím návratu „domů“. Perla tu představuje samotnou duši. A je to i motiv například některých obrazů Veroniky Holcové, které patří velká část expozice. „Cesta“ výstavou nicméně začíná obrovským panoramatickým obrazem Pavla Nešlehy, zobrazujícím všechny živly. Pokračuje kolem několika obrazů Miroslava Mouchy inspirovanými příběhem svatého Jiří bojujícího s drakem, nahlíží do temných zákoutí současné lidské duše v dílech Kateřiny Barabášové, do snů Terezy Říčanové i rostlinné říše Anny Zemánkové… Všechna tři patra prostupují sochy Jana Kováříka.

A pak je zde nejspodnější patro – interaktivní expozice, kterou připravil Národní ústav duševního zdraví, konkrétně jeho Výzkumné centrum pokročilých studií mozku a vědomí vedené psychiatrem a neurovědcem Jiřím Horáčkem. Ukazují tu například výsledky experimentu, kdy na několika obrazech ze sbírek Galerie Benedikta Rejta výzkumníci zkoumali trajektorii lidského pohledu i to, která místa přitahovala nejvíce pozornosti. Pochopitelně tu nedostaneme úplně jasnou odpověď na otázku „co to je duše“ ani vyčerpávající odpověď, jak přesně umění ovlivňuje duševní zdraví. Expozice vedle výsledků experimentů NÚDZ nabízí spíš letmé seznámení s existujícími filozofickými koncepty. Přesto mi přijde fascinující sledovat, jak se exaktní svět pokouší analyzovat ten umělecký. A také pozorovat, co se v mozku děje, když se díváme na obraz – co ovlivňuje naše vnímání, co nás přitahuje, co míjíme.

Ovšem: Třeba k tomu více padne na konferenci Umění a duševní zdraví, která se na závěr výstavy bude 2.–4. října 2025 konat v Praze (v prostorách Národní knihovny ČR) a v Galerii Benedikta Rejta. Konference slibuje propojit odborníky z oblasti psychologie, arteterapie, neurologie a výtvarného umění. Jako závdavek si můžete přečíst náš rozhovor s výzkumníkem Ladislavem Kesnerem mimo jiné třeba o tom, proč nemáte rádi abstraktní umění a taky interview na podobná témata s výzkumníkem s Petrem Adámkem z Národního ústavu duševního zdraví.

Duše

Kurátorka: Lucie B. Šiklová. Vystavující umělci: Vystavující umělci: Kateřina Barabášová, Veronika Holcová, Jan Kovářík, Miloslav Moucha, Pavel Nešleha, Tereza Říčanová, Magdalena Schmidtová, Anna Zemánková. Galerie Benedika Rejta, Louny, Pivovarská 34, Louny. Výstava trvá do 5. října 2025.

Tip na výlet: Za Češkou do Berlína

V jedné z nejprestižnějších německých galerií současného umění, berlínské Hamburger Bahnhof, vystavuje Češka Klára Hosnedlová (* 1990). Pochází z Uherského Hradiště, od roku 2017 se svým mužem, sochařem Igorem Hosnedlem, žila v Berlíně. Nedávno se na Moravu na čas vrátila. Škoda, že v Česku v posledních letech už skoro nevystavuje. V Berlíně nyní probíhá její výstava Embrace (Objetí). Hosnedlová se v historické hale Hamburger Bahnhof prezentuje monumentální instalací inspirovanou historií místa odkud pochází, tradičními řemesly, přírodou i brutalistní architekturou. Ozvěny kolektivní paměti vtiskla do devítimetrových tapiserií, výšivek i mohutných reproduktorů, z nichž zní moravské a slovenské lidové písně.

Klára Hosnedlová: Embrace

Kurátoři: Sam Bardaouil a Anna-Catharina Gebbers. Hamburger Bahnhof – Nationalgalerie der Gegenwart, Berlín, Německo, Invalidenstraße 50. Výstava trvá do 26. října 2025.