Výzkumník Adámek: Tahy štětcem mohou vyvolat pocit, jako bychom dílo sami malovali
Až 80 procent informací, které mozek denně zpracuje, pochází z vizuální percepce. Co poutá naši pozornost, proč v nás některá umělecká díla zanechají silnou stopu a jak náš vztah k umění ovlivňuje fakt, že si libovolné dílo můžeme během okamžiku zobrazit na displeji telefonu? O tom vedeme rozhovor s Petrem Adámkem, výzkumníkem z Národního ústavu duševního zdraví.
Kam směřuje naše pozornost, když poprvé vidíme nějaké umělecké dílo?
V prvním sledu nás osloví to, co nezapadá do okolního kontextu. Zaujme nás například červený míč v trávě nebo tenisový míček, který proletí scénou, kde se nic jiného nehýbe. Když se v díle základně zorientujeme a vytvoříme si v hlavě jakousi mapu, tak zapojíme i vyšší kognitivní funkce mozku a zaměříme se na aspekty, které nejsou tak prvoplánově zajímavé, ale odráží naše životní zkušenosti a individuální preference.
Naše zkušenosti tedy ovlivňují to, čeho si všímáme?
Naprosto zásadně. Existují výzkumy, které ukazují, že lidé z pralesních oblastí mají větší citlivost na rozpoznávání bezprostředních nebezpečí, třeba hadů v listí. Lidé z měst si zase všímají větších detailů ve srovnání s lidmi žijícími na venkově. Umění nám dává možnosti natrénovat si to, jak vnímáme detaily nebo zkoumat, co nás oslovuje. Můžeme ale říct, že existuje jakási obecná hierarchie toho, čeho si všímáme. Jde hlavně o negativní emoce, o podněty, které nás mohou potenciálně ohrozit, nebo o texty.
Dneska se ví, jak upoutat pozornost. Pohled na digitální umělecká díla s vánoční tematikou vystavená v Outernet London, což je zábavní, umělecká a kulturní čtvrť vloni otevřená ve West Endu. Ilustrační snímek z britské metropole je ze 4. prosince 2023, foto: Profimedia.cz
Proč zrovna tyto prvky?
To, že fixujeme objekty nebo zvířata, které nás ohrožují, je evolučně dané. Pokud bychom je neregistrovali, tak bychom snižovali naši šanci na přežití. A s negativními emocemi je to dost podobné. Jsou často asociované s ohrožením, navíc negativní zážitky si často i lépe pamatujeme. S texty je to potom složitější. Poutají naši pozornost ve chvíli, kdy stojí relativně samy o sobě, něco jako novinové titulky. Pokud bychom ale měli scénu přesycenou textem, tak jej přestaneme vnímat a naši pozornost naopak upoutá například čistý nepopsaný list.
Hraje roli také osobní zkušenost s uměním? Můžeme rozlišit něco jako pokročilého a začínajícího diváka?
Každý divák si na začátku hledá svůj styl a všímá si jiných věcí. Čím více času umění věnujeme, tím více si všímáme signálů, které nás navádí, kam se koukat. Při čtení umění je důležitý nejenom prvotní dojem z díla, ale roli hrají také naše znalosti o tom, na co se díváme. I když se nás nějaká díla nejprve osobně nedotýkají, tak ve chvíli, kdy o nich získáme bližší informace a známe jejich příběh, tak si můžeme lépe uvědomit jejich hodnotu.
Petr Adámek: „Neurovědy mě prostě baví.“ Foto: ČT art – Josef Chuchma
Může autor cíleně manipulovat tím, jaký na diváka udělá jeho umělecké dílo dojem?
Určitě ano. Může zvýraznit nějaký detail s afektivním nebo kulturním nábojem a tím ovlivnit, jak bude divák obraz vnímat a jestli v něm vyvolá pozitivní či negativní emoce. Ale cílem většiny autorů není říkat, jakým způsobem se má divák na obraz dívat. Spíše se jej snaží vyslat určitým směrem. Je pravděpodobné, že divák pak v tom směru bude pokračovat. Když však nebude chtít, tak nemusí.
Na důležitost prvního dojmu jste se také zaměřili v rámci vašeho výzkumu v Národním ústavu duševního zdraví. Z jakého důvodu?
Sestavili jsme emočně neutrální scénu složenou z třech pozitivních a třech negativních fotografií a dvou obličejů: veselého a smutného. Scéna měla potlačené barvy a divákům jsme na ni vždy zvýraznili jeden z obličejů, protože jsme chtěli přitáhnout pozornost ke konkrétní emoci. Po několika vteřinách pozorování jsme se jich ptali na celkový dojem ze scény. Ve chvíli, kdy jsme zvýraznili rozesmátý obličej, tak diváci sledovali spíše pozitivní části scény, a opačně.
Výzkum Petra Adámka demonstrující fenomén cueningu pro Národní ústav duševního zdraví, repro: archiv Petra Adámka
Ale proč tomu tak je?
Jedná se o fenomén anglicky nazývaný cuening, tedy cílené směřování divákovy pozornosti. Podobným fenoménem je podprahové vnímání, jehož principem je, že náš mozek dokáže velmi rychle zpracovat informaci, kterou vidíme ve velmi krátkém časovém úseku, například v řádu milisekund. Už ji ale nedokáže dostat do aktivního proudu našeho vědomí. Cuening funguje podobně, akorát že informace je ve scéně přítomná neustále, ale náš mozek ji zpracuje primárně a pak ovlivňuje i následující zpracování scény. Výhodou tohoto fenoménu ovšem je, že jsme schopni se mu lépe bránit, pokud o něm víme.
Vnímají děti, které ještě nejsou zatížené tolika životními zkušenostmi, umění jinak než dospělí?
Jedna rovina vnímání je daná životní zkušeností a druhá vývojem percepčního systému. Novorozencům, kteří ještě nemají seřízený vizuální systém jako dospělí lidé, se líbí kontrastní a hodně barevné obrázky. Okolo tří let věku je vizuální percepční systém hrubě nastaven a plně stabilní začíná být až s naším vstupem do dospělosti.
Jakou roli z hlediska vnímání umění hraje prostředí, v jakém se divák s dílem setká?
Prostor galerie a rozmístění expozice jsou velmi důležité faktory. Dnes kurátoři hodně využívají data získaná díky metodě sledování očních pohybů, která umožňuje pozorovat, kam diváci směřují svoji pozornost, nebo metodě analýzy pohybu návštěvníků v galerii. Obě metody mohou přinést další vrstvu informací a podkladů a kurátoři tím pádem mohou tvořit působivější expozice, a to nejen na základě svých vlastních zkušeností a očekávání. Na základě dat mohou v prostoru například nastavit osvětlení uměleckých děl nebo změnit jejich rozmístění tak, aby díla, která jsou pro umělecký kánon důležitější než jiná, dostala větší důraz a přitáhla více pozornosti.
Proč v nás některá umělecká díla zanechají silnou stopu?
Protože dokážou reflektovat naši životní zkušenost a to, co si neseme s sebou. Dřív jsme si mysleli, že v mozku jsou určité přihrádky a každá jeho část zodpovídá za zpracování jiné informace, například zvukových podnětů, umění, emocí a podobně. Dnes převládá názor, že mozek funguje na principu sítí. Těch hlavních sítí rozeznáváme několik a jedna z nich se například aktivuje, když na něco zaměřujeme naši pozornost.
V kontextu umění, které se nás dotýká, je důležitá takzvaná Default mode network, což je naopak síť na pozadí. Ta se aktivuje ve chvíli, kdy nemáme žádný úkol, zabýváme se svým vlastním světem a jsme ponořeni sami do sebe. Je spojena s tím, jací jsme jako jedinci. A právě tato síť se aktivuje ve chvíli, kdy se díváme na umělecká díla, která hrají na naši vnitřní notu a spouští tedy jakousi percepci sama sebe.
Kazimir Malevič: Černý čtverec; 1915, olej na plátně, 79.5 x 79.5 cm, v majetku Treťjakovské galerie v Moskvě, repro: Wikipedia.org
Co nám může o vnímání umění říct metoda snímání očních pohybů?
Jde o skvělý nástroj. Umožňuje popsat, kam divák směřuje svoji pozornost a jak sleduje umělecké dílo. Moderní přístroje vypadají v podstatě jako sluneční brýle a dají se používat pro výzkum přímo v galeriích, což je úžasné, protože z hlediska našeho vnímání je dramatický rozdíl v tom, zda se díváme na dílo v jeho přirozeném prostředí nebo na reprodukci na monitoru v tunelu magnetické rezonance. Když jsem viděl na vlastní oči v galerii Malevičův Černý čtverec, tak jsem si uvědomil, že dílo má mnohem více vrstev. Pod poslední vrstvou černé barvy je díky rozpraskání vidět mnohem více odstínů jiných barev a dimenze díla je mnohem větší než jen černá a bílá a tento zážitek je něco, co nám žádná reprodukce nemůže nabídnout.
Jakou roli hraje při vnímání uměleckého díla jeho plasticita, jako například viditelné tahy štětce nebo nánosy barvy?
Když sledujeme nějaký pohyb, tak se v motorickém kortexu mozku aktivují jednak zrcadlové neurony, které nám pomáhají v rámci sociálního učení, a jednak podobné vzorce, jako bychom pohyb sami dělali. A čím větší máme s daným pohybem osobní zkušenost, tím je aktivace silnější. To stejné platí i pro tahy štětcem, které v nás vyvolávají pocit, jako bychom dílo sami malovali. Podobné výzkumy se dříve hodně prováděly hlavně na kaligrafii a kaligrafické malbě, pro kterou je tah štětce velmi důležitý. U děl, která jsou jakoby plochá a nemají plasticitu, se tato aktivace neobjevovala.
Co jsou to zrcadlové neurony?
Jde o typ nervových buněk, který nám pomáhá v rámci sociálního učení a komunikace. Poprvé byly objeveny v mozku primátů a původně byly studovány v souvislosti se snahou pochopit empatii a porozumět vnímání akcí ostatních. Aktivují se, když pozorujeme, jak někdo jiný provádí určitý pohyb nebo prožívá emoci, například tančí, pláče, hraje na hudební nástroj nebo provádí nějaký složitý úkol, a díky tomu se můžeme lépe naladit na dotyčnou osobu nebo porozumět jejímu záměru a stavu mysli.
Jak může fakt, že si každé dílo můžeme zobrazit během několika vteřin na displeji telefonu, ovlivnit náš vztah k umění?
Velmi zásadně. Německý literární kritik Walter Benjamin publikoval v roce 1936 dodnes velmi aktuální a citovanou esej Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti, kde píše o tom, že pokud nějaké slavné a ikonické umělecké dílo neustále reprodukujete a dáváte ho do nových kontextů, tak se vyprazdňuje a ztrácí svůj význam. Pokud nějaká významná díla, třeba Monu Lisu, vidíme na každém kroku, tak už si ji pravděpodobně nedokážeme užít ani v galerii. Když se dílo stane součástí vizuálního smogu a popkultury, tak se pravděpodobně stane pro většinu lidí bezvýznamným.
Německý židovský literární kritik, filosof a překladatel Walter Benjamin (1892–1940) v pařížské Národní knihovně v roce 1937, zdroj: contretemps.eu
Sám jste vystudoval dějiny umění a nyní se věnujete doktorskému studiu neurověd. Jaká byla vaše cesta?
Už v rámci studia dějin umění mě zajímala současná a soudobá metodologie, která se v době mého studia před deseti lety začala opírat o poznatky z psychologie a neurověd. Můj zájem mě přivedl až do Národního ústavu duševního zdraví a po dvou letech praxe jsem zjistil, že mě zajímá biologie a statistika a přihlásil jsem se na doktorské studium. Odklonil jsme se od uměleckého média, ale zůstal jsem u tématu vizuální percepce. Zájem o to, jak mozek zpracovává svět kolem sebe, mi zůstal. Dnes zkoumám narušení vizuálního vnímání u pacientů se schizofrenií. Věnuji se vlastně biochemii vizuálního vnímání.
Ovlivnily nějak vaše znalosti o lidském mozku váš vztah k umění?
O tomhle jsem vlastně nikdy nepřemýšlel. Už odmala jsem chtěl být molekulární biolog a dělat vědu. Ale díky náhodě jsem se dostal na střední uměleckou školu a pak jsem už nemohl jít na biologii. Spíš bych asi řekl, že umění ovlivnilo můj vztah k vědě a dodnes mám rád vědeckou ilustraci a vizuálně atraktivní grafy.
Debata Umění a mozek s Petrem Adámkem, Rebeccou Chamberlain a Matthew Pelowskim, moderovaná Terezou Hadravovou v rámci letošního letního sympozia Více-než-lidská zvědavost, foto: Johana Pošová
Letos v létě jste se zúčastnil sympozia Více-než-lidská zvědavost. Jaké nové téma nebo nový úhel pohledu vám účast na sympoziu přinesla?
Po dlouhé době jsem se potkal s kolegy, kteří se aktivně věnují neuroestetice, což mi pomohlo načerpat nové znalosti z oboru, kterému se už tolik nevěnuji. Občas mezi vědci působím trochu výstředně, protože umělecká škola mě ovlivnila například i v tom, jak se oblékám nebo jaké věci se mi líbí. Musím říct, že na sympoziu jsem se v tomto ohledu cítil jako doma a splynul jsem s davem.
Každého jistě na první pohled zaujmou žluté brýle, které nosíte. Souvisí to nějak s vnímáním světa?
Mám astigmatizmus a lehkou šeroslepost, žlutá barva pomáhá zvyšovat kontrasty, takže se mi lépe kouká za šera a nemám tak unavené oči. Žlutá barva také filtruje modrou složku světla, a když sedím celý den před počítačem, tak se mi pak večer lépe usíná. A navíc, minimálně podle mě, ty brýle vypadají cool.
Rozhovor vznikl ve spolupráci s kurátorským spolkem Are a projektem Les. Více-než-lidská zvědavost (2022–2024).
Autorka je vědkyně, moderátorka a popularizátorka vědy. Po studiu doktorátu na Mikrobiologickém ústavu AV ČR se rozhodla změnit profesi a pracuje jako redaktorka a propojuje novináře a vědce.
„Mám astigmatizmus a lehkou šeroslepost, žlutá barva pomáhá zvyšovat kontrasty, takže se mi lépe kouká za šera a nemám tak unavené oči,“ podotýká Petr Adámek ke svým žlutě zabarveným sklům brýlí, foto: ČT art – Josef Chuchma
Petr Adámek (* 1989)
Před deseti lety absolvoval obor Dějiny umění na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity. Magisterský titul získal na Semináři dějin umění Masarykovy univerzity v Brně za práci pojednávající o experimentálním výzkumu umělecké intence. Nyní dokončuje doktorát na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze v oboru neurověd. Jeho osobním tématem je studium vizuální percepce a její narušení v rámci psychotických onemocnění. Rozhovor s Petrem Adámkem volně navazuje na interview, které jsme zde letos v létě publikovali s kunsthistorikem Ladislavem Kestnerem.
