Na ženu dobrý. Dvě studie odhalují, jak se cítí ženy v jazzových školách

Zjištění daných studií nejsou přelomová ani překvapivá. Přesto stojí za pozornost – už jen pro způsob, jak systematicky a pregnantně odkrývají problém genderové nerovnováhy v jazzovém světě. Závěr ve zkratce: ženy na jazzových školách téměř nenajdeme. Platí to jak pro studentky, tak pro pedagožky. Ovšem není fér vinit z toho výhradně školy – ty jsou spíše zrcadlem než příčinou. Genderové nerovnosti mají hlubší kořeny ve společnosti. To však není důvod, proč by se školní praxe neměla měnit.

Ony dvě nedávno publikované studie jsou následující: americká Jazz Counts a německá Gendergerechtigkeit im Jazz. Ačkoli každá z nich používá odlišné metody a vznikly na různých kontinentech, výborně se doplňují a jejich závěry jsou v mnohém podobné.

Jedna ku šesti

Za výzkumem Jazz Counts stojí muzikoložka Lara Pellegrinelli, která data sesbírala na základě zadání prestižní Berklee College of Music, globální jedničky v jazzovém vzdělávání. Abychom to upřesnili: na zakázku jednoho z novějších institutů této školy, jehož mottem je „Jazz bez patriarchátu“.

Výzkumnice Lara Pellegrinelli, která připravila studii Jazz Counts, foto: Berklee College of Music

Pellegrinelli se zaměřila na to, kdo vlastně jazz na vysokých školách v USA vyučuje. A v obří bázi více než dvou stovek škol našla nebývale zřetelný – a bohužel nepřekvapivý – vzorec: na každou ženu vyučující jazz připadá šest mužů. Pokud už ženy jazz vyučují, v naprosté většině jde o výuku zpěvu, což má v jazzové kultuře, posedlé virtuózním ovládnutím nástroje, spíše stigmatizující dopad. Tento nepoměr se jako červená linie vine všemi úrovněmi akademického života – od administrativy po vedení instrumentálních kurzů. Alarmující je, že celá třetina zkoumaných škol nezaměstnává ani jedinou jazzovou pedagožku! Studie Jazz Counts dobře ilustruje realitu: citlivost k genderovým otázkám ve společnosti sice roste, ale svět jazzu jako kdyby v tom zaspal.

Americká studie tuto nerovnost – byť dávno tušenou – popisuje pregnantně a podrobně. Jejím hlavním cílem je podnítit diskuzi o strukturálních bariérách v jazzu, a především umožnit srovnání. I když totiž tenhle problém leckdo dílčím způsobem popsal, nikdo si nedal práci s kvantifikací.

Maskulinní kultura jazzu se projevuje mnohdy subtilně a na mnoha rovinách; nerovnost je často skryta v jazyce, v drobných náznacích a podobně. Nejzřetelněji pak v takzvaném genderovém kódování nástrojů, jinak řečeno ve stereotypních představách o vhodnosti těch či oněch instrumentů pro muže/ženy. Tyto stereotypy jsou generačně předávané a dále bohužel reprodukované hudebními školami. V tomto kontextu třeba žesťové nebo rytmické nástroje jsou vnímány téměř výhradně jako „mužské“.

Jak upozorňuje autorka amerického výzkumu, má to značný dopad na pozici žen v pedagogickém sboru, na jejich prestiž či zapojení do ansámblů. Studie Jazz Counts ukazuje, že když už ženy vyučují na jazzových katedrách hru na nástroj, jsou to většinou smyčcové nástroje, nebo instrumenty nepříliš spojované s jazzem, jako fagot, flétna či harfa. Většinovou společností „očekávaná“ volba nástroje značně zužuje další uplatnění žen v jazzu. Pokud tedy nejde o zpěv, který však s sebou rovněž nese řadu stereotypních konotací a odlišný status.

Tyto statistiky se mohou snadno překlopit v povrchní a veskrze neplodné debaty. Pellegrinelli  se svým týmem upozorňuje, že v sázce je mnohem víc, a sice ekonomická (ne)závislost. Život v jazzové branži je plný nejistot, plynoucích hlavně z nestability příjmů, což platí prakticky celosvětově. Možnost působit alespoň částečně ve školství je pro řadu hudebníků a hudebnic jedinou možností, jak získat elementární stabilitu, a tedy i možnost věnovat se ve zbylém čase vlastní tvorbě. Pokud neviditelná, avšak citelná bariéra ženám vstup do jazzového školství znemožňuje, vylučuje je to z jazzu de facto nadobro, protože je nutí hledat jiné, zcela nesouvisející možnosti příjmu.

222 vzdělávacích institucí po celých USA bylo zdrojem pro studii Jazz Counts, zdroj: Berklee College of Music

Exotky ve třídě

Jestliže americká studie vytěžuje „velká data“ o vyučujících, loni publikovaná německá studie Gendergerechtigkeit im Jazz se zaobírá tím, jak tyto nerovnosti vnímají aktuálně studující i profesionální hudebníci a hudebnice. Analýza zadaná profesní Německou jazzovou unií vychází z dotazníku mezi 136 studenty i jazzovými profesionály.

V německé studii uváděli osobní zkušenost s genderově podmíněným znevýhodněním během studia mnohem častěji ženy (68 procent) než muži (12 procent). Studie poukazuje na konkrétní předsudky, s nimiž se studentky jazzu setkávají a jež ovlivňují jejich sebehodnocení. Může jít třeba o komentáře ve smyslu, že hraní dané hudebnice je „dostatečně mužské“ nebo implicitní předpoklady, že ženy hrají méně hlasitě, nebo jsou méně technicky zdatné.

Tia Fuller, americká saxofonistka, skladatelka a pedagožka – vyučuje právě na Berklee College of Music. Byla členkou ryze ženského obsazení kapely zpěvačky Beyoncé. Na snímku Fuller v roce 2019 (tři roky předtím koncertovala i v ČR), foto: ČTK / AP – Brian Ach

Dále studentky často zmiňovaly nedostatek ženských vzorů ve výuce, přehlížení či bagatelizaci ze strany kolegů, sexuální narážky či obtěžování. Důležitým tématem, známým i z jiných podobných kolektivů, je častý pocit osamění jazzových hudebnic ve třídách plných mužů. Ten může vést k izolaci, či absence sounáležitosti.

Stejně jako americká, tak i německá studie poukazuje na genderově podmíněnou volbu nástrojů: vždyť více než polovinu žen ve vzorku tvořily zpěvačky (oproti necelým třem procentům zpěváků). S předsudky se dle studie setkávají jazzové hudebnice jak v případě zpěvu, tak v instrumentální praxi, jen trochu odlišným způsobem. Zpěvačky byly často konfrontovány s určitým přehlížením, nebyly brány vážně ve srovnání s instrumentalisty či byly považovány za méně důvěryhodné. Oproti tomu přítomnost instrumentalistek je vnímána nesamozřejmě, tyto hudebnice získávají v jazzových kolektivech „exotický“ status. Například jedna baskytaristka výzkumníkům sdělila: „Člověk se rychle dostane buď do exotické pozice a je obzvláště bedlivě sledován, nebo se mu už od počátku méně důvěřuje, protože vypadá nezvykle (například žena s basou).“

Ukázka jazzu z Německa. Alma Naidu – oceňovaná zpěvačka, skladatelka a textařka působící v Mnichově. Vystoupí v pátek 17. října v pražském Jazz Docku. Ilustrační snímek, zdroj: almanaidu.com

Tento pocit vyloučení či izolovanosti je klíčový, protože v jazzu může být zásadní například při osvojování si dovedností pro kolektivní improvizaci. I jiná akademická literatura k tématu totiž naznačuje, že pocit nepohodlí v dominantně mužských hudebních kolektivech vede hudebnice k pocitům méněcennosti i k méně proaktivnímu přístupu v učení se improvizacím či sólům.

Německá jazzová unie podobný výzkum dělala už v roce 2018, takže umožňuje srovnání. Výzkumníci naznačují, že na německé jazzové scéně dochází k proměně v rostoucí citlivosti k genderovým otázkám, a to hlavně mezi ženami a mladšími mužskými hráči. Zejména u mužů se zvýrazňují generační rozdíly, neboť starší hudebníci vnímají sami sebe jako v současnosti znevýhodněné v důsledku snah o genderovou rovnost; někteří z nich zmiňovali i tlak na větší genderovou rozmanitost muzikantských sestav ze strany festivalů.

Mladší hudebníci se k tématu staví pozitivněji, uznávají nutnost kriticky reflektovat maskulinitu v oboru a proměnu genderového statu quo vnímají jako prospěšnou pro celou scénu. „Kritická diskuze o tématu mužství je podle mě základním předpokladem na cestě k genderové rovnosti a také prostředkem k odbourání tlaku, který je kvůli genderovým klišé vyvíjen také na muže,“ odpověděl jeden zpěvák, dvacátník. O zhruba dekádu starší saxofonista sdělil: „Poměr ženských a mužských instrumentalistů je zcela nevyvážený. Znevýhodnění začíná již v dětství, ve školních bigbandech a při rozdělení nástrojů.“

Co s tím?

Obě studie nabízí řešení, která však nejsou možná bez zásahu do samotných struktur jazzového školství. Americká studie Jazz Counts volá po revizi náborových praktik, větším zapojení žen do rozhodovacích pozic a po systematickém sběru dat o zastoupení žen v pedagogických sborech. Data dle tohoto náhledu znamenají tlak ke změně. Nicméně studie doporučuje zohledňovat genderový aspekt také v náplni osnov, mimo jiné v historických či teoretických předmětech – rozšířit je o ženské vzory, redefinovat kánon a podporovat mentoring.

Německá studie Gendergerechtigkeit im Jazz více vychází z výpovědí hudebnic a na tomto základě doporučuje spíše konkrétní psychologická a didaktická opatření cílící na každodennost ve třídách. Má jít jednak o začlenění témat duševního zdraví do výuky – kupříkladu podpory sebevědomí a prevence vyhoření, jednak o akcent na praktickou přípravu studentů a studentek pro tvrdou profesní realitu po škole: základy sebepropagace, práva, vyjednávacích schopností a podobně.

Kromě těchto dílčích opatření německá studie zdůrazňuje potřebu vytvářet ve školách bezpečný prostor, v němž nebude sexismus přehlížen, čímž v neposlední řadě do debaty o stereotypech v jazzu nutně vtáhne i muže.

Výše uvedené studie připomínají, že jazzové katedry mají v zásadě podobný problém, jako technické či přírodovědné obory. Už v roce 2018 to uznal i šéf jazzové katedry brněnské JAMU Vilém Spilka, když napsal: „Genderové problémy se ve společnosti řeší již mnoho dekád, ovšem jazz ‒ zdá se ‒ v tomto smyslu trochu zaspal.“

Taková ochota přiznat, že problém existuje, je v českém jazzovém prostředí nebývalá, protože u nás se kolem tématu našlapuje. Druhým krokem – důležitějším – je ochota začít jednat. Třeba už jen otázkou: „Kdo dnes ve třídě chybí – a proč?“