Laureátka Ceny kritiky za mladou malbu: Nevím, co si o tomhle světě myslet. Tak si malováním vytvářím svůj

Nedávno jste se stala laureátkou Ceny kritiky za mladou malbu. Máte pocit, že takové ceny reálně podporují nastupující generaci?

Pro mě to význam určitě mělo. Studovala jsem ve Vídni, kde teď i žiju, takže jsem zatím nebyla tolik propojená s českou scénou. Díky té ceně jsem se dostala do kontaktu s galeriemi a umělci v Česku. V tomhle směru to pro mě bylo hlavně „vkročení“ do zdejšího prostředí.

Vzbudilo ocenění zájem sběratelů a galeristů o vaši tvorbu?

Určitě. Lucie Svoboda Mičíková a Patrik Svoboda, kteří letošní Cenu kritiky organizovali, naši práci představovali různým sběratelům, kteří cenu podporují. Díky tomu jsem několik prací prodala a začala komunikovat s galeriemi. Různé spolupráce jsou v jednání a už teď je jisté například to, že se v létě zúčastním skupinové výstavy v DSC Gallery.

Tvorba Beáty Hechtové, foto: archiv Beáty Hechtové

Jak se vám tvoří ve Vídni?

Skvěle. Mám ateliér v rámci kolektivu NEVER AT HOME. Je to skupina, která dočasně obsazuje prázdné státní budovy a využívá je pro ateliéry a kulturní akce, než se pro ně najde další využití. Teď obýváme bývalý rozhlasový dům ORF zvaný Funkhaus.

V budově je přes sto umělců, každý má svůj pokoj. Děláme společně open studios, výstavy a různé akce. Je to živé prostředí.

Proč jste si zvolila zrovna Vídeň?

Původně jsem studovala bakaláře v Plzni na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Pak jsem chtěla někam do zahraničí – rozhodovala jsem se mezi Německem a Rakouskem. Neměla jsem vysněný konkrétní stát. Mám ráda jazyky a v tu chvíli mi přišla němčina jako zajímavá volba. Taky tam mám drobnou rodinnou linku: otec nějakou dobu žil ve Vídni a pradědeček byl malíř a působil tam, děda o něm často mluvil.

Ale prakticky to vzniklo jednoduše: našla jsem na internetu, že se za týden konají přijímačky ve Vídni. Přihlásila jsem se – a vyšlo to. Nebyl za tím žádný velký plán.

Tvorba Beáty Hechtové, foto: archiv Beáty Hechtové

Myslíte, že jazyk, v němž žijete a komunikujete, ovlivňuje i to, jak přemýšlíte o vizualitě?

Myslím, že ano. Jazyk je součást prostředí, ve kterém člověk žije, formuje kulturu a způsob myšlení. To se určitě odráží i ve vizuálním vnímání. Žila jsem na různých místech a učila se i španělsky, protože jsem několik let pobývala v Peru a později v Los Angeles. Mám pocit, že má tvorba byla rozhodně ovlivněná tamním kulturním balíčkem: energií místa, světlem, lidmi, klimatem, tempem – a jazyk je toho přirozenou součástí. Když změním prostředí, automaticky se mi trochu promění i způsob, jakým přemýšlím o obraze.

Na střední škole jste byla nějaký čas také ve Spojených státech. K tomu došlo jak?

V průběhu studia na gymplu v Plzni jsem se zúčastnila ročního výměnného pobytu v USA. Ocitla jsem se v malé vesnici Jackman v Maine, uprostřed lesa. Byla to velmi zajímavá a zároveň trochu rozporuplná zkušenost. Právě tam se vlastně začal formovat můj zájem o umění. Úroveň výuky byla dost nízká, takže jsem byla odkázaná spíš na samostudium.

Navolila jsem si tři hodiny výtvarné výchovy denně a myslela si, že se budu nějak doučovat, ale nakonec jsem většinu času jen kreslila a malovala – a bylo to skvělé. Začala jsem kreslit akty, což byl v konzervativním, křesťanském prostředí problém. Tamní autority nechtěly, aby to děti viděly, a tak mě „odsunuly“ do sklepa a odmítaly moje práce vystavit, protože je považovaly za nevhodné.

Postupně jsem ale začala kreslit karikatury místního systému a ty kresby mezi studenty začaly kolovat. Vznikla kolem toho velká diskuze.

Tvorba Beáty Hechtové, foto: archiv Beáty Hechtové

V podstatě jste se tedy stala součástí školního undergroundu. 

Přesně. A bylo fascinující sledovat, jak něco, co nakreslím, může rozpoutat debatu a rozpohybovat jakési vyjednávání. Tehdy mě napadlo, že bych chtěla umění studovat.

Máte stále pocit, že výtvarné umění dokáže vyvolávat diskuzi?

Určitě. Samozřejmě kolem umění je velký byznys, trh, handlování, tahle část není moc romantická a může trochu zastínit podstatu. Ale věřím, že schopnost otevírat témata, poukazovat na různé úhly pohledu, měnit perspektivu a vyvolat emoce nebo debatu je pořád zásadní.

Co když byznys začne formovat i váš způsob tvorby? 

To je takové věčné téma v našem oboru. Každý k tomu má jiný přístup. Hodně lidí řeší, jestli mít vedle tvorby ještě jinou práci, aby nebyli úplně existenčně závislí na prodeji.

Já teď vedle malování práci mám. Pracuju v sociální sféře s lidmi bez domova. Ve Vídni je výhoda, že se dá pracovat na menší úvazek a pořád si vydělat na základní potřeby. Nemám proto při malování tak silný existenciální tlak a nemusím tolik přemýšlet, jestli se konkrétní obraz prodá.

Na druhou stranu teď po roce dávám výpověď, abych se mohla soustředit na projekty, které potřebují víc času. Je to vlastně takový organický proces. Neustále se střídají období větší jistoty a období, kdy člověk trochu riskuje.

Jak se vám v té nejistotě žije? 

Momentálně to beru tak, že je to součást volby, kterou jsem udělala.

Mám ale pocit, že můj vlastní charakter tu nestálost a spontánnost nějak odráží. Možná to vychází už z dětství, které bylo v mém případě trochu chaotické. Neumím přesně říct, jestli si tenhle způsob života nesu v sobě a jen ho dál reprodukuji, nebo jestli je spíš „vynucený“ okolnostmi. Asi je to kombinace obojího.

Tvorba Beáty Hechtové, foto: archiv Beáty Hechtové

V jednom podcastu jste řekla, že si malováním budujete svět s vlastními zákony a pravidly. Jaké ty zákony jsou? A v čem se liší od reality?

Ten můj svět je postapokalyptická verze daleké budoucnosti. Stalo se něco tragického, většina lidstva zmizela a svět se fyzikálně i chemicky změnil. Příroda už není zelená, jak ji známe, ale objevují se v ní jiné formy života. Moje nedávná solo výstava se jmenovala Silver Lining, což odkazovalo na rčení, že každý mrak má svůj stříbrný okraj. Zobrazuji sice temnější a tragické scénáře, ale zároveň do nich vědomě vkládám naději a možnost nových začátků.

Lidé v mých obrazech mutují. V rámci evoluce reagují na nové podmínky, mají trny, drápy nebo různé výrůstky. Často je to kvůli přizpůsobení se na sušší a drsnější prostředí. A příběh tohoto světa se v mých obrazech dál vyvíjí. V novějších malbách jsou i průhledné postavy. Mohou ztělesňovat posmrtný život, ale také další stupeň evoluce, bytosti s jinými fyzikálními vlastnostmi. Nechávám to otevřené a nepojmenované.

Často maluju i zvláštní bubliny. Vypadají jako tekutina nebo želatina, někdy tvoří tvary připomínající draka či jiné tvory. Nejsou to klasičtí živočichové, může to být i nová ideologie, myšlenka nebo neidentifikovatelná hmota. Baví mě, že není jasné, co to vlastně je.

Máte ten svět dopředu promyšlený, nebo se vyvíjí s jednotlivými obrazy?

Vyvíjí se. Tematicky to beru jako kdybych vyprávěla příběh a každým obrazem se děj posouvá. Vizuálně to hodně souvisí i s tím, kde zrovna žiju. Když jsem byla v Los Angeles, všechno se zbarvilo do oranžova, růžova a fialova, tamní světlo je zvláštní, skoro hmatatelné. Ve Vídni je často mlha, atmosféra je studenější, modrá, vlhká, což se určitě do děl promítá.

Tvorba Beáty Hechtové, foto: archiv Beáty Hechtové

Dva roky jste žila také v Peru. 

Nejprve jsem tam odjela na roční stáž na univerzitu v Limě. Strašně se mi tam líbilo. Seznámila jsem se s lidmi, kteří mě vzali do džungle a tou jsem pak byla úplně posedlá. Po stáži jsem se na chvíli vrátila do Vídně, dodělala předměty a zbývala mi jen diplomka. Rozhodla jsem se, že na ní budu pracovat znovu v Peru. Přerušila jsem studium a vrátila se tam. Většinu času jsem trávila v džungli. S kamarádkou jsme si pořídily kánoi a pádlovaly po Rio Napo a pak po Amazonce z vesnice do vesnice, kde jsem učila děti kreslit a malovat.

Moje tehdejší obrazy byly úplně jiné než ty dnešní, hodně barevné. Malovala jsem výjevy z džungle v popkulturním vizuálu, kde byla důležitá absurdita. Vznikla z toho série Melting Plot, kde jsem se snažila zachytit šířící se popkulturu, která vytváří zvláštní kombinace s místními tradicemi.

Pořád svoje obrazy berete jako společenskou kritiku?

Pro mě je to spíš způsob, jak se vyrovnat s pocitem bezmocnosti a zmatenosti. Často prostě nevím, co si mám o světě myslet. Jakou roli v něm hraju, nebo co tady to lidstvo vlastně dělá. Přijde mi, že není těžké se při tom trochu zamotat do temných představ a propadnout jakémusi obecnému pesimismu, kde nemám žádný jiný nápad, jak přispět k lepšímu, než malovat trochu naděje.

Malování mi umožňuje vytvořit si situaci, kde budoucnost existuje. A za vším tím chaosem se vracím k nějakému porozumění, k pospolitosti a empatii. K tomu, že znovu objevujeme vztah k prostředí a hledáme nové formy soužití s přírodou.

Tvorba Beáty Hechtové, foto: archiv Beáty Hechtové

Proč tedy žijete ve Vídni, ve velkoměstě? 

Měla jsem pocit, že abych se mohla věnovat umění, město potřebuju. Kvůli kontaktům, galeriím, institucím, kvůli tomu, že se člověk může nějak aktivně podílet na kulturním dění. Samozřejmě o tom ale pořád pochybuju a často se na delší dobu vytrácím. Většinou mi trvá asi dva roky, než se tím vším přesytím, a pak musím pryč. Z téhle nutnosti taky vznikaly všechny moje cesty do džungle nebo do hor.

Slovenský kurátor a kritik Michal Stolárik v katalogu Ceny kritiky za mladou malbu o vás napsal, že ve svých obrazech hledáte nový domov a znovu nalézáte sama sebe. Ztotožňujete se s tím?

Ano. Tím, že jsem se odstěhovala z Čech, i když je možné, že se tam někdy vrátím, se téma domova samovolně dostalo do mých prací. V jiném jazyce a v jiné kultuře se člověk neustále cítí trochu na okraji, jako cizinec. To se nejspíš podvědomě propisuje i do mých maleb. Jsou sice zasazené do nové doby, kde postavy hledají způsob, jak znovu založit společnost, ale dá se to číst i jako metafora osobního hledání domova a touhy po sounáležitosti.

Ve všech textech o vás se objevuje termín „futuristický folklór“. Co to znamená?

V obrazech utvářím futuristické kmeny. Lidé, kteří přežili apokalypsu, se musí znovu spojit. Spolupráce je klíčová. Zakládají novou kulturu a nový hodnotový systém. Co by mohlo přijít po tradičních náboženstvích, která v tom světě zanikla? Snažím se představit si nové potenciální rituály. Jak by v budoucnu mohlo vypadat společné „slavení existence“ a jaká kolektivní gesta by dávala lidem smysl.

Do obrazů často vkládám postavy, které jako kdyby vzdávaly hold přírodě, jež už existuje v jiné podobě. Lidé na sobě mají vytetované květiny. V jejich realitě už totiž žádná zeleň není, ale oni si ji nesou na těle, aby na ni nezapomněli.

Tvorba Beáty Hechtové, foto: archiv Beáty Hechtové

Má tenhle svět nějaké hrozby navíc oproti tomu našemu? A něco, co bychom mu mohli závidět?

Hrozeb má spoustu. Kolaps ekosystému, ztrátu domova, samotu. I v mém scénáři je možnost, že to prostě nezvládnou, podmínky budou příliš nepříznivé a lidstvo zmizí. Zároveň se snažím poukázat na pospolitost. I když jsou scény temné a melancholické, je v nich přítomná touha po společném životě, po komunitě a po obnově vztahu s přírodou. Oni všichni vědí a souhlasí, že musí postupovat efektivně a respektovat veškerý život, jinak bude konec. A tenhle kolektivní cíl je posouvá dál.

Jak vlastně pracujete? Vycházíte z fotografií?

Částečně. Figury vycházejí z fotek, krajiny a struktury jsou malované z hlavy. Fotím buď své známé, nebo sebe, ale zároveň nechci, aby to byly osobní autoportréty. I proto postavy často nemají hlavy nebo nejsou obličeje zdůrazněné. Nejde o příběh jednotlivce, spíš o obecný příběh lidstva. Lidi fotím v různých zkroucených pózách, skoro jako pavouky.

Co má malba navíc oproti fotografii – když stejně z fotek vycházíte?

Fotografie je pro mě jen pomůcka, abych pochopila tělo v prostoru. Malba je svět sám o sobě. Vkládám do ní příběh, architekturu svého vesmíru a atmosféru, kterou ve fotce nemám. Baví mě vyprávět, někdy si k obrazům píšu i texty nebo krátké příběhy. Dřív jsem to dělala víc a chtěla bych se k tomu vrátit.

Tvorba Beáty Hechtové, foto: archiv Beáty Hechtové

Vysokou školu jste dokončila před pěti lety. Jak je přístupné umělecké prostředí pro mladé autory ve Vídni? Liší se to od Česka?

Přímé srovnání moc nemám, ale v Rakousku existuje spousta možností, jak žádat o podporu. Jsou tam stipendia, granty a rezidence a není výjimkou nějakou podporu skutečně získat. Je tam také hodně off space prostorů, skupin umělců, které společně provozují galerie. Dřív, než se člověk dostane do větších galerií, může vystavovat tam a fungují i různé open cally.

Na univerzitě nás do určité míry připravovali na život po škole. Profesor nám opakoval, že je důležité chápat i byznysovou stránku umění. Organizoval projekty mimo školu, takže člověk mohl mít už během studia výstavu v galerii, účastnit se veletrhů a poznávat lidi.

Jste zastupována nějakou galerií?

Ve Vídni spolupracuji s galerií C.A. Contemporary, měla jsem u nich sólovou výstavu a účastnila se veletrhu v Kodani. Ale je to všechno na dohodě. Mám pocit, že exkluzivní zastoupení už není až tak běžné, nebo se týká jen některých galerií. Já spíš volně spolupracuji s různými galeriemi.

Pocházíte z herecké rodiny. Ovlivnilo divadlo vaši tvorbu, i když vy sama jste se divadelnicí nestala?

Oba rodiče dělali divadlo, bratranec je taky hercem. V divadelním prostředí jsem vyrůstala. Myslím, že se to promítá do toho, jak uvažuji o obrazech: vytvářím je jako scény. Dělám také sochy, které vypadají trochu jako objekty scénografie. Scénografii jsem zatím nikdy nedělala, ale kdyby přišla taková nabídka, vůbec bych se nebránila.

Malířka Beáta Hechtová, foto: archiv Beáty Hechtové

Beáta Hechtová (* 1991)

Narodila se v Praze. Studovala na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni a v roce 2020 absolvovala Universität für angewandte Kunst Wien v ateliéru grafiky a grafických technik. Ve své tvorbě vytváří scény neurčité budoucnosti oscilující mezi utopií a dystopií. Inspiruje se evolučními teoriemi, proměnou a adaptací živočišných druhů. Její práce formovaly také studijní rezidence v Peru či Španělsku. Vystavovala v Evropě i v USA. Letos se stala laureátkou Ceny kritiky za mladou malbu. Žije a tvoří ve Vídni.