Stáří jako inspirační zdroj. Zbourá mezigenerační předsudky výstava Co čumíš tak mladě?

Po předchozích expozicích, koncipovaných jako edukační galerie, se v Atriu nyní zaměřují na projekty propojující současné umění s dokumentárními materiály – ať už v čistě informativní rovině, anebo v uměleckém zpracování. Cílem je prohlubovat porozumění vůči vybraným historickým, sociálním, politickým či kulturním tématům, a to  prostřednictvím kombinace uměleckého vyjádření, faktických údajů a osobních výpovědí.

Koncept Co čumíš tak mladě chce nabourat předsudky o stáří a stárnutí, zmapovat možnosti, jak s tímto životním obdobím nakládat, a odkrýt podobu mezigeneračních stereotypů. Kurátor Ondřej Horák (Fuczik) ve svém textu zmiňuje termín senior/seniorka jako jeden z pojmů, který mohou lidé v pokročilém věku vnímat jako nálepku zbavující je v očích ostatní veřejnosti jedinečnosti a generalizující jejich osobnost. Na výstavě proto dostáváme možnost nahlédnout do jejich individuálních příběhů.

Nejdůležitější nejsou umytá okna

Jako první návštěvníka zaujme dílo Evy Jiřičky Různé barvy ženských duší. Instalováno je za pomoci do kruhu zavěšených záclon, které utvářejí intimní miniprostory. V jejich středu se nachází židle, na ni se můžete posadit a nasadit si přiložená sluchátka, z nichž si můžete poslechnout audiokoláž hlasů starších žen reflektujících své životy, komentujících svou současnost a rozdílnost nároků společnosti na ženy v jejich tehdejším produktivním věku oproti dnešku. Tento zvukový projekt ve mně vyvolal zvláštní směsici pocitů. Některá prohlášení působí až depresivně, jiná naopak dodávají naději. Ve výpovědích žen často zaznívá lítost, vztek, křivda, avšak uslyšíte zde i smíření, vnitřní sílu a naději. Nejzajímavější mi přišlo, jak téměř všechny zpovídané byly silně ovlivněny společenskými názory minulého režimu, který na ně kladl nároky, jež se nám v dnešní době často zdají až absurdní. Shrnu to slovy jedné z nich: „Zjistila jsem, že jsou v životě důležitější věci než čistá okna.“

Pohled do expozice Co čumíš tak mladě: výstava o stáří jako inspiraci, která je do začátku jara příštího roku instalována v pražském Atriu Žižkov, foto: Štěpán Mikulenka

Dalším dílem, jež diváka upoutá hned při vstupu, je Bez názvu od Julie Remešové. Jako jediná pracuje s tématem mezigeneračních předsudků ze strany seniorů směrem k mladým lidem, ne naopak – z jednoho takového výroku je odvozen název celé expozice. Remešová propojuje prvky graffiti, malby a ready made instalace – spojením těchto technik vzniklo dílo, jež není doslovné, přitom jeho vyznění lze dobře rozumět i bez faktografických údajů.

Rozsáhlou plochu prostoru využívá umělkyně Nikola Logosová. Ta své ilustrace kombinuje s fakty týkajícími se důchodců. Práce funguje spíše jako archiv faktografických informací obohacený ilustracemi. Zeď s tímto dílem je zároveň doplněna obrazovkami s animacemi, jež vznikly v rámci mezigeneračních dílen spolku Elpida.

Najdeme zde i díla působící dojmem, že se zde ocitla omylem nebo byla přidána za účelem vyplnění prostoru. Co velkoformátová fotografie růžově zbarvených mraků? Chce evokovat pomíjivost času? Nebo co zrcadlo, které se o zmíněnou fotografii opírá a na sobě, s podkladem hvězdné oblohy, má nalepenu větu „Idea of compassion“? Poněkud prvoplánové… Oba exponáty na mě působí daleko spíše jako dekorativní prvky než jako promyšlené umělecké komentáře k problematice stárnutí.

Mezi uměním a agitací

Expozice má utvářet celek kombinující faktické údaje, osobní výpovědi a umělecká díla, což se jí víceméně daří, avšak v některých částech sklouzává k jakési přehlídce výstupů činnosti spolku Elpida, která na vás apeluje, zda se dostatečně věnujete svým blízkým ve vysokém věku. Celek ve mně nakonec vyvolal otázku, za jakých podmínek lze kombinovat umělecké vyjádření, faktografické údaje a osobních výpovědi tak, aby všechny tři úhly pohledu byly rovnoměrně zachovány, neubíraly si navzájem na autonomii a ještě se vzájemně doplňovaly a umocňovaly.

Pohled do expozice Co čumíš tak mladě: výstava o stáří jako inspiraci, která je do začátku jara příštího roku instalována v pražském Atriu Žižkov, foto: Štěpán Mikulenka

Součástí expozice je i edukační materiál ve formě pracovního listu; dostupný je každému návštěvníkovi, cílený je především na děti. Jeho součástí jsou tipy na aktivity a odkazy na knihy a filmy jak pro seniory, tak pro mladší generace.  Projekt Co čumíš tak mladě se zabývá náročným a těžko uchopitelným tématem – kdo se ještě stáří nedožil, nemůže je plně pochopit, a kdo je již starý, nemůže zcela porozumět současnému světu mladších generací. Téma osamocenosti seniorů, které výstavou prostupuje, je nepopiratelným společenským problémem, jenž není možné přehlížet. Ale pokud v reálu o sebe staří a mladí navzájem nejeví zájem, zůstanou osamocené obě strany a programy neziskových spolků jim v tom pomohou zřídkakdy. Aktivity těch spolků smysl samozřejmě mají, ale je třeba si říct jaký a pro koho. Jako brána k mezigeneračního dialogu mohou totiž fungovat jen mezi lidmi, kteří mají vůli jej začít.