Artoulka: Berlín podle spisovatelky Dory Kaprálové. Rixdorf – mihotavý ráj v labyrintu světa
Devět letních týdnů, devítka evropských měst a devět průvodců z řad vybraných umělců napříč obory, kteří vás provedou městem blízkým jejich srdci. Tentokrát je na řadě Berlín. Čtvrtí Rixdorf v berlínském Neuköllnu, jež patří k nejznámějším českým stopám v německé metropoli, provede spisovatelka Dora Kaprálová, která zde již řadu let žije a pracuje.
Ten mihotavý blyštivý český ráj leží překvapivě uprostřed berlínské metropole. Ze severní strany je lemován Sluneční alejí a z jižní ulicí Karla Marxe. Když vstoupíte do Rixdorfu ze severovýchodní části Sluneční aleje, směrem od městského parku, minete stánek s kebabem a nápisem: Snový roh. Ve stánku posedávají znavení muži slovanského, německého, tureckého a těžko identifikovatelného vzezření, kteří na ráj čekají ve stínu očistce. V ruce drží pivní lahev a kuřivo, na sobě tu a tam montérky, čas všednosti rytmicky odklepávají popelem z cigaret.
Němci mají pořekadlo, v němž namísto španělská vesnice používají pro popis duševní zmatenosti pojem česká vesnice. A tam tedy mířím ve své poutnické blouznivosti, do české vesnice… Ulicí Schudomastrasse, kterou z němčiny překládám jen ve chvílích vnitřní rovnováhy, neboť kdykoli si řeknu „šu doma“, zašišlám, a zamířím rovnou k domovu důchodců, který tady v ulici Schudomastrasse sousedí s mikrokosmem rajských bizarností, ze kterých přechází zrak.
Na parapetech oken přízemních bytů početných tureckých a indických rodin potkávám ve své ulici sošky indiánů, sošku mávající anglické královny, smějí se na mě kaktusy s porcelánovými kravičkami, vítají mě umělohmotné záclony. Tady je tedy mé doma: v Schudomastrasse. Tady bych měla najít lusthauz svého srdce. V ulici s domovem důchodců, hotelem pro kočičky, polsko-tureckým bistrem Schudomaer s grilovanými kuřaty. Kolo si obvykle zamykám na Náměstí esperantistů, jdu a pečlivě nahlížím do všech dveří a domovních vrat své ulice, fotím si v ulici Šudomová všechna příjmení českého původu, a hle: Pavlovič v domě č. 32., Nowak v domě naproti, a hle, Maresch! Zazvonit si netroufám…
Rixdorf je možná ze všeho nejvíc snem; Sluneční alejí vážně vstoupíte z reality do snu.
Herzbergerovou ulicí míjíte kavárnu Třetí prostor, v níž si můžete na nástěnku napsat všechna vaše přání a potřeby: Sháním keyboard. Hledám spolubydlícího za 300 eur. Nemáte prosím králíčka? I lost you here my baby.
Co se ale skrývá za fasádou snu?
V někdejší české vesnici uprostřed Berlína. Rixdorf ve čtvrti Neukölln patří k nejznámějším českým stopám v německé metropoli, foto: ČTK – Aleš Zápotocký
No more hipster shit!
Rixdorf leží ve čtvrti Neukölln, která je zabydlená ze čtyřiceti osmi procent lidmi s migrantským pozadím. Žije tady více než sto šedesát národností a jednou z nich jsme také my, Češi.
Vždyť tu máme dokonce svou vlastní vesnici! Svou pravou českou vesnici.
Místní rixdorfští, kteří nemají práci v nadnárodních firmách, bankách, úřadech, co nemají žádnou práci a vlastně ani vyhlídky na práci, posedávají před branou Komenského zahrady na Richardově náměstí. Nejčastěji jsou německého, slovanského či romského původu…
Starší váleční utečenci z Balkánu a z Blízkého východu jsou jiní: pracují často ve svých stáncích a restauracích opodál od nevidím do nevidím. Usměvaví obchodníci, upravené, znaveně přívětivé ženy, děti. Občas přinesou staré oblečení a položí je pro své chudé nezaměstnatelné spoluobčany (povětšinou věčně popíjející Němce a Poláky) vedle laviček.
Český Rixdorf ve čtvrti Neukölln patří k nejznámějším českým stopám v Berlíně (na snímku z 18. dubna 2024), foto: ČTK – Aleš Zápotocký
Včera jsem v Richardově ulici potkala šíita. Vystoupil z bouráku se švýcarskou značkou a nesl si z prádelny vyžehlené košile.
V posledním desetiletí se do Rixdorfu stěhuje čím dál více progresivních mladých ze solidně prosperujících zemí. Vytvářejí novou enklávu Všezvědů Bio-Všudybylů. A s hisptery a posthipstery do Rixdorfu přichází tolik potřebný kapitál ale i úzkost místních. Berlín se mění, svět se mění…
Posledních pět let bydleli v čtyřpokojových měšťanských bytech za 600 eur měsíčně, dnes makléři ty samé byty nabízejí za 2000 eur a víc.
Sinicův otec utekl ze Srbska v roce 1991. S pěti dětmi, ženou, tchyní a strýcem. Otevřeli si přímo na Českém náměstí v Rixdorfu pekárnu s přívětivým nájmem a ušpiněnými tácky šťavnatých sladkostí.
„Co by s námi bylo?“ opakuje Sinica nepřítomně mou otázku. „Jsme tady doma,“ odpovídá a nabízí mi zdarma koláček, na kterém sedí opilá vosa.
Místní (to znamená hlavně váleční migranti) zkrátka vědí, jak v české vesnici žít a přežít. Protoře imigranti, a o tom jsem přesvědčená, mají z principu třikrát větší životní energii, pokud se teda nezhroutí.
Takže se kavárník předražené, nově vzniklé australské kavárny Snídaně budoucnosti na Českém náměstí nemůže divit, když na roletě objeví po ránu nasprejovaný nápis No more hipster shit.
Zákoutí v berlínském Rixdorfu, foto: Wikipedia.org – Rainer Halama
Mluvím česky, tedy jsem?
Tolik k folkloru Českého náměstí, kde — málem bych zapomněla — prodávají v České pizzerii pravou tureckou pizzu. A kde stojí nejkrásnější amatérské divadlo venkovského světa: Hotel Rixdorf, divadlo Kašpar.
Uprostřed Českého náměstí, kde má Sinica svou albánskou pekárnu, stojí pingpongový stůl.
Nedávno jsem se pokusila spočítat všechny pingpongové stoly v celém Rixdorfu, bylo jich šestnáct a jeden z nich byl stolem v hipsterské kavárně Sestry v nouzi.
Když jsem vešla do Českého Rixdorfu a kráčela sobotním ránem svou oblíbenou Českou ulicí, vrazila jsem do mentálně retardované dívky. Držela v ruce pálku a poslouchala v rádiu německý pop. „Nemůžem si zapinkat?“. Dívka kývnutím hlavy souhlasila.
Ping-pong hrála skvěle, dávala prasata i smeče, na lavičce seděl její snad otec neurčitého věku, vedle měl osm malých lahviček vodky. Blaženě se usmíval do slunce. Zapinkaly jsme si, rozloučily se. „Bydlíte tady? Jste tady doma?“ ptám se zadýchaně. „Cože…?“ zahučí oba a já vím, že hrát ping-pong beze slov je někdy víc než vést otravné výzkumnické hovory.
Berlínský Rixdorf v roce 1903, zdroj: © Fork & Walk Tours Berlin
Stojím v domovině na svém Českém náměstí. Starý turecký taťka hraje pod májkou na náměstí ping-pong s půvabnou dánskou studentkou biochemie. Na lavičce sedí kluci v pubertě a pokřikují, že Igor má malýho ptáka. Igor jezdí na koloběžce kolem dokola, přerostlý kníratý chlapec neněmeckého původu, občas zastaví u kamarádů a dá jim ránu. Pingpongový míček létá tam a zase zpátky. Odráží se od stolu v rytmu, v jakém mladá vystajlovaná číšnice kmitá na chodníku kolem zákazníků nenáviděné hypermoderní kavárny Snídaně budoucnosti. Turecká mamka pokřikuje z lavičky taťkovi kanak-němčinou, že bude oběd.
Pofukuje mírný středoevropský větřík, ostrované z české vesnice se líně poflakují letní vlahou sobotou. Jsou tady doma. Jsou v srdci české vesnice.
Jsou ale současně u mě na návštěvě a nevědí o tom. Protože já jsem tady doma. Kdo z nich vůbec tuší, že chodí moravskou Šudomovou ulicí? Jsem ve svém srdci. Brejle mám sluneční. Komenského mámení. Mluvím česky, tedy jsem?
Památník pruského krále Fridricha Viléma I. v lokalitě Böhmisch-Rixdorf, která je součástí berlínské čtvrti Neukölln, Berlín. Osadu roku 1737 založili pobělohorští exulanti, kteří zde s podporou jmenovaného krále nalezli útočiště před pronásledováním. Potomci exulantů nechali panovníkovi na své náklady zhotovit pomník – autorem je sochař Alfred Reichel (1856–1928), foto: ČTK / imago stock & people – Jürgen Held
V zahradě filozofa Wolffa
Gentrifikace je možná nevyhnutelným procesem všude v civilizovaném světě. Ale co to udělá s venkovskou mentalitou ostrovanů z Rixdorfu?
Na mé vlastní, čili intimní mapě Rixdorfu je česká vesnice mohutným mytickým ptákem, který rozprostírá křídla Českou ulicí a letí k zahradě Komenského. Šudomovou ulici protíná Česká ulice, srdcem opeřence je České náměstí. Z trupu ptáka vybíhá vpravo Marešova ulice, možná jde o vadu na tělesné konstituci, o výrůstek na pařátku ptáka, co letí bez hnutí až k rajské zahradě, zahradě Komenského.
Když jsem se kdysi do Berlína stěhovala, připadala mi migrace českých exulantů, kteří zde našli za přívětivých podmínek roku 1737 nový domov, vzrušující. Ale tehdy jsem netušila, jak tenhle ptačí organismus, připomínající víc holuba než fénixe, žije zblízka…
Místní divadelník si myslí, že se za fasádou idyličnosti v Rixdorfu skrývají operetní hrůzy venkovského života. Jeho věhlasné lokální divadlo Hotel Rixdorf sídlí v bývalé drogerii přímo na Českém náměstí mezi hipsterskou kavárnou a albánskou pekárnou.
Český protestantský hřbitov v berlínském Rixdorfu, foto: Wikipedia.org
Divadelník Artur je osmdesátník, s očima malého chlapce se sedmi dioptriemi. Výrazný charismatický muž, Všezvěd Všudybud a klaun se smutnou tváří, který s místními děti ze sociálně slabých rodin hraje divadlo. Jako by byl reinkarnací samotného J.A.K.
O fasádě idyličnosti mluví i Arturův úhlavní nepřítel, filozof pan Wolff, zakladatel Komenského zahrady a starosvětská figura, I tento filozof má přes osmdesát. V Labyrintu je občas postavou Mámení, ale sám by byl raději Poutníkem na konci cesty.
Artur si myslí, že pan Wolff se jednoho dne stane bronzovou sochou J. A. Komenského, která zkrášlí Komenského zahradu.
Pan Wolff si myslí, že Artur je šašek a že je skutečně reinkarnací Komenského.
Artur říká, že pan Wolff je jako vzteklý ponocný, co chodí a ťuká místním na okna, že mají nesprávně ustlanou postel.
Pan Wolff říká, že řád je harmonie tohoto světa.
Zkrátka spolu ti dva hrají ostrý slovní pingpong.
Pan Wolff obchází plod svého splněného přání, svou nebešťansky krásnou zahradu, a organizuje, kde se budou sázet jahody a kde třešně. V Komenského zahradě je jeho nepsaným pravidlem: žádný alkohol, žádné drogy, žádná hlasitá hudba. Ovoce ze stromů poznání, z jabloní třeba, si místní děti mohou domů odnášet jen v dlaních, protože v ráji žádné plastové pytlíky na ovoce taky nebyly.
Když odešel pan Wolff z univerzity a vymyslel svůj plán na Komenského zahradu, která je zahradou světa i srdce, parkovala tady na rozlehlé ploše auta. Pan Wolff se rozhodl, že kurdským, arabským, tureckým, romským, libanonským, palestinským a několika německým dětem z okolí zkrášlí domov. Jeho snem bylo vybudovat zahradu jako symbolický, ideální svět, v němž se člověk celoživotně vzdělává. Za pomoci úřadů se mu jeho idealistický sen splnil. Komenského zahrada byla návrhem architektů Cornelia Müllera a Jana Wehberga a vystudovaný filozof pan Wolff se stal za těch dvacet let mimo jiné otcovskou autoritou několika problematických chlapců (kriminálníků) z obávaného gangu 44. Ti našli v zahradě to, co by nenašli v ulicích… plody rajských jabloní třeba.
Když jsem v letním odpoledni usnula a otevřela oči u jezírka, spatřila jsem v Komenského zahradě podivuhodně malebný obraz: dva objímající se muži a za nimi pět kluků původem z blízkého Východu, kteří se klacky šťourali v bahnitém jezírku s pulci. Tichá meditativní bitva. Voda občas vystříkla a pošplíchala milence, ti se jen tiše zasmáli. Život jako zahrada světa.
Pražský primátor Bohuslav Svoboda a berlínský primátor Kai Wegner 11. června 2025 v berlínské čtvrti Neukölln při obhlídce bývalé české vsi Böhmisch-Rixdorf, foto: ČTK – Jaromír Mrhal
Pohyby ping-pongových míčků
A divadelník, vystudovaný filmař Artur? Ten s dětmi imigrantů kromě divadla natáčí už roky hudební klipy s neochvějnou vírou, že nikoliv v dokonalosti, nýbrž ve hře je lidskost, která spasí. Jeho bláznivé filmy s dětmi dojímají svou upřímností, hravostí a veselou nedokonalostí.
Oba odlišné stárnoucí muže pojí společná vášeň: empatie k dětem přistěhovalců, kterou jim ovšem už brzy zkomplikuje v současnosti nepřejícná kulturní politika Berlína.
Oba však mají za sebou tolik bohulibé práce, že se jednoho dne jistojistě sejdou v ráji. Pan Wolff jako ponocný a Artur jako klaun. Oba si tam zahrají divoký rixdorfský ping-pong, ale my u toho nebudeme.
Žijeme v nejlepším z možných světů, napsal barokně zahloubaný filozof Gottfried Wilhelm Leibniz. A všichni jsme uprchlíci, jen to někteří z nás ještě nevědí, zakrákoral mu v odpověď mohutný mytický pták s kostrou z mé Šudomové ulice, co míří k rajské zahradě Komenského.
Jednou se probudíme a budeme v Českém Rixdorfu. Pak zase usneme a octneme se také tam. Převtělíme se v ping-pongové míčky přímo ve falešném středu střední Evropy, v srdci mého milovaného mytického ptáka, na náměstí Böhmischerplatz v Rixdorfu.
A budeme znovu doma.
Mezititulky jsou redakční.
Spisovatelka Dora Kaprálová získala v roce 2017 Zvláštní cenu Mileny Jesenské, jež se udílí za příspěvky zabývající se tématy jako je občanská odvaha, multikulturní porozumění nebo tolerance mezi českou a německou republikou a jejich soužití v Evropě, foto: ČTK / Vít Šimánek
Dora Kaprálová (* 1975)
Spisovatelka, publicistka a dokumentaristka. Narodila se v Brně, kde vystudovala na JAMU dramaturgii a scenáristiku. Prozaicky debutovala novelou Zimní kniha o lásce (2014). Této prvotině předcházel knižní rozhovor s Květou Legátovou Návraty do Želar (2005). Roku 2016 vydala tekutý román Berlínský zápisník (2016). V roce 2019 jí vyšla povídková kniha Ostrovy a po ní roku 2022 knihu o mezních, často tragikomických životních situacích: Utrpení a jiné žánry. Roku 2022 vyšla Kaprálové v nakladatelství Baobab první dětská kniha Pan Nikdo a bílá tma, s ilustracemi Darji Čančíkové. Kniha byla nominovaná na Zlatou stuhu, Darja Čančíková byla s ilustracemi mezi finalisty ceny Czech design 2022. Na základě zmíněných čtyř próz pro dospělé vznikla v listopadu roku 2023 v režii Kamily Polívkové inscenace Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna uvedená v divadle Husa na provázku.
Letos vyšla Kaprálové próza Mariborská hypnóza, o níž se na webu nakladatelství Větrné mlýny píše: „Kniha o bílé a černé magii, smyslu psaní, životě mouchy a hypnotizérovi, o mariborském zázraku. Stroboskopicky rozostřená milostná novela plná magického realismu. Advokacie mouchy domácí. Hyperrealistický text brojící proti digitálním parazitům světa, oslava lásky, té nejvyšší hypnózy.“
V roce 2016 obdržela Česko-německou novinářskou cenu za rozhlasový esej a Cenu Mileny Jesenské za reportáž. Její knihy a texty jsou přeloženy do němčiny, maďarštiny, angličtiny, polštiny, chorvatštiny, srbštiny či ukrajinštiny. Žije s rodinou v Berlíně.
