Artoulka: Londýn podle malíře Hynka Martince. Muzea, parky, Pink Floyd i David Bowie

I. Kenwood House

Kenwood House leží na severu Londýna, v části Hampstead. Rád se tam chodím procházet – někdy se stane, že tam strávím i půl dne. Většinou jdu s přáteli nebo rodinou. Jezdím metrem na stanici Hampstead, a pak se vydám pěšky směrem ke Kenwood House, je to asi třicet až pětačtyřicet minut chůze krásnou krajinou – přes louky a lesy. Člověk má skoro pocit, že není ve městě. Na konci cesty se ocitnete před letním sídlem na kopci, kde si můžete dát dobré jídlo a čaj.
Co mě však na tom místě fascinuje nejvíc, to je místní galerie – naprosto nečekaně tam najdete dva světové unikáty: starší autoportrét Rembrandta a nádherný obraz Kytaristka od Jana Vermeera. Uprostřed louky tak narazíte na díla světového významu. Místo má velmi příjemnou atmosféru, je tam spousta psů a člověk má pocit, jako by tam čas plynul jinak než ve zbytku Londýna.

II. Sir John Soane’s Museum

Velmi inspirativní dům plný nejrůznějších uměleckých předmětů a kuriozit. Místo s fascinující atmosférou, která vás přenese do georgiánského Londýna. Renomovaný architekt John Soane (1753–1837) v něm bydlel, tvořil a po celý život neustále přestavoval a upravoval své dva domy. Pro mě je tam hlavně inspirativní jeho přístup k tvořivosti a ke svobodnému myšlení. Mám rád, když se mohu procházet různými místnostmi plnými soch a představovat si, že tam někde sedí William Turner a další významní umělci té doby, kteří se v tomhle kouzelném domě scházeli. 

III. Sigrun’s Flat

Byt islandské milovnice umění Sigrún Davíðsdóttir, která mě podporuje od roku 2002, kdy jsem poprvé přijel jako student do Londýna. Postupem času jsme se spřátelili a považuji ji za součást své rodiny. Její nový byt v Bermondsey na jihu Londýna je plný současného umění a nabízí nádherný výhled na město. Sigrun je v londýnském uměleckém světě poměrně známá – několikrát do roka v bytě pořádá party pro umělce. Je to důležitá osoba, která neustále spojuje umělce a vytváří tak prostor pro možné spolupráce. A to vše se odehrává mezi uměním, které má ráda. Jsem rád, že mám možnost do jejího bytu pravidelně zavítat a setkávat se se zajímavými lidmi, které Sigrún pozve. Trochu mi to připomíná výše zmíněné Soane’s Museum, kde se rovněž setkávali umělci své doby. 

Islandská milovnice umění Sigrún Davíðsdóttir, foto: Paul Plews, 2025

IV. Kennington Park

Chodím sem skoro každý den – rád tady běhám nebo si dám čaj v malé kavárně s přáteli. Kennington je takový nenápadný park, ale má za sebou fascinující historii. Před dávnou dobou se tu upalovali lidé, během druhé světové války tam dokonce spadla bomba. Představuju si, jak se tu jako dítě procházel Charlie Chaplin nebo jak tu básník a malíř William Blake pozoroval hvězdy. Je tady taky jedna z prvních anglických daguerrotypií, která byla pořízena přímo v tomto parku. Esteticky to není žádná ohromující krása, ale pro mě má park obrovský význam. Nedokážu si představit, že bych tu nebyl – často mě tady něco napadne, přicházím tu na nové nápady. A úplně na závěr: Pink Floyd, moje oblíbená kapela, se tady na začátku své kariéry nechávala fotit. To je prostě kouzelné místo, které mě stále inspiruje.

V. Brixton

Čtvrť, kde se narodil David Bowie a kde mám už víc než deset let svůj ateliér.

VI. British Museum

Právě tady jsem v roce 2002 realizoval svůj vůbec první projekt v Londýně, věnovaný Leonardovi da Vincimu a Michelangelovi. Díky Britskému muzeu jsem tehdy měl možnost strávit půl roku studiem originálních kreseb těchto velkých mistrů. Na základě toho vznikl soubor asi 140 kreseb inspirovaných jejich dílem. Série s názvem Codex I. a II. zůstává pro mě dodnes důležitá – často si uvědomuji, jak zásadní roli sehrála v začátcích mého studia. Od té doby chodím do Britského muzea pravidelně, podobně jako do Národní galerie na Trafalgar Square. Během těch let, co žiju v Londýně, si tak vytvářím osobní vztah k různým uměleckým předmětům, k nimž se opakovaně vracím a sleduji, jak na mě v čase působí.

VII. Freudovo muzeum (Sigmund Freud House)

Velmi osobní a zároveň tiché místo, kam se Sigmund Freud na sklonku života uchýlil před blížícími se hrůzami druhé světové války. Nejsem jeho velkým obdivovatelem, ale o to víc mám rád jeho vnuka Luciana Freuda, slavného malíře, s nímž jsem měl to štěstí se osobně setkat v Londýně. Baví mě propojovat si věci v čase, hledat souvislosti – a právě návštěvy míst, jako je Freudův dům, mi to umožňují. Zvlášť když vím, že ho tady navštívil i mladý Salvador Dalí, který Freuda tehdy obdivoval. Přinesl mu ukázku svého dosud neznámého obrazu Proměna Narcise, dnes vystaveného v Tate Modern. Často si v těchto prostorách představuji, co si ti dva výjimeční lidé dvacátého století mohli tehdy říkat. Ticho, které tam po nich zůstalo, jako by to v sobě pořád uchovávalo.

Hynek Martinec (* 1980)

Narodil se v Broumově, absolvoval AVU v ateliéru klasických malířských technik u Zdeňka Berana. Po ukončení studia – v letech 2005 až 2007 – pobýval v Paříži. Od roku 2007 žije v Londýně, roku 2020 obdržel britské občanství. Jeho hyperrealistické portréty získaly prestižní ocenění BP Portrait Award v Londýně. Tvoří obrazy inspirované starým uměním nebo fotografiemi, v nichž minulost prostřednictvím moderních technologií propojuje se současností. Hojně vystavuje v Evropě a v USA. V posledních letech měl samostatné výstavy například v londýnských galeriích OHSH Projects (2023) a Parafin Gallery (2021, 2017, 2014), v Národní galerii v Praze (2018), Galerii Dům v Broumově (2018), v The Factory v Londýně (2016) či v Galerii Václava Špály v Praze (2015). Umělcova díla jsou zastoupena v soukromých i veřejných sbírkách, například v Národní galerii v Praze a v Britském muzeu v Londýně.

„Díla Hynka Martince často bývají označována za hyperrealistická či fotorealistická, nelze je však takto snadno zaškatulkovat. Jeho malířská technika sice vychází z realistické tradice, ale propojuje obraznost z různých zdrojů, vytváří surreálné juxtapozice a zkresluje formu a měřítko. Vznikají tak složité kompozice, které se vymykají jednoduché interpretaci. Ve svých nových dílech odkazuje například na starověké řecké a římské sochařství, Rubensovy a Tizianovy malby a tradici nizozemských zátiší, ale i na diamanty posázenou lebku od Damiena Hirsta a elektromobil Tesla Cybertruck,“ píše o malířově tvorbě kurátor Ben Tufnell, jenž připravil Martincovu výstavu Cyberlemon v pražském DOXu, která trvá do 24. srpna.

Martinec v cyklu Cyberlemon reaguje na zrychlený a stále polarizovanější svět, v němž dochází k nečekaným a mnohdy paradoxním setkáním umění, technologií a společenských změn. Autor sleduje cestu od „kolébky civilizace“ ve Středomoří (od antické kultury starověkého Řecka a Římské říše) až po současnost a klade otázku: Kde se teď nacházíme? Jak jsme se sem dostali?

Malíř Hynek Martinec, foto: Jan Slavík