Dneska je sakra těžké fotit na ulicích. Asi hlavně o tom svědčí výstava Josefa Husáka

Snažit se dneska o takzvanou street fotografii je daleko těžší než v časech, kdy lidé ještě nedrželi v rukách mobilní telefony, respektive takové mobily, s nimiž sami mohou pohodlně a kdykoliv fotit. Fakt, že tuto možnost mají, současně totiž znamená existenci sociálních sítí a vysokorychlostního internetu vůbec, jejichž prostřednictvím lze fotografii téměř okamžitě publikovat. A ve virtuálním světě si pak snímek může začít žít vlastním životem, s nímž ten, kdo je na fotce zachycen, nemusí být srozuměn, z různých důvodů si takový záznam sebe sama nepřeje. Souběžnost snadné možnosti fotografování a publikování a obezřetnosti, kdo a proč na mě zamíří objektiv, se tím spíš nemůže neprojevit vůči lidem, kteří v ruce drží samostatný fotoaparát, tělo (bez)zrcadlovky s objektivem, násobně větší než mobil. Pohybujete se na nepřívětivé půdě. K úhoně lze s fotoaparátem v ruce a se zvědavostí v očích přijít snadno. Tuto zkušenost vám dnes potvrdí prakticky každý, kdo se o street „úlovky“ pokouší. Však také současná česká fotografická scéna nedisponuje plejádou výrazných osobností „pouliční“ dokumentaristiky.

Art Café Mánes, Praha 2025. Z výstavy Josefa Husáka Skryté divy města v Leica Gallery Prague, foto: LGP – Josef Husák

To je tedy základní společensko-technologický kontext, v němž rodilý Pražák Josef Husák vyráží do ulic. Už ta vytrvalost a vlastně i odvaha zaslouží respekt. Černobílá kolekce Skryté divy města, instalovaná v Leica Gallery Prague, obsahuje desítky záběrů z let 1984–2005, ovšem většina z nich vznikla právě až v éře mobilní komunikace. Snímky z konce minulého století a počátku století nynějšího jsou zde početně zastoupeny sice skromně, ale náleží v rámci výstavy k nejlepším. Důvody jsou tři: a) nevykazují zobrazovací digitální stejnost jako práce pozdější; b) působí „fyzičtěji“ a také v náhledu na situace a děje ostřeji, kromě jiného proto, že autor se asi nacházel v lepší fotografické kondici; c) vizualita velkoměstských ulic ještě nebyla globalizací tak „zuniverzálněna“, jako je tomu nyní. Tohle všechno „pokořit“, zmoci to k osobní a originální výpovědi, je olbřímí úkol.

Josef Husák nejednou lidi na ulicích úmyslně snímá na pozadí reklamních ploch nebo s odrazy ve výlohách či jiných skleněných plochách. Sice mu to otevírá prostor pro více obrazových plánů, bohužel však skoro nikdy ne pro více plánů významových. Samotný fakt, že na fotografii je něčeho hodně, neznamená, že je v ní hodně obsaženo. Husákovy vizuální konfrontace jsou pouze „zajímavé“, nesdělují však nic víc než to, že ve městech se jedinci pohybují v koridorech vizuálního reklamního smogu a že lze natrefit třeba na to, že před reklamou na brýle se postaví někdo s brýlemi a bude se tvářit pokud možno méně pohodově než model(ka) na přítomné reklamě. V autorových vystavených fotografiích postrádám – vyjma několika málo spíše starších prací – existenciální nerv, totiž to, že by se v záznamu okamžiku zračily tragika, komika nebo étos lidské situace, soudobého člověka.

Kromě toho se Husákovy instalované práce jeví být i zcela apolitické. Nereflektují akce a situace s politickým rozměrem. A také rezignují na sociální dimenzi. Snímky z posledních zhruba patnácti let fotograf exponoval prakticky výhradně v Praze, ale o povaze současného života v hlavním městě si z nich nelze udělat žádnou relevantní představu, nepočítáme-li fakt, že centrum metropole má internacionální look a koncentrace turistů a našinců přináší drobné bizarnosti či mžitkové ironie a legrácky. Že by tohle byly titulní „skryté divy“? Víc je slibováno, než reálně ukázáno.

Berlín, 2007. Z výstavy Josefa Husáka Skryté divy města v Leica Gallery Prague, foto: LGP – Josef Husák

Nyní se dotknu velmi křehké věci, ale co naplat – ona s povahou výstavy Skryté divy města souvisí. Josef Husák je ročník 1947, kurátory výstavy jsou fotograf a nakladatel Jaroslav Kučera spolu s novinářem a kurátorem Dušanem Veselým, oba ročník 1946. V takovém věku se nechce čekat, až na významové nosnosti fotografie zapracuje, prověří ji čas. A že by tedy řada zařazených momentek potřebovala odložit a nechat působit kreativní „tlení“, které pak vyjeví nosnost záběru. Na kolekci je patrné, jak si kurátoři spolu s autorem říkali: Dejme tam tohle, taky tamto a proč ne toto. Ale i při „neodležení“ se fotek na stěny mohlo pověsit méně, v přísnějším výběru. Výsledku by to jen pomohlo.