Fotovýstavy: Milan Borovička, romantik z Valmezu. Jarcovjáková & otec ve Zlíně

Před nějakými čtyřiceti až padesáti lety byl Milan Borovička (1925–2011) na poli české fotografie určitým pojmem. Jeho romantizující a kultivované portréty a akty žen se těšily zájmu a uznání. Tvoří také podstatnou část jeho monografie, která s úvodním textem Vladimíra Birguse vyšla roku 1984 v ostravském nakladatelství Profil, ve fotografické řadě edice Podoby (v nákladu 5000 výtisků!). Ačkoliv tento typ fotografií se jeví být – co se společenského rozměru týče – jako téměř bezpříznakový, ve skutečnosti je s dobou svého vzniku spojen těsně, rychle stárne a mění se jeho vyznění.

S postupujícím časem se totiž transformuje v nepřímý dokument o tehdejším pomyslném ideálu krásy, jak ženské, tak fotografické. Zatímco meziválečná avantgardní fotografie, reprezentovaná například Jaromírem Funkem, si i po sto letech uchovává svoji dynamiku a modernost, u tvorby autorů jako Rostislav Košťál, František Maršálek, Miroslav Stibor či Milan Borovička, kteří si během normalizace vybudovali výraznou pozici v aranžované fotografii, a to právě na poli portrétů a aktů, dochází ve vnímání jejich děl k posunu až radikálnímu: mnohé jejich práce dnes působí jako čiré estétství a na některé je dokonce těžko hledět bez ironie, jejich strojená emfatičnost vyznívá mírně komicky.

Podzim, nedatováno. Z výstavy Fotograf Milan Borovička, foto: Milan Borovička

Výstava Fotograf Milan Borovička tento kontext a tyto posuny nereflektuje, a také k tomu není důvod. Autorova vnučka Martina Koukalová retrospektivu připravila k nedožitým stým narozeninám tohoto fotografa, jenž byl celoživotně spjat s Valašským Meziříčím a v tamním Muzejním a galerijním centru je také instalována. Expozice se zkrátka děje ve správný čas a na správném místě. Městu připomíná autora, který v něm toho hodně udělal a ve své době výrazně napomohl zanést Valmez na fotografickou mapu republiky. Tvořil zde celá desetiletí, bez ateliéru, po práci, spoluzaložil (1965) místní fotoskupinu Profil, jejíž výstupy překročily hranice města i kraje. Pamětník analogových časů nemůže při procházce expozicí neocenit technickou preciznost zvětšenin, jde o vintage printy, čili „staré dobré“ dobové zvětšeniny, žádné tisky. Škoda, že dojem z nich sem tam kazí (také vlastně vintage) růžky, jimiž jsou některé fotky přichyceny k podložce v rámu; to je instalační anachronismus.

Koukalové přístup se dá označit za uměřeně pozitivistický. Neboli: předkládá fakta, nastiňuje rodinný, městský a také fotografický kontext, v němž Borovička, civilním zaměstnáním vedoucí plánovač ve firmě Silnice n. p., tvořil a působil. V poměrně četných doprovodných textech se nevyskytují žádná hodnocení, ale také žádné adorace, najdeme zde vstřícná konstatování ve smyslu, že Borovička býval oceňovaným amatérským fotografem. K tomu je třeba dodat, že u fotografie jako disciplíny je rozlišování mezi amatérskou a profesionální tvorbou specifické a hlavně ošemetné (řada vynikajících děl české fotografie vznikla na amatérské bázi; není zde prostor ani důvod rozepisovat se, proč tomu tak bylo).

Pohled do výstavy Fotograf Milan Borovička, foto: ČT art – Josef Chuchma

Valašskomeziříčské zámecké výstavní prostory nejsou dispozičně úplně přívětivé, část se jich totiž nachází ve vestibulu s pokladnou, část pak ve dvou přilehlých sálech, a kromě stěn zde k instalaci vybízejí vitríny. Do nich kurátorka umístila doprovodné materiály: od rodinného alba přes snímky z tvůrčích skupinových setkání, jichž byl Borovička aktérem, až po variace některých prací. Na stěnách visí průřez autorovým dílem od padesátých do devadesátých let: od civilistních momentek a vizuálních pouličních nálezů ve stylu takzvané poezie všedního dne až po snímky žen z devadesátých let, u nichž si lze všimnout porevolučního „odvazu“, který je z dnešního odstupu sice pochopitelný, ale ve výsledku umělecky ještě křehčí než normalizační romantika.

Pro připomenutí: v druhé půli osmdesátých let vstoupila na scénu slovenská vlna studentů z FAMU (Tono Stano & spol.), která k lidskému tělu přistoupila s novou vizuální dynamikou, s energií a otevřeností, jež na košťálovsko-stiborovsko-borovičkovskou krasoumnou linii tvorby působily obdobně, jako když nafouknutý míč prokopnete a on rychle splaskne. Ale čas běží a selektujícím způsobem už pracuje i s onou generací FAMU, ostatně jejím členům je dnes přes šedesát… I tihle někdejší dravci jsou nyní vlastně již historií, materiálem ke zkoumání, k analýzám a k úhrnnému zhodnocení. Jejich stopa by téměř určitě vyšla jako výraznější než u tvorby Milana Borovičky a jeho druhů, ale to neznamená, že tihle („fotoamatérští“) romantici, kteří své vrcholy zažívali od konce šedesátých let do zhruba půlky let osmdesátých, mají být zapomenuti. Retrospektiva ve Valašském Meziříčí ukazuje a připomíná, že materiál pro nějakou příští sondu, pro určité – a možná docela zajímavé – nasvícení této tvorby je k dispozici.

Co Libuše vytěžila z Mikulova

Libuše Jarcovjáková se sice narodila v Praze (* 1952), ale její otec Vladimír Jarcovják (1924–2007) přišel na svět a studoval ve Zlíně a její děda Josef Jarcovják (1891–1956) byl zlínským stavitelem. Jestliže se tedy nyní paní Libuše výstavně prezentuje v tomto městě, má to logiku – tím spíš, když součástí aktuální expozice je práce jejího otce, jehož některá díla má ve svých sbírkách Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně a v této lokalitě pan Vladimír nejednou vystavoval.

Stávající akci, nazvanou Make Some Space (Udělej si místo či Udělej si trochu prostoru) a umístěnou v přízemním sále někdejšího zlínského kolektivního domu pojmenovaného dnes Kolektiv.Haus, organizátoři z instituce Živý Zlín dokonce označují za unikátní – to proto, že běží o vůbec první výstavní dialog dcery a otce Jarcovjákových. Jenže ihned dodejme, že jde o dialog hodně skromný či krajně nevyvážený: Vladimír Jarcovják je zastoupen jedním jediným prostorovým dílem (objekt pocházející ze sedmdesátých let má dcera-fotografka jinak ve svém bytě). Sálu zcela dominuje Libuše se sérií nazvanou Tam a tady, v noci, ve dne.

Pohled do zlínské výstavy Libuše Jarcovjákové a Vladimíra Jarcovjáka Make Some Space, foto: ČT art – Josef Chuchma

Fakticky u Jarcovjákové běží o instalační variaci toho, co vytvořila a ukázala během loňského Mikulovského výtvarného sympozia, jehož byla rezidentkou. Jde o zavedenou akci (vloni se uskutečnil její 31. ročník), během níž pozvaní umělci a umělkyně v jihomoravském příhraničním městě pracují a posléze výsledky představí na Zámku Mikulov. Jarcovjákovou tamní pobyt inspiroval ke kombinaci fotografií a slov, rukou si psala deníkové záznamy. Při výstavní prezentaci jsou ty zápisky rovnocennou složkou vedle fotografií exponovaných během onoho mikulovského měsíce: každý slovní záznam je zavěšen, respektive přišit samostatně. Totiž: exponáty jsou opravdu nitěmi chyceny k závěsům z bílého plátna, které splývají od stropu a přirozeně se zlehounka vlní; a protože na plátně jsou vytištěny i samotné fotografie, je celá instalace velmi vzdušná, levitující, jemně se pohybující. A zpoza jedné takové plátěné „stěny“ zní soundtrack z loňského celovečerního filmu Ještě nejsem, kým chci být, který vyšel na vinylu jako album.

Samotné fotografie o vnímání Mikulova neříkají nic, však také není žádnou podmínkou, že se díla zrozená v rámci sympozia musí vztahovat k pořadatelskému městu. Jarcovjáková v něm fotila stejně jako (v posledních x-letech) všude jinde, kde se nachází: krajně subjektivně, vesměs na barevný filmový materiál, vystřeluje své pocitové obrazové fragmenty, nafotit něco technicky standardně by asi byl hřích. Jsou to přece jen jiné fotky než ty, jimiž si udělala doma i ve světě jméno, a které obsahují například publikace Černé roky (2017) nebo T-Club (2024). Dřívější černobílé snímky byly rovněž velmi osobní, ale ne tolik zapouzdřené, skládaly příběh a svědectví, kdežto teď autorka cvaká vjemy a na povrch více vystupuje metoda divnosti a programové „spontánnosti“, než život sám. Kdyby takové fotky ukázal někdo jiný, možná by nad nimi bylo mávnuto jako nad jakýmsi pokusnictvím.

Fotografie esteticky nikoliv nepodobné těm, které ve Zlíně ukazuje Jarcovjáková, nedávno v Praze vystavovali Václav Jirásek a Dušan Tománek; první jmenovaný v Galerii Václava Špály pod názvem Forbidden Pleasures, druhý do Galerie Teleport připravil komorní soubor Blending a avizoval jím svoji knihu Mor (a stejnojmennou kolekci Tománek souběžně ukázal ve Zlíně). U obou těchto autorů se mi však zdá být přítomno něco navíc než u příbuzných snímků Jarcovjákové. Snad se to dá pojmenovat jako vnitřní zkázněnost, vědomější „nezřízenost“, poťouchlá obrazová žravost, větší touha po nálezech okolo sebe, ne výhradně v sobě. Ovšem celá tahle kategorie řekněme „ujetých“ momentek je natolik obtížně měřitelná a verifikovatelná, že zůstává hlavně u dojmů…

Avšak pochybnostem navzdory je v souboru Tam a tady, v noci, ve dne přítomna uchopitelná a v něčem i sugestivní výpověď, především zásluhou deníkových záznamů, v nichž Libuše Jarcovjáková bez dlouhých řečí a jakýchkoliv křečí popisuje svoji (existenciální) situaci, své pocity a stavy. Ve výsledné obrazově-slovní symbióze tak dává ten loňský mikulovský měsíc smysl, nebyl to pro autorku marný čas.

Fotografie z cyklu Libuše Jarcovjákové Tam a tady, v noci, ve dne. Ze zlínské výstavy Make Some Space, foto: ČT art – Josef Chuchma