Krásné obnažené ženy dnes. Ještě že je fotila žena…

Umělecky je Tereza z Davle (* 1975) dítětem devadesátých let a analogové fotografie. Fotit začala někdy v osmnácti, pohybovala se v okruhu pražského Café Kamzík, kde se scházela umělecká společnost. Tam přinášela k prohlédnutí své fotky vrstevnic, jejich akty. Místní kavárník s přezdívkou Mungo jí v komorním prostoru oné kavárny v Kamzíkově ulici uspořádal první výstavu: nepamatoval si však dívčino příjmení, takže na výlohu napsal, že vystavuje Tereza z Davle, protože věděl, že autorka v této obci nedaleko Prahy žila s rodiči. Začínající fotografka to vzala jako dobrý nápad, čímž vznikl její pseudonym.

Tereza z Davle se etablovala jako fotografka ženských aktů a portrétů. Tvořila je jednak pro sebe, coby volné práce, jednak brala zakázky od žen, které chtěly mít nějaké své cool fotky od cool autorky, neboť takovou pověst Tereza získala podobně rychle, jako se v devadesátých letech dělaly kariéry. V roce 2009 jí Slovart vydal monografii Feminissimo. Na jaře 2011 se v Leica Galery Prague prezentovala výstavou Grandhotel, která sestávala ze snímků žen fotografovaných v hotelových interiérech nebo sugerujících takové prostředí. Několik málo snímků z tohoto souboru je zastoupeno i v nynější kolekci Padesát na padesát, kterou Tereza z Davle pojala coby „best of“ průřez. Jsou zde tedy zastoupeny práce vzniklé od druhé půle devadesátých let až do roku 2022.

Pohled na úvodní část výstavy Terezy z Davle Padesát na padesát v Leica Gallery Prague. Foto: ČT art – Josef Chuchma

Útěšná měšťanská záležitost

Jsem autodidakt potýkající se s fotografickou technikou a technologiemi, opakovala autorka v nejednom interview. Nynější exponáty však nevykazují žádné očividné technické neumětelství: Buď bylo anulováno postprodukcí, tedy digitálním zpracováním analogově, na filmový materiál exponovaných snímků. Nebo to s ní není tak zlé, jak to Tereza vyprávěla (v rozhovorech rovněž říkala, že si fotky i sama zvětšuje – a podle toho prý vypadají). Anebo i ve mně ochabl důraz na technickou vypulírovanost výstavních exponátů, který dříve byl samozřejmostí, avšak rozevření palety autorských poetik, k nimž v posledním zhruba čtvrtstoletí došlo, obecně oslabilo požadavky na řemeslnou preciznost. Tereze z Davle se nedá upřít talent obrazový, aranžérský, náladotvorný. Má smysl pro efekt. Mondénnost očividně odkoukala například od Helmuta Newtona.

Tereza z Davle je vysloveně intuitivní autorský typ. Důsledek: ačkoliv časový rozptyl vzniku snímků zahrnuje nějakých pětadvacet let, nelze tu vysledovat prakticky žádný vývoj. Zas a znovu hledíme na dobře rostlá ženská těla, ve stádiu, kdy se na nich ještě nepodepisuje ochablost věkem. Dobře, říkejme tomu krása. Krása svého druhu – ta na první pohled. Oduševnělost je přítomna zřídka, neboť aranžmá daleko více akcentují křivky, gesta, pózy. Hezky se na to dívá. Útěšná měšťanská záležitost. Není v tom nic ani trochu šokantního, nic vizuálně překvapivého (jak dokáže lidské tělo nahlédnout kupříkladu Tono Stano, jehož pražská retrospektiva právě skončila). Možná, že některé práce z Leicy Gallery Prague byly původně zakázkou, možná ne, ale je to dost jedno – na všech se ty ženy samy sobě musí líbit. Jedinou „syrovější“ prací je Batwoman (2004, viz zdejší galerie); tvář modelky je sice zakrytá maskou, stylizovaná, ale její tělo je nemondénně realistické.

Neboli, převedeno do dnešního (feministicko-progresivistického?) výraziva, Tereza z Davle setrvale zůstává víceméně u objektifikace ženského těla. Tělo je totiž pro ni velmi často skutečně především objektem. A možná, že obdobně – coby objekt hodný pozoru, obdivu a lásky – vnímaly či vnímají svá těla její modelky. Dá se to respektovat, dá se to kritizovat. Není vyloučeno, že kdyby takové snímky nyní vystavoval muž, byla by mu objektifikace připomínána a vytýkána. Když takové exponáty dnes prezentuje žena, je ochota ke kritickému poukázání na to slabší – s pravděpodobným (a ovšem nesmyslným) vnitřním odůvodněním, že by to škodilo ženské věci, ženské tvorbě. Nikdy se neměřilo všem stejně – a není tomu ani tak dnes…

Sestry II, 2022. Z výstavy Terezy z Davle Padesát na padesát v Leica Gallery Prague. Foto: © Tereza z Davle