Komentář: Kdo by ještě dneska ve fotografii věřil na originalitu a individualitu?

Na přelomu září a října se v Galerii UM, která sídlí v hlavní budově Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze na Náměstí Jana Palacha, konala výstava tamního Ateliéru fotografie II. Jmenovala se Odvaha. „Na zadání jsme začali pracovat v zimním semestru 2024/25. Náš ateliér byl osloven pořadateli přehlídky Designblok, zda by naši studující neměli zájem vytvořit fotografický motiv na téma ‚odvaha‘. Bylo to natolik zajímavé, že jsme se jej rozhodli rozšířit a více rozvést,“ vysvětlila vznik této kolektivní výstavy vedoucí Ateliéru fotografie II Alena Kotzmannová. Když expozice 12. října končila, odbyl se na ní ten den křest publikace ONE / V nemožnosti vidět vše, pozoruji víc, kterou vydalo nakladatelství UMPRUM. V ní se týž ateliér představil knižně. Šlo o dvě autonomní prezentace, práce byly pokaždé jiné, ale za sebe jsem v obou přístupech nalezl styčné plochy, podle mě dobově symptomatické.

Pátrání po odvaze

Kdybyste byli vyzváni – bez znalosti názvu výstavy – určit, k jakému tématu se exponáty v Galerii UM vztahují, na devětadevadesát a více procent byste neuhodli, že k odvaze. A možná byste nebyli s to najít jakýkoliv jiný zastřešující výraz pro tuto kolekci.

Pohled do výstavy Odvaha studentek a studentů Ateliéru fotografie II Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, foto: UMPRUM – Jan Cestr

K titulní odvaze byla jednotlivá díla tažena explikacemi podávajícími základní informace v kombinaci s obligátní galerijně-kurátorskou hantýrkou. „Dílo otevírá galerijní prostor jako mapu osobní pouti, kde jednotlivé obrazy mohou stát samostatně, ale společně vytvářejí křehký a odvážný příběh,“ stálo v textu k exponátu Miriam Pružincové Každý deň je najkrajší. – „Dílo (Hana Kubrichtová: Personal challenges) tak tematizuje paradox, kdy prostředky obrany mohou zároveň bránit volnému pohybu, a vybízí k přemýšlení o odvaze, která spočívá spíše v odložení obranného brnění, než v jeho vrstvení.“ – „Každý snímek, nebo i celý soubor (Lukáš Skála: Mravenec) tak vyzývá k osobní interpretaci, při níž si divák skládá vlastní výklad skutečnosti.“ – „Dílo (Apolena Typltová & Ondřej Zavřel: Pusa) tak ukazuje odvahu v podobě intimního gesta, které je současně křehké i radikální.“ – „Dílo (Stanislav Palát: Kultivace) funguje jako rituál transformace, zranitelnost se v něm mění ve zdroj síly a všední pozorování se stává cestou k proměně.“ A tak dále a podobně.

Pojetí odvahy bylo v Galerii UM krajně subtilní, do sebe zavinuté. Převažovala introspekce, různé hry s médiem fotografie, které sice vykazovaly nedůvěru vůči němu, jenže nedůvěru nikoliv důsledně kritickou, nýbrž takovou, která téměř nemá potřebu obnažovat problematičnost současné fáze zásadně nespolehlivých, protože snadno manipulovatelných fotografických obrazů na jevech, jež by vystupovaly z osobního mikrokosmu směrem k sociální či dokonce politické realitě. Téměř vše tu bylo velmi „safe“.

Jsme jedno tělo

Jestliže odvaha byla v kolekci Odvaha přítomna krypticky a jako celek i přes různost použitých médií (fotografie, video, instalace, tisk, počítačový výstup, zvuk) vykazovala určité příbuzné rysy, pak v publikaci ONE / V nemožnosti vidět vše, pozoruji víc je naplno přítomna jednotnost až na pokraji uniformity. Tady je konkrétní, individuální autorství potlačeno ve prospěch kolektivního hlasu. Převážnou část brožované knihy o 172 stranách (graficky ji zdatně upravili studující Ateliéru grafického designu a vizuální komunikace UMPRUM Kateřina Pravdová a Ondřej Mazanec) tvoří sled fotografických obrazů bez uvedení autorství. Pravda, za tímto sledem, ke konci knihy, následuje abecedně seřazený seznam autorek a autorů se známkovými reprodukcemi jejich fotek, což slouží k identifikaci, kdo je čeho autorkou či autorem. Ale to je v knize přítomno pro pořádek. Zásadní je kolektivní obrazová část.

Pohled do knihy ONE. V nemožnosti vidět vše, pozoruji víc. (Stránka s fotografií Tiny Khuntsarii.), repro: ČT art

Již citovaná vedoucí Ateliéru fotografie II. Alena Kotzmannová spolu se svou asistentkou Karin Zadrick zkomponovaly s použitím vybraných citací studujících jejich ateliéru stručný programní text umístěný na přední chlopni knihy. „ONE se proměnilo v nekonečný dialog mezi jednotlivcem a kolektivem, mezi okamžikem a trváním, mezi tím, co je viditelné a co skryté. (…) ONE je odrazem nás všech. Je zrcadlem doby, výzvou k uvědomění, k dialogu. (…) Fotografie studujících ateliéru F2 nejsou jen jednotlivými obrazy, výstupy zadání, jsou hlasem současné generace,“ stojí v textu mimo jiné, konkrétně v pasážích formulovaných jmenovanými pedagožkami.

Onen avizovaný generační hlas je pro mě až zarážejícím způsobem vizuálně „vyladěný“ tak, že výrazná, odlišující se individualita jako by tu snad ani neměla šanci. Na autorství skoro nesejde: dominuje proud subjektivních, převážně barevných momentek, které vizuálně až na pár výjimek rezignují na vizuální neobyčejnost, nýbrž plně akcentují estetiku spontánního cvakání dříve kompaktními kinofilmovými přístroji a nyní digitálními stroji včetně telefonů. Na papír je zde valnou měrou přenesena vizualita internetu, přesněji sociálních sítí. To vážně všichni zúčastnění fotograficky „vidí“ právě takto? Nikdo se nevzpouzí? Je to obraz reálného vnitřního nastavení studenstva fotografie na UMPRUM, nebo z nějakých důvodů stylizovaný do této dnes prakticky mainstreamové fotografické polohy? Kdyby kniha byla uměleckým manifestem tvůrkyň a tvůrců, kteří k sobě přirozenou inklinací našli cestu, a „rozpuštění“ autorství bylo jejich programem, prosím, ale tenhle školní jednohlas mě poněkud děsí.

Na konec knihy ONE připojený text Fotografie a materie z pera filozofa Jiřího Melzmufa, jenž je nyní na UMPRUM v doktorském studiu, je od obrazové části knihy prakticky neodvislý. Mohl by být publikován v jakémkoliv sborníku o současných úvahách o fotografickém médiu.

Otázka myšlení

Letos je tomu padesát let, co byla na FAMU založena samostatná Katedra fotografie. Se začátkem vysokoškolského roku byly k jubileu otevřeny dvě výstavy. Jedna v Galerii AMU (GAMU) na Malostranském náměstí, která představila díla několika současných studujících na dané katedře; druhá výstava je instalována (ještě trvá do 15. listopadu) v A.1 HYB4 Galerii v Hybernské ulici a připomíná, jak výuka fotografie na FAMU probíhala v poslední třetině minulého století. Vzniklo výmluvné srovnání, jak se výuka a pojetí fotografie na dané škole za ten čas proměnily, nakolik jinak přistupují současní současní pedagogové a studující k fotografii.

Kurátor výstavy v GAMU Martin Netočný do kolekce nazvané Mirror for Proteus (Zrcadlo pro Protea) vybral díla pěti jmen, s jasnou převahou autorek. Kurátor se v textu, jenž byl v galerii k dispozici (a lze si jej doteď přečíst na internetu), kriticky vymezil vůči té výuce na katedře, kterou prezentuje výstava v Hybernské ulici. „Navštívíme-li archiv Katedry fotografie pražské FAMU a upřeme-li svou pozornost na knihy, které studentstvo vypracovávalo v závěru dvousemestrálního předmětu s názvem Tvář a tělo, může nás překvapit mimo jiné to, jak se jedna druhé podobá,“ píše Netočný. „Nahá mužská i ženská těla jsou sešita v knižních blocích, jejichž hřbety mají výšku maximálně osmadvacet centimetrů, což dle některých svědectví přesně odpovídá rozteči mezi policemi, do nichž byly po oznámkování ukládány.“

Dílo Ady Geier CTRL C CTRL V. Z výstavy Mirror for Proteus, která se konala v pražské Galerii AMU, foto: GAMU – Jan Kolský

Tvář a tělo bylo jedno z řady cvičení, která studující museli od sedmdesátých do devadesátých let absolvovat. Běželo o zadání, jež jednak nutilo zvládnout určitou řemeslnou dovednost, jednak si uvědomit proporce lidského těla jako takového. Sebevyjádření nebylo „zakázáno“, ale muselo se pohybovat v rámci žánru tělesné studie. Podle Netočného jde o typ „standardizovaného režimu vidění, jenž je poplatný modernistickému přístupu k fotografii. Identita zobrazované osoby v něm splývá s jejími tělesnými proporcemi a stává se spíše typizovaným atributem snímku – či, chceme-li, archivu – nežli něčím, co by je přesahovalo. Z dnešního pohledu je zarážející, jak intenzivně se tento mocenský vzorec, který technické obrazy neodmyslitelně provází už od 19. století, propsal také do osnov, dle nichž se na FAMU učilo,“ uvažuje kurátor a dodává: „Ať už to bylo tak či onak, platí, že se zde po dlouhé roky o médiu smýšlelo výhradně technicistně, tedy že se spíše myslelo fotoaparátem než o fotoaparátech“, a my – rozuměj tvůrci výstavy nazvané Mirror for Proteus – bychom se rádi „od těchto raných pokusů spojených s objektifikací lidského těla vzdálili…“

Jenže v takovém cvičení nešlo o přesah, a když někdy přece jen nastal, pak téměř nezamýšleně, byl to prostě bonus. Tak jako například adept(ka) herectví zkouší epizodu, hereckou techniku a náhle z toho třeba cosi pozoruhodného vyleze, avšak primárně neběží o umělecký výkon a výpověď, nýbrž o zdokonalování se v řemeslných dovednostech. Nebo když se adepti sochařství učí řemeslu na lidském modelu, který před nimi živý pózuje. Je to jeho objektifikace? Znamená to, že taková cvičení jsou nutně špatně? Jsou přežilá?

Podstatná jsou slova Martina Netočného, že „se spíše myslelo fotoaparátem než o fotoaparátech“. Ta vysvětlují mnohem více, než se na první pohled může zdát, a v nemalé míře se vztahují i k výše zmíněné výstavě a knize Ateliéru fotografie II na UMPRUM. S Mezinárodním festivalem dokumentárních filmů Ji.hlava je dlouhodobě spjat slogan „myslet filmem“. Neboli skrze filmové médium přemýšlet o světě. „Myslet fotoaparátem“ je však pro kurátora Netočného něco přežilého, má se dle něho přemýšlet „o fotoaparátech“ čili hlavně asi o tom, jak vzniká záznam a co s realitou dělá. Častou vlastností a problémem přemýšlení „o fotoaparátech“ však je, že k tomu okolní svět téměř nepotřebuje, že si vystačí s laboratorními ohledávkami možností daného média, a kdo se při průzkumu zrovna nevyskytoval v laboratoři, přijde si být poněkud mimo, navíc odstrkován kurátorskými explikacemi, které u jednotlivých jmen přehlídky Mirror for Proteus byly ještě „výživnější“ než u Odvahy.

Samotná expozice Mirror for Proteus velmi pravděpodobně nabídla pouze jeden výsek soudobé tvorby na katedře, jejíž nynější ateliérová struktura obsahuje i Ateliér klasické fotografie. Sestava v GAMU totiž upomínala spíše na prezentaci multimediálního učiliště, v němž je fotografie jedním z plejády využívaných médií, a to jen někdy – vyjma jedné práce bylo hlavním nositelem obrazu video, ve třech případech coby součást instalace, v jednom případě se výhradně jednalo o (desetiminutový) film, vše vytvořeno letos.

Víc než jen cvičení

Vedoucí zmíněného Ateliéru klasické fotografie Martin Stecker a grafik a fotograf Jan Havel sestavili pro A.1 HYB4 Galerii přehlídku 50 let Katedry fotografie FAMU: Cvičení z archivu. V rozlehlých prostorech jedné ze dvou galerií, jež jsou součástí areálu Kampus Hybernská, jsou tedy kromě jiného k vidění i ukázky ze cvičení Tvář a tělo, ale i z dalších zadání: Studie aktu, Vesnice, Václavák, Kalendář, Autoportrét a další. Kromě toho jsou na stěnách instalovány ukázky z absolventských prací. Retrospektiva časově končí kolem roku 2000, kdy se s nástupem digitalizace „postupně přestala studentská cvičení archivovat“, informují kurátoři.

Pohled na fotografie od Jána Pavlíka z osmdesátých let vytvoření v rámci cvičení Studie aktu. Z výstavy 50 let Katedry fotografie FAMU: Cvičení z archivu instalované v pražské Galerii HYB4, foto: ČT art – Josef Chuchma

V Hybernské tedy jde výhradně o analogově vzniklá díla, však je také součástí instalace mohutný zvětšovací přístroj evokující „staré časy“ temných komor. Sestava obsahuje školní práce takových autorů a autorek jako Ivan Pinkava, Miro Švolík, Pavel Mára, Libuše Jarcovjáková, Iren Stehli, Peter Župník, Ivan Lutterer a dalších. Převažují černobílé snímky. Studenti byli cvičeními nuceni jednak zvládat řemeslo nutné pro profesionální uplatnění v oboru, jednak ovšem museli „mezi lidi“ a dokumentovat „obyčejný život“, každodennost. Cvičení z archivu jsou tak zprávou nejen o zadáních a o tom, jak se s nimi studující vypořádávali, nýbrž jsou také zprávou o společnosti sedmdesátých až devadesátých let, normalizace především. Jarcovjáková, Stehli, Pinkava či Župník se s fotoaparátem vydávali za lidmi naprosto neprivilegovanými, žijícími vesměs sociálně na okraji.

Ironicky komentovat police v archivu FAMU s knihami-cvičeními Tvář a tělo je jedna věc; druhá ovšem ta, co v archivech příslušných škol zbude po současných studujících oboru fotografie. Průběžná zpráva, jak ji naznačily zde probírané podzimní výstavy a kniha ONE, totiž naznačuje, jakkoliv je to samozřejmě zpráva dílčí, silnou virtualizaci námětů a témat. Vnoření autorstva do on-line světa je bráno jako danost, jíž nelze utéct, nelze se z ní vyvléct, je nemožné nevytvářet si na sítích své vlastní avatary, své další identity. Několikrát, a tentokrát už naposledy zmíněný kurátor Netočný sebevědomě tvrdí, že takové situaci on a jeho autorstvo umí čelit tím, že „jí nastavíme zrcadlo a zpřítomníme způsoby, jakými se struktura mediasféry promítá do jednání a myslí těch, kdo ji spoluutvářejí“. Kéž by! Zatím jsou především patrné povážlivě malá míra (sebe)kritičnosti a odvahy postavit se oné mediasféře a námětový a tematický autismus.