Naplněný život Lee Miller. Londýn hostí rozsáhlou výstavu slavné fotografky
Největší přehlídka, jíž se tvorba americké fotografky Lee Miller zatím v Británii dočkala, ukazuje i méně známé polohy této emancipované ženy. Například její portréty slavných umělců nebo snímky pouštní krajiny z doby, kdy byla provdána za egyptského obchodníka a žila v Káhiře.
Kdo by čekal, že při návštěvě galerie v úterý dopoledne budou sály natolik zaplněny návštěvníky, že se na jednotlivá díla budou tvořit fronty? Právě tak tomu je na výstavě Lee Miller (1907–1977) v londýnské Tate Britain. Expozice – trvá do poloviny února příštího roku – celkem obsahuje více než dvě stě padesát originálních (tedy takzvaných vintage printů) i nově vytištěných snímků. U výstav fotografií se někdy stává, že pokud si drobný snímek chcete prohlédnout více zblízka, musíte počkat, než se před ním utvoří místo. I proto londýnská přehlídka děl Lee Miller kombinuje dobové zvětšeniny a velkoformátové nové tisky. Ačkoliv původní díla jednoznačně převládají, nově vytištěné práce je adekvátně doplňují.
Věděla, co chce
Výstava, členěná celkem do jedenácti kapitol, je pojata poměrně tradičně. Vzhledem k tomu, že jde o retrospektivu, začíná ranou tvorbu Miller a jejími snímky v roli modelky, převážně pro magazín Vogue. S časopisem, který byl ve své době revolučním médiem, navázala mnohaletou spolupráci. V určitý čas byla mladá Američanka, narozená ve státě New York, jednou z vůbec nejvyhledávanějších modelek. Ona sama se dostala k fotografii již jako dítě – díky otci, jenž byl pro fotografii zapálený a své potomky také často fotil. K módní fotce ji potom přivedlo setkání s americkým podnikatelem Condém Montrosem Nastem, jehož jméno dodnes nese jedno z nejslavnějších vydavatelství lesklých magazínů. Ve Vogue se Miller jako modelka objevovala opakovaně.
Tahle fáze její kariéry zaznamenala jistý zlom v okamžiku, kdy se Lee objevila v reklamě na tampony Kotex. V době, kdy byla menstruace stále považována víceméně za tabu, šlo o riskantní krok, jenž vyvolal určitou míru pohoršení. Vogue však módní fotografie s Lee Miller kvůli tomu publikovat nepřestal. Snímky ostatně tvořil většinou jeden a týž proslulý fotograf – Edward Steichen, jenž s magazínem spolupracoval dlouhodobě a proslul i coby kurátor oddělení fotografie v newyorském muzeu MoMA.
Lee Miller: Hasičské masky, Downshire Hill, 1941, pozitiv z roku 2007. Z autorčiny výstavy v Tate Britain, foto: © Lee Miller Archives, England 2025 Pro Miller nebyla práce modelky životním cílem. Vždy se zajímala o nové technologie a o fotografii jako médium. V roce 1929 odjela do Paříže, tehdejšího centra avantgardy, s tím, že se jejím učitelem stane americký umělec a fotograf Man Ray. Žáky sice mít nechtěl, avšak Lee se avantgardistovi doslova vnutila. Z modelky a žačky se mu stala milenkou a spolupracovnicí, Z této doby je na výstavě prezentována řada jejích děl vzniklých z blízké spolupráce s Manem Rayem. Na řadě z nich je Lee vyfocena z nečekaných úhlů. Známý je například snímek jejího krku a zakloněné hlavy z podhledu (The Necklace). Jsou zde i portréty Mana Raye, které naopak pořídila Miller a jež rovněž prezentují znaky avantgardních uměleckých směrů.
V surrealistické tvorbě pokračovala i v Egyptě, kam se přestěhovala s manželem, egyptským obchodníkem Azizem Elouiim Beyem. S ním se setkala v New Yorku, kde po návratu z Paříže vedla vlastní fotografické studio. Náročná práce ji však natolik vyčerpala, že po svatbě a odjezdu do Káhiry zprvu fotografovala pouze pro vlastní potěchu. Výstava seznamuje s touto méně známou částí tvorby skrze konvolut snímků krajiny, která fotografku zaujala svojí odlišností. Snímky dun, pouštních rostlin a soch faraonů zůstávají v díle Lee Miller uzavřenou kapitolou, ceněnou pro surrealistické vyznění.
Přece to tady neopustím
Žít v Egyptě jako manželka bohatého muže ovšem pro ni nebylo to pravé. V roce 1937 se vrátila do Paříže, jejíž umělecká scéna byla Lee daleko bližší. Mnoho z jejích představitelů později rovněž fotila, třeba Pabla Picassa, jehož portrétovala opakovaně a stali se přáteli. Evropa se však ocitla na začátku kruté války. Ačkoliv si Miller byla nebezpečí vědoma, namísto toho, aby se vrátila do relativního bezpečí v USA, rozhodla se zůstat. Jak sama nadneseně komentovala, stálo ji značné úsilí usadit se v Evropě, mít zde přátele a žít jejich životním stylem – a tohle všechno přece neopustí jen proto, že „je nedostatek másla“. Naopak, pro americký Vogue začala dokumentovat válečné hrůzy.
Když nastalo bombardování Londýna, žila zde – konkrétně ve čtvrti Hampsted – s Rolandem Penrosem, anglickým umělcem, historikem, básníkem a sběratelem moderního umění, podporovatelem surrealistů. V rozbořeném městě nafotila mnoho silných fotografií, mimo jiné i modelku pro fashion editoriál, který stojí na kontrastu, že i v ruinách jde život dál. Miller opakovaně stavěla módu a její krásu do opozice k válečným hrůzám, ale snažila se také ukazovat novou roli módy v rámci emancipace žen. Na výstavě je tak k vidění například článek ukazující různě vhodné účesy pro práci v továrně spolu s doporučeními na úpravu rukou a nehtů.
Lee Miller: Modelka Elizabeth Cowell v kostýmu od Digby Morton , Londýn, 1941. Z autorčiny výstavy v Tate Britain, foto: © Lee Miller Archives, England 2025 Od roku 1942 byla Miller akreditována coby válečná dopisovatelka pro Condé Nast u americké armády. S ní postupovala i při osvobozování, kdy vznikly jedny z jejích nejsilnějších snímků. Ve výstavě je přímo jedna z menších místností uvedena textem upozorňujícím na znepokojující obsah fotografií a na zákaz focení instalovaných snímků. Fotografie, které pořídila Miller při osvobozování koncentračního tábora v Buchenwaldu, ukazují hromady vyzáblých mrtvých těl, šok ve tvářích amerických vojáků i utopeného vojáka SS. Pro Millerovou bylo důležité zprostředkovat ony hrůzy americkému publiku. Zasadila se o to, aby fotografie z koncentračních táborů byly přes svou šokující povahu publikovány v běžných magazínech. Na několik snímcích zachycuje zkrvavené tváře a hrůzu v očích bývalých hlídačů, kteří se snažili neúspěšně utéct. V místnosti je rovněž k vidění známý portrét Lee Miller ve vaně Hitlerova mnichovského bytu. Vedle něj se nachází totéž aranžmá, ovšem ve vaně je tentokrát její kolega, fotograf židovského původu David Scherman.
Stáhnutí se do klidu a kuchyně
Expozice v následující části pokračuje snímky z poválečné Evropy. Záběry ukazují francouzské dívky podezřelé z kolaborace s nacisty, jimž byly za trest vyholeny hlavy, i německé ženy sedící na lavičce uprostřed rozvalin města. Výstava je provázena citáty z autorčiných zápisků, v nichž se vyjadřuje například na adresu běžných Němců, u kterých poukazuje na to, jak „vypadali čistě a vykrmeně“; ony Francouzky s vyholenou hlavou vidí jen jako hloupé holky. S velkou pozorností fotí poválečné děti, které považuje za jediné obyvatele válkou zdevastované Evropy, jež mají nějakou budoucnost.
Lee Miller se po válce usadila s Penrosem v Anglii a s fotografováním téměř přestala. Roku 1947 se jim narodil syn Antony a o dva roky později manželé zakoupili Farley Farm, venkovský dům v hrabství Sussex, kam za nimi jezdila řada jejich známých z uměleckých kruhů. Lee Miller se začala věnovat vaření téměř se stejným nadšením jako dříve fotografii, a protože ji zážitky z válečné Evropy nadále pronásledovaly, na otázky, kde je její fotografický archiv, někdy říkala, že jej zničila. To naštěstí nebyla pravda, jak vyšlo najevo po její smrti (necelé dva měsíce po svých sedmdesátých narozeninách podlehla rakovině). Uchován na půdě jejich domu, připadl celý její archiv synovi, který posléze významně napomohl zachovat matčin odkaz.
Výstava končí snímky několika slavných umělců, mezi nimi skotského sochaře a grafika Eduarda Paolozziho, anglického sochaře a kreslíře Henry Moorea, Pabla Picassa nebo japonsko-amerického umělce Isamua Nogučiho. A také článkem z lifestylového magazínu o vesnickém životě Lee Miller a Rolanda Penrose; v materiálu je zmíněno, že v době své smrti fotografka a nadšená gurmánka pracovala na nové kuchařské knize The Entertaining Freezer (Zábavný mrazák).
Fotografický odkaz Lee Miller zůstává silným a poutavým příběhem, který návštěvníka vtáhne natolik, že si po chvíli ani neuvědomí, že se na snímek nedívá sám. Fotografka se snažila dostat svá svědectví k co nejširšímu publiku. Je evidentní, že její záznamy s postupujícím časem neztrácí na intenzitě. Naléhavostí i moderním pojetím působí v současném kontextu mnohdy snad ještě silněji.
