Pětadevadesátiletý výtvarník Franta: Exil je velmi dramatická stránka lidské existence
Fakt, že se malíř a sochař František Mertl opakovaně vrací k tématu exilu, je nesporně dáno tím, že právě exil je podstatnou součástí osobního příběhu tohoto rodáka z Třebíče, který v druhé půli padesátých let emigroval na Západ. Tehdy své (umělecké) jméno zkrátil na Frantu. Praha nyní hostí jeho velkou retrospektivu.
František Mertl čili Franta náleží k výrazným představitelům poválečného směru zvaného nová figurace, jenž reagoval na krizi hodnot, na stav poválečného odcizení i na vytržení z prostředí domova. Člověk, jeho bytí, svoboda a vnitřní svět jsou stěžejními a setrvalými motivy celého díla tohoto umělce.
V Jízdárně Pražského hradu je do poloviny června přístupná vaše retrospektiva s názvem Franta. Co pro vás ta výstava znamená?
Pro mě je to výjimečný počin. Vystavuji zde práce od padesátých let až po ty nedávné, které jsem vytvořil třeba minulý rok. Už nějaký čas jsem přemýšlel, že bych v Česku souborně představil své práce, a do toho mě oslovil z Národní galerie kurátor Radoslav Ištok. Spolupráce to byla příjemná, přijel i opakovaně za mnou a věřím, že je to na výstavě vidět.
Prezident Petr Pavel předává 28. října 2023 na Pražském hradě Medaili Za zásluhy 1. stupně malíři, sochaři a grafikovi Františku Mertlovi známému jako „Franta“ za zásluhy o stát v oblasti umění, foto: ČTK – Ondřej Deml
František Mertl čili Franta (* 1930)
Narodil se v Třebíči. Studoval gymnázium v Olomouci, ale přešel na střední uměleckou školu do Brna. Po maturitě byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, kde mezi jeho spolužáky patřili Jan Koblasa, Bedřich Dlouhý, Karel Nepraš či Theodor Pištěk. Na studijním pobytu v Itálii se seznámil s francouzskou studentkou italštiny a dějin umění Jacqueline Sussan, která pak za ním dvakrát přijela do Prahy. Když jí zdejší úřady sdělily, že ji sem víckrát nepustí, Františkovi se podařilo přes východní Berlín proniknout na Západ. Roku 1959 se s Jacqueline oženil. Hned následujícího roku měl v Paříži první samostatnou výstavu. Rodina se po čase usadila v městečku Vence v jihovýchodní Francii… V biografickém výčtu by se dalo ještě dlouho pokračovat, ale nemá zde smysl suplovat informačně hojné, téměř příběhové biografické heslo na Wikipedii, které zároveň přináší i galerii reprodukcí některých autorových děl.
Jak se vyvíjela vaše tvorba v průběhu let? Jak vy sám ji nahlížíte?
Podívejte se, téma, které mě chytlo prakticky na začátku mé tvorby a je u mě ústřední, je – člověk. Zajímá mě se vším, co k němu patří. Na pražské Akademii výtvarných umění jsem měl možnost studovat anatomii lidského těla z malířského pohledu velmi poctivě. Dozvěděl jsem se tam hodně o lidské schránce. A posléze mě začalo zajímat, jaký pohled na lidské tělo a člověka vyznávají kultury třeba v Africe nebo v Japonsku nebo v USA.
Ale mohu svoji cestu popsat i jinak. Myslím, že se v ní dají nalézt asi tři hlavní období nebo spíš tematické okruhy. První je člověk a technika, setkání s mechanikou. Druhé období určila má návštěva v africkém Senegalu, která ve mně spustila to, že jsem pak měl ještě mnohokrát chuť se na ten kontinent vrátit. Nakonec jsem v Africe byl a pracoval tam asi dvacetkrát, šlo o řadu různých pobytů, na východě i na západě afrického kontinentu. Po návštěvě otrokářského ostrova Gorée, který je součástí Dakaru, hlavního města Senegalu, jsem se rozhodl, že chci vidět Ameriku. Hlavně rasistický New York, kam jsem se pak mnohokrát vracel a vznikla v něm řada kreseb z tehdy převážně černošských čtvrtí Bronx, Harlem a Brooklyn.
Pohled do výstavy Franta v Jízdárně Pražského hradu, konkrétně na obraz Sbíhání, foto: ČTK – Kateřina Šulová A to třetí hlavní téma?
V mé práci se často objevuje otázka exilu. Je to velmi dramatická stránka lidské existence. Dnes dosahuje nebývalých proporcí a nese s sebou řadu a řadu problémů. Francie je známá tím, že bývala zemí otevřenou pro uprchlíky z celého světa. Dnes je tomu jinak. Nové práce, které jsem předloni vystavoval v pařížském sídle UNESCO, se věnovaly právě tématu emigrace. Takže problematika exilu, násilí a agrese je pro mě důležité téma. Ostatně na pražské výstavě to lze vysledovat.
Kdy jste se rozhodl, že chcete být umělcem? A jak vaše rozhodnutí vnímali vaši rodiče?
Je pravda, že můj otec nebyl nadšený, když jsem se rozhodl studovat akademii. Ale ujišťoval jsem ho, že budu současně studovat i restaurátorství. Po druhé světové válce bylo hodně zničených památek včetně obrazů, takže restaurátoři byli potřeba. Pod touhle záminkou nakonec otec moji výtvarnou volbu přijal.
Dokument s lakonickým názvem Franta z roku 2010 režisérky Ivany Křenové je ke zhlédnutí na iVysílání, zdroj: iVysílání Váš otec byl mimořádně zcestovalý, obchodoval s českým křišťálem. Za druhé světové války vstoupil do české jednotky francouzské armády a jako tankista se zúčastnil bitvy u Dunkerque. Co považoval za důležité pro vzájemné dorozumění mezi národy, pro vzájemné pochopení hodnot?
Můj otec, který mluvil pěti jazyky, byl vášnivým propagátorem esperanta. Také je vyučoval a žil v přesvědčení, že společný jazyk vyřeší mnoho problémů. Nakonec si myslím, že jdu v jeho stopách, i když neovládám esperanto. Malba je pro mě takový mezinárodní jazyk. Výtvarná řeč mi umožnila promluvit k publiku v Indii, Japonsku nebo ve Spojených státech. Nakonec tedy máme s otcem hodně společného.
František Mertl 7. května 2014 ve své rodné Třebíči. Městu daroval téměř čtyři desítky obrazů, grafik a soch v hodnotě přes patnáct milionů korun, foto: ČTK – Luboš Pavlíček
Umělecké jméno Franta používáte až od příjezdu do Francie?
Ano. Když jsem přicestoval do Francie, měl jsem stejný problém jako můj otec, jenž do francouzské armády narukoval v roce 1939, kdy Francie vyhlásila válku Německu. Pro pravého Francouze je prakticky nemožné vyslovit korektně moje příjmení… Mertl. Otec byl známý mezi vojáky jako „Sergent“ Miloš. Věděl jsem, že budu muset vymyslet něco obdobného. Takže když jsem na konci padesátých let přijel do Francie, rozhodl jsem se, že budu jen Franta. Navíc to zdůraznilo můj český původ. Dnes mě tady ve Vence nikdo nezná jinak než jako „monsieur Frantu“. Dokonce mé manželce Jacqueline říkají „madame Franta“.
