Noah Davis, malíř, který měl od dětství jasno. Jako kdyby věděl, že nebude žít dlouho

Nad úvodním textovým panelem, hned naproti vstupu do výstavy, která v Londýně trvá do 11. května, vítá návštěvníky uvozující citát. V něm se Noah Davis (1983–2015) vyznává z toho, že vždy chtěl být umělcem – i za předpokladu, že by byl  umělcem špatným; raději by selhal v umělecké tvorbě, než aby byl úspěšný v čemkoliv jiném. Jednoduchým způsobem je tak představen princip tvorby amerického malíře, který měl již při studiu na střední škole vlastní ateliér. Rodiče mu jej raději pronajali, aby se vyhnuli pomalovaným kobercům.

Mám povinnost

Ačkoliv Davis, rodák ze Seattlu ve státě Washington, krátce studoval film a konceptuální umění v New Yorku, brzy školu opustil, aby se plně věnoval vlastní tvorbě. Když se v roce 2004 přestěhoval do Los Angeles, bylo mu necelých jednadvacet. Od počátku bral malbu jako způsob vyjadřování se k dění jak ve svém okolí, tak k celospolečenským problémům. Prohlásil, že má „povinnost reprezentovat lidi kolem sebe“. V něčem tak jeho díla připomínají tvorbu americké malířky Alice Neel (1900–1984), která rovněž skrze portréty podávala komplexnější obraz dané doby (Barbican Art Gallery představila její obrazy předloni).

Noah Davis: 1975 (8), dílo z roku 2013. Z autorovy retrospektivy v londýnské Barbican Art Gallery, repro: The Estate of Noah Davis and David Zwirne

Davis se opakovaně vztahoval i k tématům, která se jej týkala jakožto Afroameričana. Jedním z prvních děl, která uvozují chronologicky řazenou výstavu, je malba 40 Acres and Unicorn (40 akrů a jednorožec). Název odkazuje ke slibu, který dostali v roce 1865 osvobozené rodiny otroků po konci občanské války v USA. Příslib, že jim bude přiděleno „40 akrů půdy a mula“, se však nikdy neuskutečnil, neboť nástupce prezidenta Lincolna jej zrušil. Davisův obraz muže jedoucího na jednorožci a vystupujícího oproti černému pozadí, je tak silným symbolickým výjevem. (Natolik symbolickým, že si jej marketingové oddělení londýnské přehlídky vybralo jako jedno z hlavních děl výstavy – a návštěvníci si reprodukci mohou odnést třeba přetištěnou na triku či mikině.)

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Další z figurálních maleb zobrazují portréty lidí z Davisova okolí: svobodnou matku, dívku v bílých šatech nebo jeho ženu Karon. Stejně jako Noah sdílela umělcův obdiv ke starověkému Egyptu. Na jednom z obrazů je zpodobněna coby novodobá Isis, bohyně plodnosti a magie, zatímco Davis sebe sama viděl jako boha posmrtného života Osirise. V průběhu výstavy ostatně opakovaně vyvstává dojem, že malíř si byl pozoruhodně jistý ve svých životních krocích již od útlého věku – jako by někde v hloubi duše tušil, že má ostře vymezen čas, během něhož musí splnit své poslání.

Začátkem roku 2011, krátce poté, co se Davisovi a jeho ženě narodil syn Moses, byla malířově otci Kevenu Davisovi diagnostikována rakovina v konečném stádiu. Umělec reagoval sérií maleb znázorňujících osamělého muže ve skalnaté krajině Los Angeles. Představil je na výstavě Painting for My Dad (Malba pro mého tátu). Jeho otec zemřel den poté, co výstava skončila…

Noah Davis: Painting for My Dad, 2011. Z autorovy retrospektivy v londýnské Barbican Art Gallery, repro: © Courtesy The Estate of Noah Davis and David Zwirner

Dědictví otce i některých umělců

Díky dědictví, které Keven Davis svému synovi zanechal, mohli Noah a Karon založit The Underground Museum. To i dnes sestává z bývalých obchodních jednotek a zahrady, kterou vytvořili v místě, kde bývalo parkoviště, a záměrně na ní vysázeli fialové květiny coby poctu hudebníku Princovi. Davis se totiž často inspiroval díly jiných tvůrců; i svého prvního zaměstnání, v losangeleském knihkupectví Art Catalogues využil ke studiu klasických umělců. Byl velkým obdivovatelem například Marka Rothka či Caspara Davida Friedricha, jehož odkaz je zřetelný právě v malbě pro jeho otce.

Od začátku existence The Underground Musea v roce 2013 se proto Davis snažil o spolupráci s velkými kulturními institucemi, od nichž si zamýšlel půjčovat slavná díla mistrů a vystavovat je v jím navrženém nezvyklém prostředí. To se mu však zprvu nepodařilo. Poradil si po svém: provoz muzea zahájil projektem Imitation of Welth (Imitace bohatství), jenž spočíval v tom, že vystavil repliky ready made umění, například obdobný sušák lahví, který kdysi použil Marcel Duchamp, vysavač, z něhož učinil artefakt Jeff Koons, nebo zářivky sestavené tak, že napodobily dílo amerického minimalisty Dana Flavina. Tyto „kopie“, představené i v nynější londýnské expozici, jsou vtipným komentářem vnímání luxusu a bohatství i přístupu mas k vysokému umění.

Sám Davis pokračoval v malbě portrétních pláten. Často při nich vycházel z náhodných fotografií zakoupených při procházení lokálních tržišť. Malbou zachycoval i momenty z amerických reality show, které  Afroameričany soustavně prezentovaly nelichotivým, stereotypizujícím způsobem. Pouze jednou odbočil od figurální malby, když roku 2008 na výstavě Nobody (Nikdo) vystavil tři geometrické kompozice v tmavě fialové barvě. Odstín vznikl smícháním republikánské červené a demokratické modré a byl jasným politickým komentářem (v tom roce byl zvolen prezidentem Barack Obama). Davis se zčásti snažil vymanit ze škatulky figurativního malíře, ale když se na výstavě neprodalo ani jedno dílo, k abstrakci se již nevrátil. Navíc dvě z děl přemaloval a jen díky tomu, že třetí plátno si nakonec zakoupila jedna malířova známá, může být nyní ukázáno coby jediný doklad Davisovy abstraktní epizody.

Pohled do výstavy Noaha Davise v londýnské Barbican Art Gallery, foto: Barbican Art Gallery – Jemima Yong

Fatální diagnóza

Když byl Davisovi v roce 2013 diagnostikován vzácný typ rakoviny měkkých tkání, bylo to na den přesně dva roky po smrti jeho otce. S léčbou se začalo okamžitě a zdála se být úspěšná. Na konci roku 2013 se umělec setkal s kurátorkou Helen Molesworth z losangeleského muzea současného umění (MOCA), která jako první zástupce velkého muzea kývla na zapůjčení děl do The Underground Musea. Než se Davisova diagnóza ukázala být fatální, naplánoval ve spolupráci s MOCA osmnáct výstav. První z nich zvládl v roce 2015 ještě otevřít. Před koncem života se s rodinou přesunul do domu poblíž Los Angeles, kde stranou města, v přírodě, pracoval až do svého fyzického konce. Měsíc před smrtí namaloval obraz pohřbu: mírně z podhledu, mírumilovný, s jasným modrým nebem zabírajícím větší část plochy. Plátno zůstalo jako rozloučení s krátkým, ovšem neobyčejným životem.

Zájem o Davisovo dílo dokládá fakt, že nynější retrospektiva je putovní: před Londýnem byla k vidění v Berlíně a po skončení expozice v Barbican Art Gallery ji bude hostit Hammer Museum v Los Angeles. V umělcově domovském městě zakončí svou pouť symbolicky v srpnu, skoro na den přesně deset let od jeho smrti.