Skvělý portrétista Edvard Munch. Londýn hostí výstavu, která se jen tak nevidí

Edvard Munch (1863–1944) se proslavil nejen svým dílem – ikonický je jeho obraz Výkřik z roku 1893 – coby přední představitel expresionismu, ale i dramatickým životním osudem. Duševně nestabilní umělec, bojující s alkoholismem a nevydařenými vztahy, poznamenaný smrtí matky v raném věku a přísnou výchovou otce, pro mnohé naplňoval představu „náležitě“ trpícího umělce.

Výstava Edvard Munch Portraits v londýnské The National Portrait Gallery (NGP) však nabízí ještě jiný pohled na autora, jehož dílo bylo nacisty označeno za zdegenerované. Munch se zde plně ukazuje jako populární malíř s řadou vlivných přátel. Ačkoliv jejich osudy silně poznamenaly dvě světové války, na portrétech se ukazují jako silné osobnosti plné života. Třeba známý německý teoretický fyzik Felix Auerbach, působící na univerzitě v Jeně, na Munchově portrétu z roku  1906. Ve fyzikově tváři se ještě nezračí jeho příští osud: coby Žid byl vystavován stále silnějším obstrukcím a krátce poté, co se Hitler počátkem roku 1933 stal kancléřem, spáchal sebevraždu. Na Munchově plátně Auerbach drží doutník, pohled směřuje na diváka a výrazné červené pozadí se žlutými skvrnami je výtvarníkovou poctou van Goghovi, jehož celý život obdivoval.

Edvard Munch: Autoportrét; 1882/1883, olej na kartonu. Z výstavy Edvard Munch Portraits v londýnské The National Portrait Gallery, repro: © Oslo Museum – Fredrik Birkelund

Žlutá barva byla z Munchových nejoblíbenějších – co se týče pozadí. Patrné je to kupříkladu z portrétu Henriette Olsen, kterou zpodobnil stojící ve žlutých šatech v sadu zalitém letním sluncem. Tato sběratelka umění, která se v mládí sama pokoušela o výtvarnou dráhu, byla neteří dvou Munchových patronů a nadto manželkou Thomase Olsena, loďaře a vůbec nejvýznamnějšího Muchova podporovatele v Norsku. Mimochodem, její žluté šaty se dodnes dochovaly, nacházejí se v soukromé sbírce. Žluté pozadí má i podobizna Ludviga Karstena, malíře, jehož s Munchem pojilo sice blízké, ovšem komplikované přátelství. V neposlední řadě se výrazně žlutavé pozadí objevuje na dvojpodobizně – portrétu právníka Torvalda Stanga a autoportrétu Edvarda Muncha. Na obraze vzniklém mezi lety 1909–1911 jsou zachyceni při konverzaci v Munchově norském domově. A zatímco vedle dlouholetého podporovatele stojí sklenice šampaňského, malíř, jenž se obrací k divákovi, v té době – coby léčený alkoholik – už téměř nepil. Vždy si prý však dal záležet, aby měl dost pití pro návštěvy…

V kolekci instalované v NGP je přítomen i portrét sultána Abdula Karema, jediné osoby s africkými kořeny, kterou Munch kdy portrétoval. Karema se do Kristianie, hlavního města Norska (na Oslo byla metropole přejmenována roku 1925), dostal s cirkusem, v němž vystupoval. Ve stejném roce, tedy 1916, jej Munch najal coby svého osobního šoféra, sluhu i modela – a vznikl dotyčný portrét. Na něm má Karema výraznou zelenou šálu a působí velice současně. Jde však o jeden ze stylizovaných portrétů, na nichž je Karema zpodobněn v běžném dobovém oblečení a výjimečně je uváděn pod svým jménem. V ostatních případech, když jej Munch použil jako modela, například pro obraz otroka, jméno chybí.

Edvard Munch: Jappe Nilssen; 1909, olej na plátně. Z výstavy Edvard Munch Portraits v londýnské The National Portrait Gallery, repro: © Munchmuseet – Juri Kobayashi

Ale co naplat: rovněž v Munchových portrétech se opakuje téma smrti a duševních nemocí. Jako třeba ve slavném litografickém autoportrétu s kostlivčí rukou. Méně očividná, přesto zvláštním způsobem přítomná je v drobném portrétu teprve čtyřiadvacetiletého malíře-krajináře Jørgena Sørensena, jenž měl ateliér v téže budově jako Munch a s nímž se přátelil. Sørensen byl stejně jako Munch senzitivním člověkem, ovšem s chatrným zdravím, zemřel v pouhých dvaatřiceti letech.

Jiný portrét blízké osoby, Munchovy sestry Laury se slamákem a nepřítomným výrazem  hledícím do podvečerní krajiny, vypovídá o duševních mukách. U Laury propukla v pubertě duševní nemoc a „zbytek“ života strávila v ústavu. Ale hned vedle obrazu Laury se v NGP nachází portrét druhé autorovy mladší sestry Inger (Edvard měl bratra a tři sestry, ta starší než on však zemřela na tuberkulózu v patnácti letech). Portrét Inger ukazuje klidnou postavu dívky ozářené sluncem. Munch tuto svoji sestru podporoval jakožto nadějnou fotografku.

Edvard Munch: Modelka sedící na gauči, Birgit Prestøe; 1924, olej na plátně. Z výstavy Edvard Munch Portraits v londýnské The National Portrait Gallery, repro: © Munchmuseet – Sidsel de Jong

Výstava portrétů od autora, jenž díky své výstavě v Praze v roce 1905 silně ovlivnil tuzemskou skupinu Osma, je zajímavá rovněž koncepčně. Běžnými se totiž dnes staly expozice sestavené tak, že ukazují obrazy či kresby slavného autora spolu s řadou méně známých děl současníků či následovníků. Kdežto kolekce Edvard Munch Portraits tento záměr otáčí: klade důraz na mistrovství jednoho jediného autora, přičemž samy o sobě mimořádně kvalitní portréty dosahují jsou zde kombinovány se silnými příběhy. Pravdou ovšem je, že takto koncipovanou expozici si mohou dovolit jen některá muzea (například rozhodně ne Národní galerie Praha – pozn. red.).

Jak Edward Munch jednou při konverzaci s přítelem Emilem Schreinerem, profesorem anatomie, uvedl: On sám se rovněž jako malíř věnuje anatomii. Nikoliv však těla, nýbrž „anatomii duše“. Expozice Edvard Munch Portraits potvrzuje, že své „anatomické“ řemeslo ovládal dokonale.