Záměr pouličního fotografa Kevina V. Tona je ušlechtilejší, než vyznění jeho výstavy

Kevin V. Ton (* 1966) je vytrvalý pražský chodec s fotoaparátem. Čitelně to sděluje už podtitul jeho aktuální výstavy Oči dokořán, jenž zní: 66 Street Photographs, Prague 1994–2024. Jako správný pouliční fotograf „loví“ momentky kinofilmovým přístrojem na černobílý materiál, respektive i při přechodu na digitální techniku (preferuje značku Leica) zůstává u černobílé tonality. Na tělech strojů má nasazeny převážně objektivy kratší ohniskové vzdálenosti, aby byl nucen jít na dotek dění. Prostě náležitě vybavený pouliční fotograf.

Prostě Praha

Pro instalaci v Leica Gallery Prague zvolil Kevin V. Ton značné rozpětí formátů. Vizuálně expozici dominuje několik monumentálních, technicky perfektně vytištěných a adjustovaných panoramat co do velikosti srovnatelných s Koudelkovými Ruinami (vystavenými do konce tohoto měsíce v Uměleckoprůmyslové museu v Praze). Pak jsou zde zvětšeniny středního výstavního formátu, z nichž osm je na úvodní stěně Očí dokořán svými výraznými černými rámy sraženo k sobě do expresivní panoramatické skladby. Nejpočetnější jsou pak snímky nazvětšované/vytištěné do komornějšího formátu a zasazené do bílých paspart. V tomhle ohledu je kompozice výstavy dynamická, vystřeluje vjemy jako ulice a „imerzivně“ naslouchá specifické prostorové danosti galerie.

Méně jednoznačné jsou fotografie samotné. Napohled běží o typickou až vzornou street photography, ale to je pouhé žánrové vymezení. Kvalita Tonových jednotlivých snímků značně kolísá. I to by bylo možné do určité míry přijmout, pokud by výstavní celek měl jasnou koncepci, v němž by některé exponáty zastávaly vůdčí pozici vizuálních dominant a jiné dodávaly doprovodné informace, a to vše by tvořilo promyšleně formulovanou výpověď. Podává Ton ucelenou či vyhraněnou zprávu o specifikách Prahy, má soubor výpovědní koncept? Nikoliv. Ačkoliv se česká metropole za třicet let, během nichž šestašedesát prezentovaných fotografií vzniklo, sociálně i vizuálně dost proměnila, v Tonově souboru vyznívá coby nadčasový, univerzální prostor, v němž prostě narážíte na lidské mikropříběhy, na gesta a konstelace – jako v každém velkoměstě s koncentrací obyvatel a nájezdy turistů. Jednotlivé exponáty nemají popisky, dokonce ani jednoduchou dataci, což signalizuje, že fotograf věří v sílu svých obrazů, k nimž netřeba nic dodávat. To je však na omylu.

Z cyklu Oči dokořán, který fotograf Kevin V. Ton představuje v Leica Gallery Prague, foto: © – Kevin V. Ton

Autor ve spolupráci s kurátorkou Pavlínou Vogelovou ne úplně rozpoznali, co by nastřádaný materiál výstavně vyžadoval, jak měl být přeskupen, někde redukován, jinde možná doplněn. Například pro první monumentální panoramatickou zvětšeninu (viz poster k této recenzi) vybrali snímek se smějícím se chlapíkem na stanici tramvaje; má to sice atmosféru, pozitivní energii, ale ve své podstatě běží o žánrovku. Naopak instalačně „zabili“ výmluvný záběr z časů covidu, kde sedí na lavičce u osiřelého dětského hřiště osamělá žena v roušce (viz k recenzi přiložená fotogalerie). Silnější akcentaci si rovněž zasloužila přízračná fotografie chodce v podboubí, z jehož zastíněné tváře vystupují pouze světlé body očí (viz rovněž fotogalerie).

Závěrečná výstavní místnost je zanesena proudem snímků lidí na pražském sociálním okraji. Jsou to však momentky jednak obrazově průměrné, jednak prezentované bez nápadu, bez kompozičních důrazů. Nezanechají v divákovi prakticky nic, pouze informaci, že Kevin V. Ton umí komunikovat s bezdomovci a chce veřejnosti ukázat jejich situaci. To je lidsky hodné respektu a uznání, ale nenese to s sebou automaticky fotografickou hodnotu výpovědi. Ačkoliv Ton fotkami často sugeruje, že slouží ulici, ve skutečnosti v takových případech ulice spíš slouží jemu, aby si zafotil.

Pohled do výstavy Oči dokořán, kterou má fotograf Kevin V. Ton v Leica Gallery Prague, foto: ČT art – Josef Chuchma

Před Kevinem V. Tonem se vydával na téměř každodenní výšlapy po pražských ulicích – také s fotoaparátem Leica na krku – o dvě tvůrčí generace starší karikaturista Dušan Pálka (1942–2011). V roce 2008 sebral své momentky do knihy Pražský spektákl. Jeho „otevřené“ oko bylo sarkastické, všímalo si drobných absurdit každodennosti, bylo suše nezúčastněné, ne však cynické. Ani Pálka své snímky nedoplňoval popisky, ale ke každé prostě napsal letopočet, přičemž datace zde byla důležitou informací o dobovém kontextu zaznamenaného výjevu v českém hlavním městě. Kevin V. Ton nevykazuje Pálkův postřeh a smysl pro druhý plán fotografie. A už vůbec nedisponuje vizuální vytříbeností Pálkových generačních souputníků Viktora Koláře (* 1941) a Josefa Koudelky (* 1938, u něho máme konkrétně na mysli soubor Exily), kteří „uloupené“ okamžiky dokázali povýšit na existenciální situace a ke snímkům skutečně nepotřebovali dodávat nic. Jenže řada Tonových fotek v Leica Gallery Prague působí jako ilustrační snímky k nenapsaným reportážím o hlavním městě nebo o sociálním vyloučení. Nemají tu naprostou významovou samonosnost jako práce Kolářovy nebo Koudelkovy.

Takhle jednoduše to nestojí

Kurátorka Očí dokořán Pavlína Vogelová, pracující ve sbírce fotografie a filmu Národního muzea, se v textu k výstavě uchyluje k obecným formulacím. Například větou: „Je to právě pouliční žánr fotografie, jež sehrál svou klíčovou roli při dokumentování sociální historie a uchovávání kulturních narativů vizuálního komentáře každodennosti.“ Gramatické chyba je („jež“ namísto „jenž“) je jen detail. Ale že by právě pouliční fotografie sehrála „klíčovou roli při dokumentování sociální historie“? Ten žánr existuje jen malou část lidské historie a nadto jde o žánr komentující každodennost velmi specificky, silně výsekově. A kromě toho sousloví „uchovávání kulturních narativů vizuálního komentáře každodennosti“ je typickou kurátorskou hantýrkou, která se o to víc tváří, o co méně toho sděluje.

Z cyklu Oči dokořán, který fotograf Kevin V. Ton představuje v Leica Gallery Prague, foto: ČT art – Josef Chuchma

„Svůj umělecký fotografický element člověčenství tím posouvá do kulturního a společenského kontextu cenného dokumentu lidské zkušenosti, které můžeme věřit. Vždyť pouliční fotografie je stále mimořádnou formou paměti o podstatě našich životů v té nejčistší podobě,“ píše Vogelová v souvislosti s tvorbou Kevina V. Tona. S termínem „člověčenství“ kurátorka opakovaně a blazeovaně nakládá jako s nálepkou, která má stvrdit humanistický rozměr Očí dokořán. Ale především: Skutečně můžeme pouliční fotografii věřit tak, jak Vogelová píše? Nejde ani tak o to, že otázka, nakolik můžeme fotografickému médiu důvěřovat, je s nástupem digitálních technologií stále ošemetnější. Dobrá, řekněme, že pouliční fotograf do zachyceného výjevu nijak nezasahuje – a Kevin V. Ton podle všeho tak i poctivě koná. Ale obnažuje se takovou tvorbou „podstata našich životů“? Vždyť na ulici hrajeme určité sociální role, které vyžaduje veřejný prostor. A jsou právě „pouliční“ role podstatou našich životů? A nadto ve své „nejčistší podobě“? Co je míněno nejčistší podobou? Těžko z kurátorčina textu, který prostě adoruje fotografovu metodu, soudit. Věci přitom jsou mnohem, mnohem nuancovanější a komplikovanější, problematičtější.