Tragédie, jež se může stát každému. Film Otec proměňuje bolestnou událost v apel na empatii

Vydavatel regionálních novin Michal Rehák zažívá hektické ráno. Jede pozdě na důležitou pracovní schůzku, cestou potřebuje vyložit ve školce dvouletou dceru. Všudypřítomný stres ještě umocňují rekordně vysoké teploty, které přinesly letní měsíce. Když Michal dítě předá učitelkám, vrhá se do víru pracovních schůzek, e-mailů a telefonátů. Jenže o pár hodin později je všechno jinak. Odpoledne Michalovi volá manželka a oznamuje mu, že jejich dceru ve školce postrádají, nebyla tam dovezena. Protagonista v dusivém vedru dobíhá k autu a zjišťuje, že během uplynulých šesti hodin…

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Režisérka Tereza Nvotová (* 1988) se inspirovala skutečným případem, který se před deseti lety odehrál ve slovenské Nitře. Muž tehdy zapomněl dítě vyložit v jeslích, odjel do práce a dcera v rozpáleném autě zemřela. Na scénáři se kromě režisérky podílel spisovatel Dušan Budzak, který tragédii z roku 2015 zpracoval knižně. Z reality si vypůjčili lokalitu, základní rámec vyprávění, některé detaily a samotný (z hlediska scénáře poněkud náhlý) závěr. V potaz byly brány i desítky obdobných případů ze světa a reportáž Fatal Distraction amerického novináře Gena Weingartena, publikovaná roku 2009 v listu Washington Post. „Okolnosti se u každého případu trochu liší, ale vždy přijde ten strašlivý okamžik, kdy si rodič uvědomí, co udělal – často po telefonátu od partnera nebo opatrovníka. Následuje zoufalý sprint k autu. A tam už čeká to nejhorší na světě,“ napsal novinář v textu oceněném Pulitzerovou cenou. „Problém je jednoduchý: lidé si myslí, že jim se to nikdy stát nemůže.“

Ztráta, která životu vzala smysl

Nvotová ve filmu sice nastiňuje reakci bezprostředního okolí a ukazuje aktivitu médií, která Michala a jeho manželku Zuzanu pronásledují na každém kroku, nicméně středobod netvoří společenská odezva, nýbrž prožívání jednoho zlomeného člověka, titulního otce. Režisérka diváka nekompromisně konfrontuje s přirozenou touhou zasazovat vše do jednoznačných kategorií. Interpretovat protagonistu jako špatného člověka, nezodpovědného rodiče či pachatele trestného činu představuje nejjednodušší řešení. Právě této zkratce se režisérka vyhýbá. Michal, jehož s obrovským procítěním ztvárnil slovenský herec Milan Ondrík, sice není bezchybný, stále ovšem jde o milujícího otce rodiny, dobrého manžela a oblíbeného přítele. Režisérka ho viny z ústřední tragédie nezbavuje, sám se před soudem k činu doznává.

Jenže Nvotová zároveň ukazuje, že právně jednoznačné pojmy vina a nevina k zachycení skutečnosti nestačí. Film strukturuje vývoj hlavního hrdiny do tří pomyslných etap: okolnost doprovázející osudovou chybu, následný soudní proces, nakonec snaha o vyrovnání v rámci osobního života i partnerského vztahu. Neopírá se přitom výhradně o citový nátlak související s truchlením po mrtvém dítěti, byť i ten je ve snímku zastoupen (a místy až příliš). Vedle nesmírné bolesti Nvotová akcentuje komplexnější emoční spektrum: zaměřuje se na otázku, zda a jak může truchlit rodič, jenž je původcem tragédie, a jaké vyhlídky má partnerský vztah poznamenaný ztrátou dítěte. Tvůrkyně ostatně opakovaně zdůrazňuje, že její film je „především o lásce“. Zároveň ukazuje, že zásadním předpokladem procesu hojení je snaha porozumět situaci. Symptomatickým momentem je Michalův první úsměv po tragédii: přichází ve chvíli, kdy se z internetu dozvídá o „syndromu zapomenutého dítěte“, fenoménu, při němž výpadek pozornosti způsobí zapomenutí dítěte ve vozidle. Uvědomuje si, že smrt jeho dcery nebyla důsledkem prosté nedbalosti, ale složitějších psychologických mechanismů.

Otec rovněž odmítá pracovat s konvenčními dějovými zvraty. Když je Michal trestně stíhán, Nvotová nevytváří napětí otázkou, zda za svou chybu půjde za mříže, případně na jak dlouho. Středobodem jejího zájmu jsou i během soudního slyšení zejména vnitřní pohnutky muže, který se před právníky i novináři přiznává: „Nechápu, jaký má tento život smysl.“

Málo záběrů, hodně intenzity

Jako dokumentaristka se Nvotová věnovala například otázce víry a výchovy dětí v silně křesťanských komunitách (Ježíš je normální!, 2008) nebo dopadům politiky bývalého premiéra na slovenskou společnost (Mečiar, 2017). Ve svém hraném debutu Špína (2017) sledovala sedmnáctiletou studentku, kterou znásilní její učitel matematiky. Namísto samotné traumatické události se soustředila především na zdlouhavý a náročný proces vyrovnání se s hrůznou zkušeností. V dramatu Světlonoc (2022), oceněném Zlatým leopardem na festivalu v Locarnu, se mladá protagonistka Šarlota vrací do silně konzervativní vesnice ve slovenských horách, kde se mezi pověrčivými místními okamžitě rozšiřuje podezření, že ovládá temnou magii.

Rovněž kostru Otce tvoří utrpení, ale koncentrovanost, s níž je vyprávěn, z něj činí dosud nejvyzrálejší filmařčino dílo. Špína kritizovala kromě kultury znásilnění také institucionální psychiatrickou péči a přístup slovenské společnosti k obětem. Světlonoc tematizovala prakticky každou myslitelnou strast spojenou se ženským údělem. V Otci však kritický komentář vystupuje podstatně subtilněji. Projevuje se i ve formě. Vyprávění zde funguje coby prožitek pevně svázaný s hlavní postavou. Divák sleduje pouhý zlomek toho, jak se se smrtí dcery vyrovnává její matka (Dominika Morávková), neboť kamera Adama Suzina na dění nahlíží Michalovou perspektivou.

A nadto: polský kameraman Adam Suzin celého Otce natočil na několik dlouhých záběrů. Technicky je to obdivuhodné a precizní, ale zároveň v mnohém svazující – podobně jako tomu bylo u minisérie Adolescent. Jednozáběrové scény účinně zprostředkovávají kupříkladu Michalův ranní chaos a následný pracovní stres. V kombinaci s běžným diváckým očekáváním jsou v tomto ohledu až nesnesitelné zejména momenty, kdy se Michal potí v neklimatizované kanceláři a rádio vysílá reportáže o rostoucím horku. Jenže jindy jednozáběrové pasáže dramatu ubírají: zejména scéna z výslechu u soudu je sice formálně působivá, v kontextu jinak civilního snímku však vyznívá tehnicistně.

Dodejme, že subjektivitu vyprávění dokresluje zvuková složka: například když Michal usazený na soudní lavici poslouchá útržky z pitevní zprávy, tak se hlasy a ruch okolo něj postupně deformují a slovům nelze rozumět.

Otec nemá ambici sdělit o syndromu, s nímž se po světě ročně setkají desítky rodičů, cokoliv přelomového. Sice pracuje se sloganem „inspirováno skutečnými událostmi“, ale ruku v ruce s tím nejde varování či osvěta. Tereza Nvotová nehodnotí, nepoučuje, snímek staví zejména na principu porozumění. Ztotožnění s hlavní postavou, které filmařka chvílemi vyvolává skoro násilně, je v jádru bytostně lidské.

Plakát k filmu, zdroj: CinemArt