V kůži Franze Kafky. Snímek Agnieszky Holland je jen částečně úspěšnou hrou

Významná polská režisérka kdysi v Československu studovala na FAMU, takže dobře zná, jaké to je být jazykovou menšinou a osvojovat si češtinu. Marek Epstein, scenárista snímku, má po dědečkovi židovský původ. Oba by tedy mohli mít kafkovskou látku jaksi předkódovanou ve vlastní identitě. Zmínky o procesu tvorby scénáře, které padly na novinářské projekci, nicméně svědčí o zápasu mezi scenáristou a režisérkou, jenž se na scénáři nemohl nepodepsat. Pro někoho, kdo Franze Kafku zná jen povrchně, však dílo poskytuje velmi dobré a profesionálně natočené seznámení se životem proslulého spisovatele.

Zároveň snímek Franz klade otázku: Fungoval by, pokud by se nejednalo o život takto slavné osoby? Domnívám se, že nikoliv. Pochopitelně si nelze z filmu Franze Kafku „odmyslet“, ale kdyby to možné bylo, kdyby se hrdina jmenoval jinak a v ničem by reálného tvůrce nepřipomínal, naše pozornost a chuť příběh konzumovat by znatelně klesla. Ačkoliv německý herec Idan Weiss, ztělesňující Franze Kafku, podává vrcholný výkon a můžeme hovořit téměř o převtělení, nestačí sám o sobě na to poskytnout hlubokou postavu s příběhem, jež nás strhne bez ohledu na kontext.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Kdo se v co proměnil

Hlavním hrdinou snímku tak není slavný pražský rodák, nýbrž jím jsme my sami. Diváci, kteří o Kafkovi „všechno vědí“ a jen si to chtějí potvrdit, anebo se naopak nebrání nechat si předložit alternativní výklad. Kdyby se film snažil pouze do detailu přehrát epizody z Kafkova života, nemůže to v dnešním pohledu stačit – nelze se tvářit jako kukátko do minulé doby, neboť přítomná legenda je příliš silná. Spisovatele tedy není možné podávat jinak než ahistoricky, anachronicky.

Právě anachroničnost byla nakonec vybrána za hlavní klíč pro Franze. Scénář vtahuje do příběhu divákův pohled až do té míry, že se – jako hlavní ozvláštňující princip – občas mění v pseudodokument a postavy se obracejí přímo k nám: dodávají vysvětlení či dovětky rovnou na kameru, pro nás. Děj občas odskočí do dnešní doby, aby ukázal, jak se Kafka proměnil nikoliv v nestvůrný hmyz, nýbrž v ještě nestvůrnější marketingový produkt. Spisovatel, který si přál, aby jeho dílo bylo zničeno, si ve filmu posteskne – opět vlastně k nám: „Vzali mi ticho.“ Autor trpěl nedostatkem ticha a klidu ve své vlastní době; o to víc imaginárně trpí v době, která si jej dává na trička a na matrjošky pro turisty. Součástí onoho odepření zmizení v tichu se ovšem stává i sám tento film.

Kafku ztvárnil ve filmu Agnieszky Holland teprve osmadvacetiletý německý herec Idan Weiss, foto: @ Marlene Film Production

Jmenovaný záměr z Franze často neústrojně trčí. Jako když se spisovatel při procházce se snoubenkou Felicí podél Vltavy najednou propadne do dnešní doby k posprejované Lennonově zdi. Celá vrstva odkazů na současný kafkovský turismus vnáší do snímku humor ve stylu Petra Zelenky, sice úlevný, ale zároveň poněkud umělý, násilný. Záměr jako by zůstal na půli cesty a autorský tým se snažil dosáhnout příliš mnoha účinků. I když se tu vyvracejí některá klišé kolem Kafky, například jeho fyzická slabost či nedostatek humoru, mnohá jiná se naopak podtrhují – ať již ve stránce vizuální, nebo narativní.

Děj se úmyslně vyhýbá přímým citacím z autorovy asi nejslavnější práce, Proměny. Zároveň na nás každou chvíli vševědoucně mrkne, když se v záběru objeví brouk: Hrdina možná ještě neví, ale my, my už víme! Přitom právě v tomto prvku film předkládá falešnou znalost a kafkovské mýty podporuje. Autor totiž podle vlastního vyjádření rozhodně nechtěl, aby jakýkoliv výtvarník zpodobnil nešťastného Řehoře Samsu jako hmyz. Jde totiž o metaforu; zpodobnění nějakého švába se s autorovým úmyslem dokonale míjí.

Příspěvek k turismu?

Nic z řečeného neznamená, že neběží o nadprůměrný film. Dost možná přispěje k turismu podobně jako knižní novinka Dana Browna, což by metaforickému cíli tvůrců nejspíš vyhovovalo. Herci jsou skvěle vybraní všichni, jakkoliv se můžeme dohadovat, zda nezakryté tetování na pažích Jenovéfy Bokové v roli Mileny Jesenské má rovněž sloužit k anachronickým hrátkám, nebo proč Kafka hovoří tak plynulou češtinou bez přízvuku, když takového výkonu zřejmě schopen nebyl.

Jenovéfa Boková jako Milena Jesenská a Idan Weiss coby Franz Kafka, foto: @ Marlene Film Production

Některé scény můžeme vnímat jako režisérsko-autorskou ironii ze strany Agnieszky Holland. Ve filmu uvidíte dobře deset mužských penisů a spoustu odhalených chlapských těl. Není to snad drobný výsměch stárnoucím českým režisérům, kteří tak rádi obsazují do děje půvabné nahé dívky? Další anachronickou hříčkou pro znalce může být scéna, v níž Max Brod prchá z okupované Evropy s kufrem plným Kafkových rukopisů a Brodova partnerka vnutí kolemjdoucímu esesákovi Brodovu krabičku zápalek. Jako by si chtěla pojistit, že dílo zůstane nezpopelněno.

Scénář je v celku díla tím slabším článkem. Občas nutí postavy deklamovat nebo doslovně divákovi napovídat. Některé scény, jež mají ukazovat, co mělo vliv na Franzovu tvorbu (příklad s odesíláním telegramu), působí až cimrmanovsky.

Výrazná zvuková, ba především ruchová složka usiluje dodat to, co nám nemohly dodat texty o Kafkově díle či době, které – jak je zde zopakováno – svým počtem milionkrát převyšují samotné Kafkovo dílo. Nemůžeme si namlouvat, že víme, jak byla Kafkova doba doopravdy slyšet, ale můžeme si nyní dobře představit, jak se asi mohla ozývat ve spisovatelově hlavě. Takže: dílo simulující pocit bytí v kůži Franze Kafky svůj stín nepřekročilo, ale solidní výkon odvedlo.

Plakát k filmu, zdroj: Bioscop