Film Jedna bitva za druhou je vrcholně ironickým obrazem Ameriky

Jedna bitva za druhou vznikla volně na základě románu Vineland (1990, česky jako Městečko Vineland 1997) amerického postmoderního autora Thomase Pynchona, podle nějž Anderson již natočil jeden ze svých nejhůře proniknutelných filmů Inherent Vice (u nás byl uváděn také pod názvem Skrytá vada). Tentokrát využil několik motivů z předlohy k tomu, aby vystavěl téměř tříhodinový strhující akční film plný ironické nadsázky, který se dá sledovat buď jako žánrová jízda předvádějící špičkové řemeslo, anebo jako snímek, který je komplexnější a podvratnější, než jak vypadá. Ideální samozřejmě je všímat si obou poloh.

Pynchonovo Městečko Vineland se odehrává v osmdesátých letech, konkrétně v roce 1984, kdy byl opětovně zvolen Ronald Reagan americkým prezidentem. Vypráví o konfliktu bývalého hippie aktivisty Zoyda Wheelera a federálního agenta Brocka Vonda, který mu jde po krku. Anderson tenhle příběh, v němž se otevírají a následně zacelují staré rány, přenesl do současnosti. Z hlavní postavy, která zde se jmenuje Pat, udělal bývalého člena militantní revolucionářské skupiny, jež působila v blíže neurčené minulosti.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Změny kódů

Pat zpřetrhal všechny vazby na minulost. Sám vychovává dospívající dceru, jejíž matkou je jeho partnerka z revolucionářských kruhů, která zmizela neznámo kam. Zničehonic však na Pata udělá zátah důstojník Lockjaw, který dříve onu revolucionářskou skupinu pronásledoval.

Po úvodní pasáži „před šestnácti lety“, která nastíní základní vztahy mezi postavami, se snímek změní v podstatě v nepřetržitý sled dramatických situací a akčních scén, v nichž Pat, který už zapomněl nejen řadu svých schopností, ale především přístupová hesla, jimiž se členové revolučního odboje vzájemně identifikují, nejprve před Lockjawem, prchá, nakonec se mu však staví na odpor.

Anderson podává dramatické situace s neobyčejným citem pro dynamiku – střídá dlouhé steadycamové záběry s klasickou střihovou skladbou, děj posouvá kupředu neurotickými dialogy a na závěr nás odmění invenční automobilovou honičkou na kopcovitém terénu. Rytmus tu navíc neudává burácející orchestrální hudba, na jakou jsme v podobných filmech zvyklí, ale lehce vykloubená kompozice s dominantním pianem. Ta podtrhuje jednak situaci Pata, který je dokonale z formy a v akčních pasážích si počíná většinou velmi nemotorně, ale také tón celého filmu, v němž se střetává několik absurdně přehnaných stereotypů americké společnosti i žánrové kinematografie. Do tohoto pečlivě vysoustruženého tvaru zapadají i brilantní herecké výkony Leonarda DiCapria, Benicia Del Tora a především Seana Penna v postavě totálně excentrického Lockjawa.

Leonardo DiCaprio ve filmu Jedna bitva za druhou, foto: Vertical Entertainment

Všechno je samozřejmě složitější, jak už to v Andersonových filmech bývá. A to nejen dějově, ale také interpretačně. Kdyby šlo jen o satirickou hříčku podávající groteskní obraz Ameriky coby země ovládané sektou mocných bílých supremacistů, kteří udržují svou moc pomocí tvrdých represí, jež se ani příliš nesnaží utajit, bylo by to možná adekvátní, ale rozhodně ne objevné.

 Ovšem Andersonův snímek hraje i mnohem jemnější interpretační hry. Pozoruhodné například je, jak velkou roli v příběhu hrají různé šifry, které mají zastírat význam daných sdělení, ale zároveň sdělují něco jiného. V případě kódů odbojové skupiny French 75 je vidět, jak se posunula samotná revoluční rétorika – zatímco kódy z Patovy staré éry jsou plné sexistických narážek odkazujících na uvolněnou éru sexuální revoluce, tak „nová generace“ je mnohem pedantštější a přesnější. Naproti tomu tajná organizace zmíněných supremacistů používá podobné kódování, které však odkazuje ke svatému Mikulášovi a tradičním americkým hodnotám.

Rodina je základ státu?

Důležitější pro vyznění je však to, jak se film staví k jednomu z ústředních témat americké popkultury, k rodinným hodnotám. Jedna bitva za druhou je tradiční v tom, že v centru třenic mezi postavami jsou rodinné vztahy. Jenže Anderson je v tomhle ohledu podvratný a ironický. Například sleduje Patovu ryze osobní misi za záchranu své dcery, zatímco mnohem altruističtější a hrdinštější práci, zahrnující záchranu uprchlíků provádí vedlejší postava instruktora karate Sergia. Samotný rozpor biologické rodiny versus osvojené rodinné komunity tu má i groteskní vyznění: představa biologické rodiny zde v rasistickém podání Lockjawa přerůstá v cosi monstrózního, v kontextu ultralevicové revolucionářské skupiny zase vyznívá jako něco represivního a překonaného. Vrcholně ironické na filmu je už to, že je to právě instituce rodiny, které se věnuje největší pozornost v příběhu, ačkoliv ve hře jsou mocenské struktury, motivy migrace, ženská emancipace, systém dohledu, státní násilí, terorismus, rasismus a tak dále. Jedna bitva za druhou se tak obloukem vysmívá sama sobě.

Teyana Taylor ve filmu Jedna bitva za druhou, foto: Vertical Entertainment

V souvislosti s Andersonovou novinkou by se dala nadhodit řada dalších témat – od využívání „revolucionářské“ popkultury (tady až fetišistické odkazy na skladbu Gila Scott-Harona Revolution Will Not Be Televised nebo na film Bitva o Alžír) přes práci s hvězdnou image DiCapria a především zmíněného Seana Penna až po rozebírání toho, jak snímek dávkuje informace.

Jedna bitva za druhou je zkrátka typickým Andersoným dílem v tom, že se vyplatí vidět jej víckrát a nechat před sebou růst a košatět vrstvy, jimž jsme jako diváci dosud nevěnovali pozornost. Na téhle úrovni v současnosti zvládá kinematografické umění i řemeslo málokdo, takže řeči o tom, že takový film tu už mnoho let nebyl, rozhodně nepřehánějí.

Plakát k filmu, zdroj: Vertical Enterteinment