Slast i smrt na rave party. Už nejen festivalové publikum se může vystavit filmu Sirat

Sirat vypráví o skupince lidí na pouštní rave party v Maroku, kam přijede otec se synem pátrat po zmizelé dceři. Party je rozpuštěna vojenskými jednotkami, které oznamují, že v zemi vypukla válka a všichni cizinci musí být evakuováni. Skupinka se však oddělí od kolony odjíždějící ze země a vydá se do pouště, kde se brzy má konat další rave party.

Film se otevírá různým interpretacím. Na jednu stranu se vyrovnává se současnou společenskou atmosférou, v níž je cítit předzvěst budoucích ozbrojených konfliktů. Sirat však není fantazií o tom, jak by možné války blízké budoucnosti mohly vypadat. Spíše jej lze chápat jako metaforu hledání klidu uprostřed bouře – hrdinové se před válkou ukrývají do pustiny a slyší o ní jen ze zpráv v rádiu. Jenže i poušť se ukáže být stejně smrtící jako bitevní vřava, a následně i kontaminovaná lidskými bojovými technologiemi.

Trailer z filmu, zdroj: YouTube

Něco tady nehraje

Ve snímku Olivera Laxeho (* 1982) nejde pouze o motiv hledání domnělého azylu před světem, v němž už nelze normálně existovat. Tvůrce zobrazuje přímočaré hrdiny a hrdinky s relativně jasnými motivacemi, kteří jsou náhle a bez milosti konfrontováni s bezúčelností smrti. Silněji než azyl jej proto zajímá schopnost lidí jak prožívat slast, tak trpět. V tom se Laxe podobá francouzskému klasikovi naturalistického arthousu Gasparu Noému. V akcentu na taneční hudbu Sirat připomíná Noého „taneční film z pekel“ Climax. V úvodních raveových pasážích Siratu je však znát větší odstup a latentní ohrožení. Euforické obrazy tančících těl střídají pohledy na zlověstně se tyčící skaliska. V brilantním soundtracku Kangdinga Raye rezonují tísnivé nálady. Nabýváme pocit, že sledujeme subkulturu, jež apokalypse sice vzdoruje, ale zároveň ji do svého soundu zcela vstřebala.

Laxeho oproti Noému o poznání více zajímá utrpení než slast. Je však otázkou, zde je smyslem jeho filmů napojit se na trápení (se) postav, neboť Laxemu primárně nejde o expresivní vyjádření psychické trýzně. V Siratu – stejně jako v jeho předchozím minimalistickém portrétu Až přijde oheň (2019) – totiž vede pozornost k širším celkům, než jsou lidské bytosti: ke vztahům lidí, technologií a krajiny. Sdílenou bezohlednost a krutost zobrazuje s nábožným vytržením. Autorova nepočetná filmografie  – vedle zmíněného Až oheň přijde stojí za zmínku povídkový snímek Mimózy (2016) – ukazuje přírodu způsobem připomínajícím romantismus: coby majestátní a latentně hrozivý terén, který má svoji vlastní dynamiku nezávislou na lidských racionálních a etických kategoriích. Lidé jsou pak v těchto filmech podobně nevyzpytatelní a neproniknutelní.

Nejednoznačné požáry

Ústřední postavou Laxeho dle mého názoru zatím nejlepšího filmu Až přijde oheň je žhář Amador, který v minulosti založil obří lesní požár a po propuštění z vězení se vrací do rodné vesnice v Galii. Na konci vyprávění propukne nový velký požár. Nevíme, zda jej založil Amador – vidíme ho jen přijíždět autem ze směru, kam míří první hasičské vozy. Nemůžeme proto posoudit, nakolik si hrdina zaslouží výprask, jenž mu uštědří rozlícení vesničané, kteří v ohni přišli o své domovy. Ale i kdybychom to věděli, nemáme příliš ponětí o tom, proč by oba požáry Amador založil. Smysl lidského konání a smysl přírodních dějů jako by byl pro Laxeho podobně mystický a v mnoha případech stejně zkázonosný. Až přijde oheň začíná mysteriózně působícími záběry nočního lesa, kde kmeny stromů podtíná projíždějící harvestor. Příroda a člověk možná pracují v hrozivé součinnosti i při stvoření požáru, který Laxeho film ukazuje monumentálním a vznešeným způsobem.

Všechny smrti, které se odehrají v Siratu, jsou svým způsobem nešťastné shody okolností, ovšem hrají v nich roli přírodní terén a lidská technika. Zejména finální prostředí v Siratu je ekvivalentem obřího požáru v Až přijde oheň. Ničivá souhra lidského činitele a přírodního terénu. Pravda, závěrečná chůze hrdinů naslepo zavání mnohem průzračnější a útěšnější mystikou a obnažuje limity Laxeho přístupu – Sirat má problém skloubit vyprávění s metaforickou obrazností a sladit naturalismus s mystikou. Ale především: naráží tu na sebe ambice něco prostřednictvím filmu sdělovat a snaha skrze dílo přenášet na diváctvo hlubinné dojmy ze světa. Až přijde oheň byl v tomto ohledu mnohem lyričtější a koncentrovanější. Nicméně i v Siratu vzdor rozporuplným signálům doutná něco naléhavého, instinktivního a obtížně sdělitelného.

Plakát k filmu Sirat, zdroj: Aerofilms