Martin E. Kyšperský: Mám chuť udělat konferenci a rozbít představy o brněnské alternativě
Martin E. Kyšperský je jednou z nejvýraznějších osobností domácí alternativní hudby střední generace. Je především vůdčí postavou skupiny Květy, která před koncem loňského roku vydala nové album 41 minut, Kyperského aktivity ovšem kapelu daleko přesahují, a to nejen v hudebním smyslu. Má za sebou několik výrazných filmových a televizních rolí a zasahuje i do literatury.
Při množství svých aktivit nejspíš plánujete hodně dopředu. Takže dokážete odhadnout, jaký budete mít rok 2025?
Je to asi už tak třetí rok, kdy si umiňuju, že budu víc času dělat něco jiného, než hudbu. Nejspíš budu hrát v jednom pěkným filmu, ten se má točit v létě. Taky miluju pocit být na chatě, nebo cestovat. Bloumat po cizích zemích, psát si nápady do notesu. Herečka Tereza Richtrová natočila u mě desku. Tu už musíme jen domíchat s Broňkem Šmidem. A taky zahraju na křtu Elky, které jsem aranžoval debut, co vyjde na jaře. A taky máme hrozně rádi společnej čas s Peťou Niklem, tak spolu hrajeme: buď improvizace na vernisážích a v divadlech, nebo děláme písničky. Na to jsme si pozvali k sobě Aleše Pilgra a Marka Doubravu. Ale mimo to a Květy už chci opravdu spíš vodu a les.
Obal alba 41 minut skupiny Květy, repro: ČT art
Do tohoto roku jste vstoupil s novým albem skupiny Květy. Reakce jsou na něj veskrze příznivé, často se mluví o tom, že kapela změnila a zjemnila zvuk i výraz. Vzešlo to z nové sestavy, nebo to bylo přáním leadera, tedy vaše?
Hráli jsme čtyři v sestavě, kdy původně bubeník Aleš přešel ke kontrabasu a bylo to fajn. Jenže pak se chtěl k bicím vrátit, takže jsme ze sestavy propustili bubeníka Jakuba Kočičku a hledali namísto Aleše basáka. A měli jsme fakt štěstí: Jura Habarta je multiinstrumentalista, zvukař, nesmírně invenční člověk. Tak bych si přál, abychom z toho vymlátili ještě víc. Mám pocit, že naživo teď zníme nejlíp za těch dvacet pět let!
Vy sám cítíte, že se váš autorský rukopis – ať hudebně, nebo textově – vyvíjí? A je to vědomé rozvíjení? Anebo to určuje pouze osobnostní vývoj, prostě stárnutí a narůstající profesní zkušenost?
Tohle je srandovní věc. Já si myslím, že se to opravdu posouvá. Když si kdokoliv pustí naše starý desky, tak úplně jiné je Jablko jejího peří, jiné jsou Bílé včely… a jiná je deska 41 minut. Zpívám jinak, melodičtěji, bez manýry zadýchávání a podobně. No, ale taky si pamatuju, jak jsem četl rozhovor s kapelou Živé kvety a oni říkali, že se snaží každou písničku dělat tak, aby se nepodobala jejich předchozím. Že ji tak dlouho pitvají ve zkušebně, dokud nemají ten pocit. Při vší úctě… já tam tedy tu pestrost neslyšel. Ale kvalitu jo. Takže – autor buď je, anebo není kompetentní vidět sám sebe. Podle mě se posouváme pořád a slyšitelně.
Květy v sestavě 2024/2025, zleva: Ondřej Kyas, Jiří Habarta, Martin Kyšperský, Aleš Pilgr, foto: Marek Reinoha
Pamatuju si, že když Květy začínaly, byly považovány za bezmála spasitele takzvané „brněnské alternativní scény“. To byl původně terminus technicus pro kapely kolem Ivy Bittové, Vladimíra Václavka, Petra Váši a dalších muzikantů přinejmenším o generaci starších, než jste vy. Myslíte, že jste tohle očekávání naplnili? A identifikujete se vůbec ještě dnes s touto scénou?
Mám chuť o tomhle udělat konferenci a rozbít na ní představy a iluze. Bylo tu několik hudebníků, jejichž hudba spolu moc nesouvisela, ale je to fakt dávno. My jsme z tohoto města, ale Tom Waits nebo Radiohead nebo Oldřich Janota pro nás znamenali mnohem víc, a taky je to na těch deskách slyšet. My nemáme ve zvuku inspirace novou vlnou ani tou romantickou repetitivností, co hrál třeba Venca Václavek. Řekne někdo třeba o kapele Zrní, že navazuje na brněnskou alternativu? Kdyby se narodili v Brně, tak by to měli na talíři. Vyrůstali jsme v době internetu a otevřených hranic, kdy člověk nasává hudbu celýho světa, nejen to, co může vidět v klubu ve svým městě.
Jaké je v Brně současné hudební prostředí? Daří se alternativní hudbě?
Ty jo, Ondřeji, ptát se na alternativní hudbu v Brně čtyřiačtyřicetiletýho pantáty, co má vydanejch patnáct desek jen s kapelou, tisíc věcí okolo, uaaaaaa, to je jako potkat Pražáka a ptát se ho, jestli si myslí, že Tančící dům udává moderní tvář pražské architektury.
Martin Kyšperský ve studiu, foto: Martina Morávková
Tak tedy: Daří se v Brně hudbě?
Máme zkušebnu v areálu, kde hraje spousta hudebníků. Když jdu na zkoušku, slyším z oken guláš všeho toho, co se tak dá slyšet – od začátečníků k nabušeným kapelám. Od grunge přes folk až k elektronice. Potkávám s kytarama padesátníky i patnáctiletý děti. A to je jen těch pár baráků! Když koukám na program klubu Kabinet múz, je tam spousta věcí, ze kterých čiší energie lidí okolo dvaceti. Je jim jedno, jestli to je alternativní nebo žánrový. Někdy to zní jako přesná kopírka toho, co mají rádi, a někdy se to naopak vyvine v něco fakt osobitýho. To je třeba pro mne zajímavější, než sledovat neexistující návaznost na alternativní scénu.
Jako aktivní muzikant máte několik tváří. Kromě kapelové s Květy působíte i jako sólový písničkář, hráváte i bytové koncerty. Je to z nouze, aby byl program pro pořadatele levnější než s celou kapelou? Anebo vás ta „samota“ v něčem baví či dokonce vzrušuje?
Jsou místa, kde se hodí jen sólo koncert. S kapelou bych si nikdy asi neužil hraní na farách, v knihovnách, malých kavárnách. Někdo chce moje písně na večírku a sehnat jeden mikrofon a jednu bednu je často jednoduší. Ale já to miluju stejně, jako hraní s kapelou. Je to jiná disciplína. Velká výhoda je, že můžu zahrát písničku, kterou jsem rozepsal den předtím. A když ji zkazím, nějak se z toho vymotám. Můžu natahovat a měnit. A taky můžu hodně pracovat s tichem. Být víc performer. Občas u toho vyprávím nebo čtu. Lidé si mě pak nechávají u sebe doma, uvaří mi snídani, představí mi děti, ukážou psa, okoukneme knihovnu a zahradu. Můžu s sebou vzít na cestu a koncert svou holku a nemít pocit, že tahám do kapely Yoko Ono! Ve vlaku si čtu. Hezký to je.
Květy hrají 21. března 2022 v Brně, kde magistrát představil pocitovou mapu se zaměřením na kulturu. Jde o výsledky ankety, ve které zjišťoval, jak lidé vnímají město, co pokládají za výjimečné a kde vidí prostor pro rozvoj, foto: ČTK – Monika Hlaváčová
Podstatná je vaše producentská činnost. Zaujalo mě, když jsem si uvědomil, že spolupracujete převážně s autorkami a interpretkami. Jmenujme aktuálně nedávno vydané album Martiny Trchové, z dávnější minulosti třeba písničkářky Alen nebo Evu Jurčákovou (Evolet). Je to jen zdání, nebo se vám se ženami spolupracuje lépe? Nebo vás jen ony častěji oslovují?
Připadá mi, že holky nějak umí líp zpívat, a to jim umožňuje dělat silný melodie. Často to je i tak, že holky tolik neřeší hru na nástroje a nemají tolik představu o aranžích. Jinak řečeno – jdou víc po emocích a kluci jsou zase víc kutilové. To zobecňuji, ale prostě zrovna já mám tu zkušenost.
Dělal jsem i dvě desky s Honzou Ficem, jednu s Cermaque, něco pro Honzu Buriana, ale třeba nejsilnější zážitek pro mě teď bylo natočit album Terezce Richtrové, protože ona ani neměla akordy. Prostě si ty písničky zpívala jako nápěvy, bez nástroje a bylo na mně, abych jí k tomu vytvořil harmonii, podklad. To bylo velký dobrodružství. Když se mi zdá, že písničkám něco chybí, tak do toho kecám včetně textů. Myslím, že je důležitější, aby skladba byla dotažená sama o sobě, v tom základu, spíš než to, jestli tam bude dalších pět nebo deset nástrojů. A to zase naráží na ego. Ne každý si dokáže nechat rozebrat už jednou vyrobený základ písničky.
A hezkej bonus k produkování je, že si s dotyčnými občas zahraju naživo. Ale na pravidelné ježdění už nemám kapacitu. S lehoučkým pocitem lítosti musím ty věci od sebe posílat potom pryč.
Klip kapely Květy k písni Padre Pio z nového alba, zdroj: YouTube Vloni jste pomohl na svět vinylovému výběrovému albu brněnského skladatele a písničkáře Jiřího Bulise Slunce na peřinách. A už v roce 2015 jste inicioval album bulisovských coververzí Hommage à Jiří Bulis. Čím je pro vás Bulisova osobnost vábivá? Výhradně hudbou, nebo i nějakým životním přesahem?
Jeho písničky samy o sobě jsou prostě nádherný. Kdyby měl super zajímavý život, a přitom mě tak nebrala ta hudba, neangažuju se v tom. Ale když jsme chystali vydání jeho elpíčka, a pak ty skladby hráli na křtech, neměl jsem občas daleko k tomu se rozbrečet. Mám ho nesmírně rád. Ten smutek a touhu, všechno, co přetavil v tak nápaditý melodie. Jeho cit pro texty a jeho úplně nezaměnitelný hraní na piano a zpívání. A taky je radost kamarádit se s Lucií, jeho dcerou.
Martin Kyšperský, foto: Jan Heller
Závěrem bych se rád zastavil u jedné z vašich aktivit, která se netýká hudby. Na sociálních sítích sleduji, že udržujete v Brně v chodu volné společenství Čtenářský kroužek, s nímž se jednou za čas scházíte a vyměňujete si názory na přečtené knihy. Jak vás tahle krásná aktivita jak z předminulého století vůbec napadla? A jak funguje?
V roce 2011 mě pojalo přání do takového kroužku chodit. Bavit se o knihách, číst je a sdílet, najít lidi, co mají přesně tohle rádi. Ale na nic existujícího jsem nenarazil, tak jsem se rozhodl založit ho sám a scházíme se pravidelně už čtrnáct let! Samozřejmě, že za ta léta spousta lidí odpadla, protože mají děti, jiné zájmy nebo se odstěhovali a podobně. Ale pořád existujeme a myslím, že to je i relativně vlídným nastavením: každý může na setkání přečíst, co chce. Nemáme jednotné zadání. Baví nás nořit se do něčího přednesu, ptát se, co se mu na knize líbí, debatovat. My u toho pijeme jen čaj, čili je to dost asketický a odpadávají všichni, kdo by chtěli pařit. Ale už se to vyvinulo i v to, že se takhle potkáváme na Vánoce u mě, v létě děláme pikniky v parku. Je s tím hezčí život.
