Komu patří palác šupinatých koček? Předení nové hvězdy české sci-fi

Na Saringjangál aneb Palác šupinatých koček si zase jednou dovoluje prudký déšť. Tlumí zvuky kroků a rozehrává vlastní hudbu v okapech, na sklech, v zahradách… A právě v této chvíli jím spěchá čtveřice strážných zatknout mladou dívku. Kdosi právě zavraždil cinšára, zdejšího vládce. A dívka je hlavní podezřelou. Je totiž cinšárovou dcerou. Pravda, její matka byla zavržena (a její rod ještě předtím poslán do vyhnanství), ale cinšár Taštchemír dceru nikdy nevydědil a ona může jeho smrtí nejvíce získat.

Přestože chodby paláce jsou zdánlivě prázdné a ospalé, někdo čtveřici sleduje. Mladá cupita Ulita. Ví, že má Velkým lidem sloužit a čekat na jejich rozkazy, ale nyní se rozhodne aktivně zasáhnout. Svým vlastním, jedinečným cupitím způsobem. Obviněná Bekh, což je zkrácenina z Abekahán, tak získá nečekaného spojence. Společně možná odhalí skutečného vraha a třeba i změní osud všech v paláci – protože pokud se neprokáže, že je Bekh vražedkyně, opravdu se stane novou cinšárou. Podle některých nepřipravenou, podle dalších manipulovatelnou, podle jiných neschopnou čehokoliv jen vzdáleně podobnému bystrému či vlastnímu úsudku. Ovšem zároveň naprosto otevřenou novotám a ochotnou dělat věci jinak, než jak kážou staleté tradice…

Nemohla se na to dívat

Jarmila Kašparová (* 1986) patří k tomu (podle mnohých) již vymírajícímu druhu autorů a autorek, kteří nejprve projdou nejrůznějšími literárními soutěžemi a antologiemi, načež si vykasají rukávy a pustí se již vypsaní – nebo alespoň vědomi si svých silných i slabých stránek – do románů. Její příběhy tak naleznete například ve sborníku Rassilonův brk I. – V., který shrnuje vítězné pobídky ze stejnojmenné soutěže za roky 2013–2017, posléze v několika Žoldnéřích fantazie, kterými nakladatelství Straky na vrbě pomáhají již dvě dekády objevovat nové domácí talenty, nebo ve velké antologii věnované našemu hlavnímu městu Legendy: Praga Caput Regni. V předcovidových časech se postupně propracovávala do pozice autorky, kterou se vyplatí sledovat. Předloni pak samostatně knižně debutovala románovou rockovou space operou Elektrickej strom.

Obálka knižní prvotiny Jamily Kašparové, kterou navrhl Milan Fibiger, repro: Straky na vrbě

To byla kniha, která díky obálce Milana Fibigera (a designu Jany Maffet Šouflové) připomínala alba starých britských hardrockových a progresivních kapel. Některé metatexty hrající si na články z fiktivních kulturních rubrik a médií zase asociovaly opojné a zároveň represivní časy tuzemského socialistického bigbítu. Podle rozhovoru s Janem Procházkou pro jeden ze žánrových webů (Děti noci) ostatně autorka zmiňuje, že k Elektrickému stromu ji přivedla obliba rocku sedmdesátých a osmdesátých let, především skupiny Queen a samozřejmě Fredyho Mercuryho (který ovlivnil i postavu jednoho z protagonistů její knihy). Pouštěla si kapelu při psaní, ale konkrétním impulzem se nakonec stalo spíše zklamání po zhlédnutí filmu Bohemian Rhapsody, konkrétně vědomí řady historických nepřesností a toho, co se všechno muselo změnit, aby vznikl zábavný film.

V podstatě to Kašparovou vedlo k myšlence, že by od tvůrců bylo férovější, kdyby si zároveň vymysleli fiktivní kapelu. Přesně to Jarmila udělala a výsledný román zaujal i žánrovou porotu Magnesie Litery. Byť se kniha nakonec nedostala mezi užší nominace, ohlas měla a podle spisovatelky a porotkyně Františky Vrbenské duch Queen a láska k hudbě a rocku prostupují Elektrickej strom tak silně, že ho podle jejího mínění řadí na čestné místo mezi několik domácích žánrových knih, které hudbu/rock pouze nevyužívají, ale skutečně oslavují. „Navíc Jarmila Kašparová mimovolně tímto románem prozrazuje, že ví i mnohé o tom, jak hudební skupiny a hudebníci fungují. Ona sama sice hudbu zbožňuje, ale její vztah je pasivní. Zato Jarmilin otec je baskytarista, proto ty interní a důvěrné znalosti reálií a třeba i toho, jak se hudebník či zpěvák cítí.“

Zároveň Elektrickej strom stavěl na skvěle promyšleném prostředí. Fiktivní planety Mizarbanna a Irissa jsou zvláštně povědomé; jsou to v nejlepším slova smyslu až moorcockovsky barvité světy (Michael Moorcock není pouze legenda britské fantastiky, ale i člověk, který spolupracoval například se skupinou Hawkwind). Atmosférou pak spíše než k momentálně dominujícím akčním space operám inklinuje k subtilnějším prózám Ursuly K. Le Guinové, k trilogii Gormenghast Mervyna Peaka nebo z poslední doby například ke knihám Arkady Martineové. Což je linie, která české fantastice v určitém slova smyslu chybí. A letošní Palác šupinatých koček tuto mezeru bravurně vyplňuje.

Palác je svět

Palác šupinatých koček má opět štěstí na výborné výtvarné provedení. Obálka Zuzany Doňkové evokuje snad až některé mystické světa Hajaa Mijazakiho, hravá mapka Adély Stopky zase příjemně zcivilňuje v jádru nelítostný příběh o palácovém převratu. To hlavní je ovšem samotný text románu. Jarmila Kašparová vzala starý dobrý motiv společenství, které zapomnělo na historii a schopnost zkoumat cokoliv za hranicemi svého světa. Tím je v tomto případě rozsáhlý palác, za jehož hranicemi údajně není nic než smrt a démoni. V komnatách naplněných přepychem se odporně intrikaří i lenoší. Mimochodem, jedním z nejkrásnějších detailů knihy je svátek Modré Chrš: „ …bohyně, jež připomínala výstřední tetu. Pověst tvrdila, že se kdysi zjevila uštvané cinšáře Šišinapišti a laskavě jí připomněla, že někdy je úplně v pořádku celé odpůldne prolenošit. Její svátek se slavil dřímáním.“

„Obálka Zuzany Doňkové evokuje snad až některé mystické světy Hajaa Mijazakiho.“ Repro: Host

Ale především tu vedle sebe žijí Velcí lidé, kteří paláci vládnou, a cupiti. Tito lidičkové se pohybují v chodbách ukrytých ve zdech, obývají své čamnaty a o Velkých lidech, jejichž každé přání by měli plnit, přemýšlejí jako o svých hračkách – věří, že s nimi hrají hry, které rozhodují o lidských osudech. A pochopitelně, jsou zde i ony titulní šupinaté kočky, které symbolizují svobodnou možnost kdykoliv se vydat kamkoliv, nezatěžovat se tradicemi a předpisy a očekáváním společnosti.

V tomto světě musí Bekh zjistit nejen pravdu o otcově vraždě, ale i o světě za hranicemi paláce. Postupně získává spojence, detektivní linka se proplétá s milostnou i klasickým sci-fi tématem kolonie, která zapomněla na svůj původ. Je fascinující během čtení objevovat (i díky jedné z vedlejších postav), co všechno se pokazilo na vznešených a praktických ideálech a předsevzetích původních kolonistů. Démoni jsou například stroje, které měly připravovat půdu pro další kolonizaci, ale postupně byly přeprogramované na těžbu drahokamů a úpravu paláce v lenošivé zřídlo úpadku. Cupiti i šupinaté kočky vznikli genetickou manipulací (v prvním případě se tedy jedná vlastně o vyšlechtěné otroky, v druhém o snahu zajistit milovaným mazlíčkům přežití v kdysi toxickém prostředí).

Související článek

Top ten fantastiky za rok 2025 aneb Nejen návraty mistrů řemesla

• Boris Hokr

Přiznání vztahových traumat

Román Jarmily Kašparové je zároveň subtilní. I když je vtipné sledovat filiaci nejrůznějších motivů až někam ke klasikám typu Nonstop Briana W. Aldisse, tak pod kůži se dostane především díky postavám a jejich osobním problémům, traumatům a snaze najít si místo ve světě navzdory nepřízni osudu i opovržení nejbližších. A přestože setting paláce-světa je mile starosvětský, běží především o moderní sci-fi, které má v českém prostředí svým přiznáním vztahových traumat a toho, jak deformují vnímání reality, obdobu snad jen v civilnějších knihách Pavla Bareše (Meta, Lenochod Jimmy a jeho backup band) a Michaely Merglové (Příští zastávka).

Na rozdíl od nich je však Palác šupinatých koček zároveň extrémně jazykově, neironicky hravý. Všechna ta obtížně vyslovitelná jména a termíny či obraty jen mírně odchýlené od podoby, kterou bychom použili my, vytváří neopakovatelnou atmosféru. Navíc si dobře hraje se zdejším nastavením žánrových fanoušků. Pokud je základ příběhu a světa skrytý v klasických sci-fi románech, máme tendence například v cupitech tušit slovo latinského původu, nebo ho alespoň vyslovovat tak, jako kdybychom četli text anglosaských autorů. Jenže Jarmila Kašparová je Češka a ve chvíli, kdy si přiznáme, že ve slově cupita se skrývá sloveso cupitat – ve zdech, chodbách i čamnatách – získává Palác šupinatých koček nový, bohatší rozměr.