Nový román Pavla Bareše: Rytmus, drajv a nakopáváky. Publikum mu prostě musí zobat z ruky

Píše se rok 2008 a na festivalu v Rottenbury se parta dospívajících muzikantů chystá popadnout svou životní příležitost za pačesy. Čeká je jejich zatím největší vystoupení, sláva, peníze, s největší pravděpodobností sex… A dost možná se dokonce na chvíli přestanou hádat mezi sebou. Stačí jediné: na poslední chvíli to nepodělat. Což ovšem ve skupině, které dělá frontmana plyšový lenochod Jimmy a v níž zuří nesmiřitelná válka mezi nezodpovědným Olliem a ambiciózní Jess, kteří mají každý na své straně jednoho dalšího člena kapely, nebude úplně jednoduché. 

Střih. Současnost. Víme, že tahle parta to nedala. Věci se podělaly. Do výšky Eiffelovky a ještě výš. Patnáct let si bývalí kámoši žijí své životy, nemluví spolu a snaží se vyrovnat s tragédií, k níž v Rottenbury došlo. Baskytarista Dylan dělá finanční analýzy neboli něco tak nudného, že všichni, kdo ho kdysi znali, jeho džob zapomenou ještě předtím, než jim to stihne doříct. Jess, která spoluhráče vždy pérovala svým „účovským“ hlasem, skončila jako učitelka hudby a jen stěží je schopná sebekontroly. Bubeník Casper se oženil se středoškolskou láskou a prodává v obchodě jejího táty, kde mu hraje ze všeho možného zrovna country, zatímco doma se neustále sváří o to, kolik volnosti poskytnout malé dceři. Jen Ollie odmítl připustit, že uběhlo patnáct let. Nadále vypadá – slovy basáka Dylana –, že víc chlastá než spí a kouří víc než dejchá. A právě on se rozhodne Lenochoda Jimmyho a jeho backup band znovu spojit a dotáhnout do Rottenbury pro druhou šanci. Takže už zase zbývá jen to nepodělat.

Nejlepší turné české fantastiky

Hudební motivy a prostředí zasazené do plus minus poznatelných reálií i nejrůznějších fiktivních světů nejsou v české fantastice ničím novým, byť rozhodně nejsou příliš frekventované. Letos zaujal román Elektrickej strom Jarmily Kašparové. Za pozornost stojí i Karel Doležal se svou knihou Zombie, chiméry a rock´n´roll následované titulem Zjevy kosmické, řevy pozemské. Jenže co naplat, Pavel Bareš (* 1994) hraje prim. Je zdaleka nejlepším stylistou mezi výše uvedenými. Ale především: Přes všechen vtip, jímž své knihy obdařuje, je tím, kdo nejlépe vnímá vztek a úzkosti svých vrstevníků. K čemuž je příběh tragického rozpadu a bizarního réunionu Lenochoda Jimmyho a jeho backup bandu ideální. 

Přehlídka současné mizérie v životech všech zúčastněných, do níž nahlédneme během Ollieho přemlouvací akce, se v klidu nominuje mezi nejlepší scény české fantastiky – ačkoliv neobsahuje nic nadpřirozeného ani futuristického, ale ty postavy jsou prostě fantasticky napsané. Je pouze na vás, zda budete tleskat nadšením nad Dylanovým utrpením na rychlorande nebo Casperovou asistencí na oslavě uspořádané pro dceřiny „kamarádky“. Bareš si libuje v posilování kontrastu mezi současnými a mladšími verzemi svých hrdinů a hrdinek. Zároveň je jasné, že běží o tytéž lidi. Navzdory čtivosti nejde neodolat a nevracet se k některým dialogům a trefným postřehům. Co se dynamiky replik týče a schopnosti vtisknout jim drásavou nebo naprosto dokonale ironickou pointu, tvoří Bareš v rámci české fantastiky posvátný triumvirát s Vilémem Koubkem a Štěpánem Kopřivou.

Související článek

Meta je nepříjemný, ale nadmíru užitečný román pro současnou českou fantastiku

• Boris Hokr

A čím dál víc přitvrzuje v obsahu. Poměrně rychle zjistíme, že Lenochoda Jimmyho a jeho backup band původně tvořilo pět lidí. A že jeden z nich Rottenbury nikdy neopustil. Takže návštěva „místa činu“ není jen únikem před šedí každodennosti, nýbrž i spontánní, chaotickou terapií, na kterou neměl nikdo z přeživších sám odvahu. A která se zvrhne skutečně nečekaným směrem.

Fesťákový peklo, očistec i ráj

Jestli má Lenochod Jimmy a jeho backup band kromě neschopnosti svých členů chovat se jako rozumné bytosti nějakou slabinu, pak zasazení děje do Velké Británie. Některé scény jako by totiž byly odpozorované z českých a moravských zapadákovů. Na straně druhé, vzhledem k tomu, kam se bude ubírat děj a jakou roli v něm hrají ďábelští producenti, kteří návštěvníkům festivalu tlačí energeťák Resurektor a jimž se za pár minut slávy upíšou tisíce nadšených idiotů, nedávalo by ryze české prostředí smysl.

Naštěstí pochyby o ne vždy stoprocentně autentickém pozadí přebíjí Bareš stoprocentně autentickým náhledem do fungování kapely a více či méně příčetných řečí muzikantů, ale i do mašinerie fesťáku jako takového, kde z každé stage zasvěcené merchi a zaprodání sebe samých molochu kapitalismu řičí hvězdy a hvězdičky o nutnosti být sám sebou a vzepřít se systému. Do toho spousta narážek na legendární kytaristy a kapely, frontmany a Klub 27. A velké finále, kde se Lenochod Jimmy a jeho backup band střetnou notu na notu se svými mladšími konkurenty; tato pasáž připomíná něco z komiksu Scott Pilgrim proti zbytku světa nebo z hodně přepálené návštěvy japonské videoherny. 

Obálka Barešovy nové knihy, repro: Host

Barešova novinka má rytmus, drajv a nakopáváky. Publikum mu prostě musí zobat z ruky. Což funguje hlavně proto, že i když není žádná z postav nejostřejší tužkou v penále, tak mají vášeň. To jim samo o sobě negarantuje, že na posledních stránkách románu stanou coby nezpochybnitelní vítězové. V knize se jaksi mimoděk, při popisu vzniku bouře kdesi vysoko v oblacích, dočteme o střetu dvou kousků ledu, které by se po krátké interakci a výměně elektronů už nikdy nechtěly vidět: „Ale jak je mnoha odcizeným střípkům ledu až moc dobře známo, jenom to, že vám někdo ublížil, ještě nutně neznamená, že k němu nezůstáváte vůlí jakéhosi přírodního zákona připoutáni.“

Pavel Bareš dal svým střípkům ledu, jež se nikdy nedokázaly shodnout na frontmanovi, takže to za ně odnesl nebohý plyšák ukradený jakémusi corgimu, přinejmenším naději. Život bude pořád na dvě věci, ale to neznamená, že takoví musíme být i my sami.