Chceš to zahrát znovu, drahá Taylor? No, jak myslíš…

Média v červnu informovala, že americká zpěvačka Taylor Swift ztratila práva ke svým deskám. Ve složité spleti transakcí při prodeji jejího vydavatelství Big Machine získal práva na nahrávky – částka údajně přesáhla 300 milionů dolarů – holding Ithaca, za nímž stojí podnikatel Scooter Braun. Ten teď může s nahrávkami zpěvačky nakládat, jak se mu zachce.

„Je to nejhorší možný scénář,“ prohlásila Swift o kauze. Způsob, jímž Braun přišel k nahrávkám, popsala jako „manipulativní šikanu“. Jenže z právního hlediska je vše v pořádku. Ostatně o práva na vlastní desky už přišla v hudebním průmyslu spousta muzikantů. Je to komodita jako každá jiná; na přesouvání nahraných desek z jedné kapsy do druhé je možná něco amorálního, jenže vše proběhlo pod pečlivým dohledem právníků. Podobně se například písně Beatles v osmdesátých letech ocitly v majetku Michaela Jacksona.

Sama Swift se prý o prodeji práv dozvěděla z tisku jako všichni ostatní. Naštvalo ji to a vzápětí vymyslela odplatu. V srpnu se svěřila, že je odhodlaná natočit znovu všech šest svých desek, které aktuálně vlastní Scooter Braun. Zcela vážně to přiznala v televizním rozhovoru, který vedla u příležitosti vydání nového alba Lover. A když si Swift vezme něco do hlavy, obvykle to také provede.

Byl by to zvláštní krok. V něčem svým způsobem spravedlivý, v něčem docela absurdní. Natočit a vydat znovu písničky, které jsou dostupné na streamovacích službách, a doufat, že posluchači následně budou poslouchat – z lásky ke spravedlnosti a zpěvačce – nové verze a ne ty starší. Swift svoji první – eponymní – desku natočila v roce 2006, když jí bylo šestnáct let. Je plná trochu naivních písničkářských balad, v nichž náctiletá holka objevuje svět milostných vztahů. Písně jako Our Song nebo Teardrops on My Guitar by v podání někoho, komu bude v prosinci třicet let, nejspíš zněly úplně jinak, než když je zpívala teenagerka. Skutečně by je fanoušci takhle chtěli slyšet? Obzvláště od někoho, kdo ve svých písních dohrával dobová dramata svého soukromého života; proto písně Taylor Swift vždy působily trochu coby soundtrack ke zprávám z bulváru.

Nicméně Swift by nebyla prvním hudebníkem, který kvůli sporům o autorská práva přezpíval svůj starý materiál a vydal jej znovu. Ozzy Osbourne pro reediční trh publikoval celá dvě alba v nových verzích, aby se nemusel o zisky z nahrávek dělit se svým baskytaristou. Podobně řešili spory se svým labelem i hairmetaloví hitmakeři Def Leppard nebo R&B zpěvačka Jojo, ale tam šlo o pár největších hitů. Navíc se patří dodat, že to bylo v době, kdy se ještě většina hudby prodávala na kompaktech, a tudíž to v podstatě znamenalo jen nahradit beztak už nedostupné (vyřazené nebo vyprodané) výlisky novými verzemi. A fanouškům nezbývalo nic jiného než to přijmout. V éře streamování je vše o dost jinak – staré verze písní nepůjde jen tak vymazat, budou koexistovat s těmi novými.

Taylor Swift za třináct let své kariéry prodala přes padesát milionů kusů svých nahrávek. V jisté nadsázce se dá říct, že žádná z nich teď už nepatří jí. Je to tragické vyústění příběhu někoho, kdo se celé ty roky intenzivně snažil být pánem (paní) nad svým vlastním příběhem, což ženy v popu bohužel ještě stále považují za největší luxus. Kariéra Swift se zároveň vždy „napájela“ ze střetu s mužskými záporáky – od milenců, kteří se ukázali jako budižkničemové a nehodní její lásky, až po Kanye Westa, jenž ji zostudil před deseti lety na předávání cen VMA tím, že přerušil její děkovnou řeč při přebírání ceny za nejlepší klip. Swift pak vždy následně tyto křivdy přetavila v písně, které jí pomáhaly budovat image umělkyně, jež se umí postavit bezpráví. Tedy hlavně tomu, které se děje na její úkor.

Scooter Brown, onen nový majitel katalogu Taylor Swift, se teď může stát novým padouchem jejího příběhu a jejích písniček. A zpěvačce tím paradoxně znovu pomoci nakopnout kariéru, která minimálně poslední roky začíná stagnovat.