ČT art uvádí nový film o Hitlerově mimořádné filmařce Leni Riefenstahlové

Dvaapadesátiminutový snímek Leni Riefenstahlová – konec mýtu zkušeného německého dokumentaristy Michael Klofta (* 1961) vysílá ČT art ve čtvrtek 12. ledna od 22:20 hodin. Věnuje se problému, jakým je dobrovolné zaprodání se represivní moci. Vznáší otázku, jak posuzovat člověka, možná i geniálního, jenž tak učinil nikoli z vypočítavosti, nýbrž z přesvědčení, že napomáhá budovat spravedlivější, šťastnější společnost. Což ovšem platí nejen pro ty, kteří se zapletli s nacismem, nýbrž pro každého, kdo vstoupil do služeb jakéhokoli totalitního režimu, přesvědčen o jeho světodějném poslání.

Leni Riefenstahlová (1902–2003) nepochybně byla mimořádně nadaná. Uspěla jako fotografka, herečka i tanečnice, a především coby režisérka. Vyznačovala se houževnatostí i umanutostí, s nimiž prosazovala své záměry. Byla výřečná, snadno se vetřela do přízně mocných. Posouvala hranice dokumentu – patřila k prvním tvůrcům, kteří se obešli bez komentáře, neboť sdělení uspořádali tak, aby oslovovalo skrze působivě komponované obrazy, výroky zaznamenávaných osob a střihovou skladbu promyšlenou do nejmenších detailů. Charismatická tvůrkyně dokázala inspirovat i pozdější kolegy. Viz Szabóův film Hanussen (1988). V něm se titulní hrdina, jasnovidec zapletený s nacisty, seznámí s ambiciózní fotografkou Stahlovou. Ta nafotí jeho gesta, aby pak podle nich modelovala Hitlerovy pózy a Vůdci pomohla ještě lépe fascinovat davy. Není těžké si domyslet, že za touto ženou se skrývá Riefenstahlová.

Narodila se v Berlíně, studovala tanec a před kamerou se uplatnila ještě v němé éře, když zužitkovala své sportovní nadání – šlo zejména o horolezectví a lyžování. Byla zosobněním mladé, sebevědomé a nezávislé ženy, která se hodlá prosadit ve světě mužů. Hrála v řadě „horských“ filmů, kde bezvadně (i bosa!) šplhala po skalách a nebála se žádné překážky. Ve třiceti si prosadila samostatnou režii. Modré světlo (1932) je vizuálně oslnivým přepisem starodávné legendy, opět zasazené do horského prostředí. Mlhy, noční scenerie a tajuplné prostředí opuštěných samot dodaly vyprávění zvláštní kouzlo stejně jako nevyzpytatelné, přesto v mnohém předurčené lidské osudy.

Německý fotograf, režisér, kameraman, střihač a producent Wilhelm Otto „Willy“ Willy Zielke; na snímku (autoportrétu) z cca. roku 1934. Foto: © Dieter Hinrichs / archiv ČT

Možná právě idea vyššího pořádku, který se prosadí bez ohledu na lidskou vůli, ji sblížila s nacismem. Uvěřila jeho proklamacím o rovnosti (ovšemže nadřazené německé rasy), o sociální spravedlnosti budované Tisícileté říše. Riefenstahlová věnovala veškeré své nadání tomu, aby publikum přesvědčila o pravosti těchto idejí, a jako nejvhodnější formu zvolila dokument.

V roce 1934 natáčí později (smutně) proslavený Triumf vůle. Popisuje v něm stranický sjezd v Norimberku. Bez jediného slova komentáře, výhradně prostřednictvím obrazů, hudby a autentických proslovů nacistických pohlavárů rozevírá sugestivní obhlídku symbolů, jež se staly synonymem nesnášenlivosti, povýšenosti a – smrti. Riefenstahlová však odmítala nařčení, že by sloužila nacistům: „Vždyť tam nezazní jediné slovo komentáře. Vše, co ve filmu vidíte, se opravdu stalo. Já předkládám jen nezaujatý záznam.“ Jenže: záznam je sestaven natolik promyšleně, že občas se vtírají pochybnosti, zda sjezd nebyl pořádán kvůli Riefenstahlové, aby jej mohla nafilmovat. Mimořádné technické zázemí i přístup kamkoli vypovídají o důležitosti, která byla režisérčině práci přisouzena. A Riefenstahlová Hitlera a její souvěrce nezklamala. Vytvořila dílo dodnes svým způsobem ohromující.

Následoval dvojdílný, dlouho sestříhávaný dokument o berlínské olympiádě v šestatřicátém roce (do kin se dostal až roku 1938), v jehož prologu spatříme nahé a olejem natřené svalnatce symbolizující sepětí antického odkazu s nynějším sportovním soupeřením. Při natáčení této sekvence Riefenstahlová ovšem absentovala, samostatně a dle vlastního uvážení sekvenci vytvořil kameraman Willy Zielke. Ona bez skrupulí zneužila cokoli a každého, kdo mohl napomoci jejím záměrům, přisvojovala si zásluhy jiných.

Za války začala pracovat na dalším grandiózním, tentokrát hraném projektu Nížina (dokončen byl teprve roku 1954), kde se obsadila i do hlavní úlohy. Právě tohoto filmu se mimo jiné dotýká nyní vysílaný dokument – Riefenstahlová byla totiž obviněna, že v romantickém milostném příběhu, který zasadila do španělského prostředí a napojila vášnivými city, použila jako komparzu Romy (v tomto případě Sinty), v té době již zavřené ve vyhlazovacích koncentračních táborech. A věděla, že po natáčení budou vráceni zpět a s největší pravděpodobností zahynou. Přesto nic neučinila pro jejich záchranu. Když na toto selhání po letech (ve snímku Čas mlčení a temnoty, 1982) upozornila spisovatelka a dokumentaristka Nina Gladitzová, Riefenstahlová ji zažalovala pro pomluvu a nactiutrhání…

Leni Riefenstahlová ve společnosti Adolfa Hitlera v roce 1934; fotografoval Heinrich Hoffmann. Foto: © NARA (National Archives USA) / archiv ČT

Po válce ji coby prominentní osobnost nacistického režimu čekalo vyšetřování a soud, avšak těžším trestem, než uvěznění pro ni byl zákaz práce ve filmové branži; k té se vrátila až při dokončování vzpomenutého snímku Nížina, který také byl bezmála na půl století jejím snímkem posledním. Našla si však jiné uplatnění: například fotografovala v Africe, kde dokumentovala změny chování v kdysi přírodním, civilizací nedotčeném kmeni Núbů – chtěla tak prokázat, že rasovými předsudky nikdy netrpěla. Ve vysokém věku se začala věnovat potápění a podmořské fotografii. Její úplně poslední dokument, Impressionen unter Wasser, který dokončila, když oslavila rovnou stovku, pojednává právě o světě pod vodou a prokazuje, že smysl pro výtvarnou působivost nikdy neztratila…

Leni Rienfenstahlová do konce života opakovala, že má čisté svědomí. Odmítala nařčení, že by propagovala nacistické smýšlení, v obsáhlé autobiografii, která vyšla i česky, tvrdí, že se nikdy nepropůjčila k obhajobě války, že o lecčems vůbec netušila. Ale hřála ji přízeň režimu, nikdy nepomyslela na emigraci, do níž odešli přední němečtí filmaři, třeba režisér Fritz Lang nebo herečka Marlene Dietrichová.

Dodejme ještě, že režisér dokumentu Michael Kloft se filmovému dokumentování nacistické éry věnuje soustavně, od počátku devadesátých let. Na kontě má několik desítek takových snímků. Ale netočí pouze o tomhle. V roce 2018 připravil pro veřejnoprávní televizi ZDF třičtvrtěhodinový dokument Der Prager Frühling und die Deutschen – Vom Traum zum Trauma (Pražské jaro a Němci – Od snu k traumatu), v němž z německého pohledu tematizuje události československého roku 1968.

Leni Riefenstahlová v roce 1945, fotograf neznámý. Foto: © DPA / archiv ČT