Dokumentaristka Zuzana Piussi: Slováci státu vlastně už nevěří, protože nevěří institucím

Ještě než se pustíme do dialogu s režisérkou zmíněného filmu, který tento měsíc vstoupil do tuzemské distribuce, je dobré informovat, že od loňského výročí sametového převratu, tedy přesně od 17. listopadu 2018, je drtivá většina autorčiných snímků volně přístupná na kanálu Zuzana Piussi Ultrafilm. A že dokument Ukradený stát jsme tu před několika dny recenzovali. Na konci následujícího rozhovoru pak najdete detailnější profil Zuzany Piussi. A ještě něco: pokud byste chtěli spatřit detailní diskusi o poměrech, které se režisérka snaží v Ukradeném státě uchopit, pak se nabízí tento záznam.

Film Ukradený stát začal vznikat ještě před vraždou novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Je tedy nakonec o tom, o čem měl být?

Není o tom, o čem měl být. Původně jsem měla peníze z grantu a naplánované natáčení na jiné téma, takový obraz společnosti, v níž jsme před tou osudnou vraždou žili. Ale ve chvíli, kdy k vraždě došlo, se slovenská společnost najednou změnila: jedna existovala před smrtí Kuciaka a Kušnírové, a jiná po jejich smrti, protože v daleko větší míře vychází najevo korupce soudnictví, korupce prokuratury, spolupráce mafiánských skupin s policií, s vládou. Věděla jsem, v jakém stavu je prokuratura a justice, protože jsem se o tom snažila před lety natočit film, za dokument Nemoc třetí moci jsem byla trestně stíhaná. Myslím si, že když člověk dělá společenské filmy, tak se nikdy nedá předpovědět, zda a kam se společnost pohne. Já jsem tedy v Ukradeném státě v podstatě zareagovala na to, co se na Slovensku začalo dít.

Podle vás je to film o tom, „ako sme ukradnutí“. Co to znamená?

Znamená to, že veřejný zájem je ve slovenských státních institucích strašně slabý. My státu vlastně už nevěříme, protože nevěříme institucím. Na Slovensku běžní lidé absolutně nedůvěřují justici, stejně jako nedůvěřují policii. A mají bohužel pravdu. Děsí mě ovšem, jak na to občané reagují: často chtějí nejjednodušší, nejrychlejší řešení, které sice neexistuje, ovšem nabízí jim je populismus.

Dobrala jste se nějaké pravdy o smrti Kuciaka a Kušnírové?

Zaznamenávala jsem to rok a půl a hledala jsem Kuciakovy zdroje. Výsledný film má, myslím, víc linek. Žijeme v době, kde lidé stále čekají na toho, kdo jim takzvaně poví pravdu. Je naprosto nezdravé myslet si, že „tenhle vám řekne, kdo je zlý, a tento vám řekne, jaká je pravda“. V mém pojetí je dokumentární film svědectvím o osobní, vnitřně poctivé cestě a o hledání nějaké dílčí pravdy. Pro mě jsou filmy analýzou, dělám je jak pro sebe, tak pro diváka. V Ukradeném státě analyzuji, jak vznikají informace.

Na jedné z bratislavských demonstrací. Spustila je vražda novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové uskutečněná 21. února 2018. Záběr z filmu Ukradený stát, foto: D1FILM

Ukradený stát je složený z mnoha dialogů, nahraných rozhovorů a telefonátů. Jak bylo náročné zkompilovat ty hromady informací z různých zdrojů v jeden celek, který by dával smysl?

To je vždycky náročné. Prostě sedíte, hledáte, ale nejste na to sám. Střihač Šimon Špidla je vynikající. Společně jsme se snažili fragmenty poskládat. Jakkoliv je to práce obtížná, je pro mě zároveň radostná.

Některými novináři je vám vyčítáno, že v Ukradeném státě poskytujete prostor konspirátorům i bývalým agentům SIS. Jak na tuhle kritiku reagujete?

Tito lidé se setkávají s novináři a setkávali se i s Jánem Kuciakem. Poskytovali mu informace. Možná právě ti novináři nechtějí, aby se to vědělo. Oni se totiž s takovými zdroji setkávají, ale nikdy je nepojmenují. Byla jsem jejich reakcí vůči mně udivená, protože si myslím, že jsem nehrála žádnou hru, jen jsem poctivě hledala, kde je pravda.

S režisérkou Zuzanou Piussi hovoří pražský filozof Václav Němec. Záběr z filmu Ukradený stát, foto: D1FILM

Jedna kritika Ukradeného státu míří na to, že před kamerou s bývalými zaměstnanci tajných služeb u nich v obýváku popíjíte slivovici a při rozhovoru jim neoponujete…

Tak jsem to chtěla. Je to sranda. Ať se lidé smějí. Ano, já ráda s lidmi piju a ráda si s lidmi povídám, a tak to má být.

Marian Kočner je dnes na Slovensku symbolem zla. Odpovídá to realitě?

Ano, i ne. Kočnerů totiž máme v politice víc. Problém je v tom, o čem v mém filmu hovoří český filozof Václav Němec: pokud politická strana potřebuje na svoji kampaň řekněme šedesát milionů korun, tak vždy musí být někomu zavázaná. Kočnerovi říkali v Pentě „vybavovač“. Tím opravdu byl, a takových lidí je v politice řada, jen o nich nevíme. Na pranýř se dá Kočner a lidé se tím uspokojí, že existuje spravedlnost, že existuje pravda. Z aplikace Threema nicméně víme, že je mnoho lidí, kteří byli s Kočnerem v kontaktu. I zde se selektuje, na koho to řekneme, a na koho ne. A to je hra s informacemi.

Jak se má v takovém prostředí člověk dobrat hodnověrného obrazu reality?

Musí být kritický k informacím. Musí se dívat. V Česku i na Slovensku oligarchie vlastní média, takže když je do nich puštěna nějaká informace, musíme přemýšlet, proč ji tam pustili. I pro mě byla velká rána, když jsem tyhle věci zjistila.

Mária Trošková, hlavní poradkyně slovenského premiéra Roberta Fica, na dvou ilustracích ve filmu Ukradený stát, foto: D1FILM

 Opravdu?

Já jsem to předtím nevěděla, nikdy nepracuju tak, že bych měla stanovenou tezi, kterou pak jen naplňuji. Bavím se s lidmi, a postupně si skládám obraz.

V závěru Ukradeného státu pozorujeme soud s Kočnerem, který nabídl novinářům místo důvěrníka u neveřejného přelíčení. To místo nikdo ze žurnalistů nechtěl. Vy jste toho využila a přihlásila se. Proč do toho nikdo z novinářů nešel?

Nálepka „Kočnerův důvěrník“ znamená v trestněprávním sporu jedině to, že zůstanete na jednání, které se odehrává za zavřenými dveřmi. Nicméně slovo „důvěrník“ evokuje někoho, kdo se s dotyčným sblíží. A novináři tuhle nálepku mít nechtěli. Za mnou pak chodila bulvární média a ptala se: „Jak jste se cítila jako důvěrník?“ A já musela vysvětlovat a vysvětlovat. Teď můj film i slovenská mainstreamová média, která by pojem důvěrník měla vysvětlovat, označují jako „film Kočnerovy důvěrnice“.

Márian Kočner na tiskové konferenci, kde v zásadě vyhrožoval novinářům. Záběr z filmu Ukradený stát, foto: D1FILM

Vy jste se tedy Kočnerovou důvěrnicí stala a mohla být přítomna na neveřejném projednávání, z něhož nám však nemůžete nic říct, protože jste vázána mlčením. Povězte tedy alespoň, kdo je Peter Tóth, který se přelíčení zúčastnil v roli svědka a jenž ve vašem filmu také vystupuje. To je pro nezasvěceného diváka dost záhadná figura…

Jde o velmi inteligentního člověka, ovšem s pochybnými hodnotami. V devadesátých letech byl novinářem, který byl vnímán jako hrdina píšící proti Mečiarovi. Poté začal pracovat pro SIS, ale novináři o tom nevěděli. Ty články si pamatuji, už tehdy mi připadaly divné. Říkala jsem si, odkud asi má ty informace? Potom se provalilo, že pracuje pro SISku, načež se stal šéfem kontrarozvědky. A potom, když ho vyhodili, dělal pro Kočnera. Dostával od něj peníze, za něž nechával sledovat novináře. Jedním z nich byl i Ján Kuciak, asi pět měsíců před jeho smrtí.

Máte za sebou film o slovenském soudnictví – Nemoc třetí moci, snímek o kauze Gorila – Od Fica do Fica, nyní o obchodu s informacemi – Ukradený stát. Už jste slovenská problémová témata vyčerpala?

Současně s natáčením Ukradeného státu jsem začala spolupracovat s bývalou soudkyní, doktorkou Javorčíkovou, na filmu o justici. Vlastně teprve uvidím, co z toho bude, protože momentálně se věci na Slovensku hýbou šíleným tempem. V justici to teď vře. Dalo by se říct, že tam probíhají čistky. Vyčistit justici je však velmi těžké. Jsou tam lidé, kteří nepůjdou jen tak sami od sebe pryč. Zatím to pouze sleduji.

Zuzana Piusii (vpravo) zpovídá bývalou redaktorku deníku SME a současnou redaktorku slovenského Deníku N Moniku Tódovou. Záběr z filmu Ukradený stát.

ZUZANA PIUSSI

Narodila se 21. října 1971 v Bratislavě. Od roku 1992 herecky i jinak spolupracovala s bratislavským autorským Divadlem Stoka. Vystudovala katedru režie na Filmové a televizní fakultě Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Jako filmařka debutovala roku 2003 dvaadvacetiminutovým snímkem Výmet o členech jednotky rychlého nasazení (film získal hlavní cenu na festivalu v Bejrútu i na celostátní přehlídce filmu studentů vysokých škol Áčko Bratislava 2004). Následovaly filmy: Bezbožná krajina (2004), Anjeli plačú (2005), Stoka (2007), Babička (2008), Koliba (2009), Nemoc tretej moci (2011), Kuracia láska (2011), Muži revoluce (2011), Od Fica do Fica (2012), Krehká identita (2012), Kríza Slovenských elít (2013), Přímý přenos (2014), Fenomén Šmejdi (2014), Těžká volba (2016), Český Alláh (2017), Selský rozum (2017), Univerzity a svoboda (2019), Obléhání města (2019). Poslední tři snímky režírovala spolu se svým partnerem Vítem Janečkem. Žije v Praze.

Za snímek obnažující poměry ve slovenské justici Nemoc třetí moci autorce hrozily až dva roky vězení a pokuta tři čtvrtě milionu korun – jedna ze soudkyň podala podnět k trestnímu stíhání proto, že filmařka ji prý natočila bez jejího vědomí. V lednu 2013 slovenská policie trestní stíhání Piussi zastavila. V ten samý měsíc udělil Český filmový a televizní svaz FITES této dokumentaristce cenu za tvůrčí i občanskou odvahu. V červnu 2013 se Piussi stala laureátkou Ceny Andreje Stankoviče „za film Křehká identita a celou svou tvorbu, přesahující významem slovenská specifika a rozkrývající podstatu společensko-politických i kulturních zvráceností dneška“.

Zuzanino dvojče, Lucia Piussi, vystudovala scenáristiku na VŠMU v Bratislavě. Od roku 1991 byla herečkou Divadla Stoka. V roce 1994 založila skupinu Živé kvety, v níž dodnes zpívá, hraje na kytaru a píše texty. Je rovněž autorkou prozaických knih.