Elektro-popová dvojice něco něco hledá na albu Útržky naději v roztříštěném světě
„Chtěla bych žít ve světě, kde nemusíš používat sousloví chytrý pop, protože je jasný, že pop může bejt chytrej,” říká Alžběta Trusinová z pražského indie-elektro-popového dua něco něco, když se spolu bavíme o novém albu Útržky.
Dvojice, kterou Trusinová tvoří společně s hudebníkem Tomášem Tkáčem, upoutala pozornost loni v březnu debutovým albem Začíná, na němž ukázala, že pop se dá dělat hravě, důvtipně a bez patosu. Na druhé nahrávce, kterou koncem srpna vydali na vlastním labelu Divnosti, prohlubují rukopis a promyšleně ukazují záblesky ze života dnešních třicátníků. Slyšíme tu texty o vyhoření, vzájemných nedorozuměních, klimatickém žalu, společenských nerovnostech. Kapela se přitom zdařile vyhýbá zapouzdření, elitářství a depresivnosti. „Píšu hudbu, kterou nepíšu jenom pro sebe. A nechci ji psát jen pro sebe. S těmi, kdo ji uslyší, počítáme už od začátku,” vysvětluje Trusinová a dodává: „Snažím se, aby se v tom mohl najít každý. Píšu o životních zkušenostech a momentech, které jsme zažili všichni.“
Oba již mají zkušenosti z jiných projektů: Trusinová je členkou kapely Neřvi mi do ucha, Tkáč působí v pražské kapele Pris a vydal vlastní sólový projekt.
Nebylo té bezútěšnosti už příliš?
S náladou globálního popu se v posledních letech začala dít ne úplně překvapivá věc. Jako kdyby umělci a umělkyně, stejně jako jejich fanynky a fanoušci, měli plné zuby všeprostupující beznaděje a existenciální skepse. Do mnoha nahrávek se začaly vkrádat naděje a optimismus.
Pandemie nastupující trend ještě zesílila, loňským žebříčkům dominovaly zdánlivě bezstarostné popové odrhovačky jako třeba singl Blinding Lights kanadského zpěváka Weekenda nebo Don´t Start Now britské popové divy Dua Lipa. A když nedávno vydala i americká hvězda tklivého indie-rocku Angel Olsen společně s další ikonou zmíněného žánru Sharon Van Etten smířlivý a východiska hledající track Like I Used To, bylo jasné, že se ve vodách severoatlantické popkultury něco změnilo.
I duo něco něco na novince nabízí kus světla v nejistých časech. „Chtěla jsem, aby ta deska byla optimistická, aby si u toho lidé chtěli zatancovat a zlepšilo jim to den,” říká Trusinová těsně po křtu desky. „Napsat smutné věci je strašně jednoduché, máš jich plnou hlavu. Pro mě je důležité pracovat s námětem a šifrovat ho, aby si ho člověk musel najít, ale klidně si tam může najít i něco úplně jiného, než jsem měla na mysli. A k tomu potřebuju hudbu, kterou děláme. Taneční a dynamickou,” dodává Alžběta se smíchem.
Na fanoušky to, zdá se, funguje. Temnému, umělým kouřem prostoupenému prostoru pražského klubu Bike Jesus, kde desku Útržky 30. září pokřtili, dominovala nejen ve tmě zářící postava Trusinové v bílých šatech, nýbrž i vlídná pozitivní energie dvojice, která roztancovala většinu návštěvníků.
Vytvořit si vlastní světy
„Chtěli jsme, aby album hudebně čerpalo z klasické taneční hudby, aby tam byly atributy housu a techna,” popisuje Tomáš Tkáč a vysvětluje: „Když jsem začal pracovat jako producent, zjistil jsem, že mě realistický zvuk nezajímá. Rád věci procesuju, líbí se mi, když ty desky vytvářejí umělé světy.” Útržky tak představují pestrou paletu synthpopu, místy si pohrávají s vlivy devadesátkového kytarového popu či kapely LCD Soundsystem. Kromě syntetických zvuků však tvorba něco něco čerpá z klasických hudebních postupů. Tkáč totiž vystudoval hudební vědu na Masarykově univerzitě v Brně. V hudbě používají citace a opakování, vrstvy, kontrasty nebo různé interpretace jednotlivých motivů.
Ta různost Útržků tak ve výsledku obsahuje vedle tanečních kusů i zahloubané melodie jako třeba v písni Nadšená – v této větě něco chybí, nedává smysl. Obdobně začíná i track Večer, který se však vzápětí přelije do intenzivní vlny, aby se potom zvuk opět zklidnil. „Zatímco tančím – Množí se stíny – pomalu končí den – Tančím pro rána – kde nic nebude stejný – kde se nový holky probudí do samých dobrých změn,” zpívá Trusinová do zvuku, který reflektuje smutek i vzepětí energie a vůle ke změně. Na otázku, co má být dobrou změnou, do níž se „nový holky probudí“, Alžběta vysvětluje: „Jde o to, aby nemusely pořád vysvětlovat, proč je špatně, že je v politice většina mužů, protože pak ta politika vytváří společnost, ve které se cítí dobře jenom muži.”
Deska působí, jako by začínala i končila v témže bodě – hledáním místa, kde se lze zastavit a vydechnout. Úvodní skladba Mezery dýchá čerstvým vzduchem Beskyd, kde dvojice album převážně napsala v říjnu loňského roku. Trusinová zpívá: „zastaví se – rozběhlý myšlenky – dávný strachy spálí – sluneční paprsky – pára z lesů – obavy vyčistí“, a jakoby se dívala do údolí a užívala si klidu. V posledním tracku Strach Tkáč naopak zhmotňuje úzkost velkoměsta, přehlcenost vlastním životem a beznaděj, které k hledání klidu často vedou. Končí však smířlivě „zastavit se stát – přestat utíkat – věřit sám sobě – nevyčítat si strach – uvědomit si tělo – přijmout myšlenky – pocity – i skrytý obavy“.
Rehabilitovat pop
Na desce Začíná je řada momentů, kdy se posluchač může ihned domnívat, že je má takzvaně přečtené, ale něco něco rázem uhnou jak hudebně, tak textově, a rozvinou příběh novým směrem. „Když je po dvaceti vteřinách všechno jasné, tak se k tomu pak nevrátíš. I já se začnu nudit, když to dělám. Chtěl bych žít ve světě, kde líbivost a srozumitelnost není v protikladu s tím, jestli je to dobré,” vysvětluje Tkáč.
Promyšlenost a vnitřní propojenost nahrávky (na albu se například ve dvou písních opakuje zmiňovaná citace z tracku Strach) ji od prvotiny Začíná posouvá na další úroveň. Žánrově i tematicky se ukotvili, zahodili šuplíkové nápady a k procesu tvorby přistupovali rovným dílem, jako partneři – na textech i hudbě pracovali spolu. „Jsou lidé, kterým vyhovují rozdělené role. Ale já to tak nechci dělat, mě to sere. Nechtěl jsem si to napsat sám. A nechtěl jsem, aby texty napsala Bětka, i když by to bylo v lecčems o dost jednodušší, protože já jsem s nimi hodně bojoval,” podotýká Tkáč. „Potřebovala jsem chápat, z čeho je ta hudba přesně poskládaná, abych si uměla říct, co přesně tam potřebuju. Vzájemná zpětná vazba a touha zlepšovat se je pro nás extrémně důležitá,” dodává Trusinová.
Duo něco něco vytvořilo vyzrálou nahrávku vyhýbající se sebelítosti, cynismu i naivitě. „Zkoušela jsem křičet a nebylo to slyšet – Kolem krouží vlny, odmlky a zmatky – Chybějící věty nemusíš brát zpátky,“ zpívá Trusinová v singlu Vlny a jakoby spiklenecky pomrkávala. Život je prostě často náročný, ale nemusí být beznadějný. Když se ocitneme ve slepé uličce, není ostuda vrátit se o pár kroků zpět a vzít to jinou cestou, namísto sveřepého mlácení hlavou do zdi. Útěcha a motivace k hledání nových cest je něco, co potřebujeme každý den. A o tom je ta nebanálně každodenní deska nazvaná Útržky.
Autorka je hudební publicistka
