Esej: K čemu je dobrý film Joker

Superpadouch jménem Joker, hlavní soupeř Batmana, je už od svého prvního komiksového uvedení v roce 1940 postavou, která fascinuje i odpuzuje zároveň. Natočit film vyprávějící o počáteční fázi jeho existence, o zrodu zla v něm, se nabízelo už od časů Temného rytíře (2008). Tenhle film si v podstatě pro sebe „ukradl“ právě Joker v podání Heatha Ledgera. Po smrti tohoto herce (předávkoval se prášky na spaní ještě před premiérou snímky) šly takové nápady stranou. Ovšem nyní je tu Joker. Natočil jej americký režisér Todd Phillips (*1970) a hlavní roli ztvárnil Joaquin Phoenix, který v Gladiátorovi nadchl komerční diváky a posléze uhranul o něco náročnější publikum ve snímcích Mistr či v Nikdys nebyl. Phoenix hraje Jokera natolik přesvědčivě, že vzbuzuje strach, aby se ve své podstatě zrůdná postava nestala figurou sympatickou. A objevují se obavy, aby se Phoenixův Joker neinspiroval určitou skupinu lidí k násilí. V těchto obavách samozřejmě hraje roli i masakr v Coloradu při premiéře zmíněného titulu Temný rytíř povstal.

Onou inkriminovanou skupinou jsou hlavně incelové, internetová obec frustrovaných, většinou bílých mužů, kteří kvůli svému vzhledu či vnitřní nejistotě nemůžou najít partnerku. Vztek si vybíjejí v diskuzích, v nichž se vzájemně ujišťují o nespravedlnosti světa. A především si tam píšou o své nenávisti k ženám, jež jim nevěnují pozornost. Ale zkusme se zeptat: Proč Joker tyhle pocity vyvolává a v čem je to dokonce potřebný film?

Ubližte mi, a já ublížím vám! Joaquin Phoenix v titulní roli filmu Joker, foto: Warner Bros.

Já a ti druzí

Joker nutí návštěvníky kinosálů dívat se vlevo vpravo, zda náhodou ten, kdo sedí vedle mě, není tím, kdo si zítra koupí pistoli. Paranoia, již Joker způsobuje, je fascinující, protože stojí na hlubinné nedůvěře v ostatní lidi. V závěru film klade (pravda, zbytečně sentimentálně) i jistý morální apel: to, co hlavní postava provádí, je špatné. Ale co když lidé okolo mě natolik chápaví nejsou? Já jsem rozumný a vím, že je to fikce, ale co ostatní? Neříká toho nakonec snímek víc o lidech, kteří ho kritizují, než o těch, kteří jej hájí?

Podobná debata se vedla a vede o násilných počítačových hrách. Argumenty proti hrám stojí na premise, že lidé, kteří je hrají, nedokáží rozlišit fikci od reality. V určitých konkrétních, nepočetných případech jsou takové obavy na místě. Ale obecně: Kdo je oním arbitrem, jenž je rozumnější než zbytek populace? Jsou to akademici? Kritici? Celoplošný zákaz v takovém případě není řešením, neboť staví na přesvědčení, že lidé jsou a priori zlí a nedokáží si vytvářet vlastní morální stanoviska.

Násilné filmy a konkrétně Joker jsou důležité právě tím, že tyto debaty vyvolávají. Když divák sleduje počínání hlavního hrdiny, neustále ho to nutí přehodnocovat sám sebe. V jistých situacích s Jokerem možná sympatizuje, avšak už chvíli poté přemýšlí sám o sobě – o tom, jakou osobou je vlastně on sám, když někomu takovému, jako Joker, rozumí – byť třeba jen na okamžik, v záblesku.

Problém není co, ale jak

Ve skutečnosti je Joker morálnější film než leckteré – náctiletým přístupné superhrdinské snímky, kde je jeden hrdina veskrze dobrý a druhý naprosto špatný. Tato bipolarita nedovoluje sebereflexi, již v sobě nese Joker. Násilí, k němuž v něm dochází, je reakcí na určitou nespravedlnost, což diváka „nutí“ hlavnímu hrdinovi fandit, i když je konání Jokera objektivně odsouzeníhodné. A když Joker začne „úřadovat“, divák se ocitá před dilematem, zda by něčeho takového byl sám schopen, pokud by se nacházel v obdobné situaci. To diváka vede k pochopení vlastních morálních stanovisek.

Letos v srpnu byl v USA zakázán film The Hunt, který měl jít následující měsíc do amerických kin. Zápletka pojednávala o skupině liberálů, která pro zábavu s puškami loví konzervativní voliče Trumpa. Snímek měl být politickou satirou, nicméně ze strachu z „chaosu“, který by mohl vyvolat, nebyl do distribuce vpuštěn. Podobné debaty se kdysi vedly o Mechanickém pomeranči, dnes klasickém kinematografickém díle.

Násilí se ve skutečnosti vyskytuje v nějaké míře ve většině filmů. Proč ale nikdo neosočoval dejme tomu Smrtnostnou zbraň, kde se střílí na všechny strany? Protože v Jokerovi a jemu podobných dílech násilí není nadnesené, nýbrž je opravdové v tom, že je ukázáno jako neefektní, špinavé, impulzivní či pomalé. Neexistuje pro něj žádný vyšší cíl ani adekvátní opodstatnění. O to víc v nás rezonuje.

Prostředek k přenesení

Francouzský filozof a spisovatel George Bataille čelil celý svůj tvůrčí život kritice za násilí ve svém díle. Formuloval teorii tzv. transgrese. V jeho pojetí fyzičnost a nemorální činy vtahují diváka či čtenáře mnohem více do děje. V momentě, kdy dochází k utrpení hlavních hrdinů, nastává okamžité vcítění se do nich. Intenzivní pocity jako bolest či slast (jeho teorie se týkala i sexu) nás nutí k transgresi, jakémusi nevyhnutelnému přenesení. V povídce Matka dochází Bataille k závěru, že jen lidé žijící ve hříchu mohou být blízko Bohu, protože díky pocitu viny na něj neustále myslí. Bataille nikdy nebyl zastáncem reálného násilí. Psal o něm v tom smyslu, že je nezpochybnitelnou součástí umění. A že je důležité si násilí prožít. I Bible je přece násilná. Vytváří uměleckou imerzi, která nemá obdoby. A dokáže položit stejně zásadní otázky jako něha. A od čeho jiného je umění, než od toho, abychom je prožívali a uvažovali o něm?

Transgrese dnes nachází uplatnění u filmařů jako je Lars von Trier nebo Gaspar Noé. Stejně tak se s ní pracuje v nejnovějším uměleckém médiu, ve virtuální realitě. Asi nejslavnější je v tomto smyslu dílo amerického umělce Jordana Wolfsona Opravdové násilí (Real Violence): divák stojí na přechodu newyorské ulice, když tu najednou umělec ubije náhodného člověka baseballovou pálkou. Simulace vyvolala pozdvižení, jenže současně otevřela možnosti pro nové výtvarné konference a teoretické spisy. Přitom s VR brýlemi se nabízí kupříkladu střílet nepřátele laserovou puškou po desítkách. Proč je tedy pomalá smrt jednoho člověka horší než desítky zlikvidovaných životů? Je to pro to, že jeden člověk je nám z podstaty bližší než anonymní tváře většího množství?

Okno do cizí mysli

Když se na závěr vrátíme k Jokerovi, položme si ještě otázku: Musí být film/umělecké dílo morální? Dávno víme, že nikoliv. Nemorálnost díla je obhajitelná tím, že nám klade otázky, které bychom si sami nepoložili. A které nám umožní své vlastní dobro či zlo pochopit lépe a pracovat s ním. Joker je zásadní film. Nikoliv nutně z hlediska dějin kinematografie. V zásadě je natočen klasicky hollywoodsky: strukturu má tradiční, kamera je sice skvělá, ale střih ji stejně zavádí do již vyšlapaných blockbusterových cest. Zásadní je Joker kvůli tomu, že díky němu, doufejme, dokážeme pochopit chování lidí, které ze zpráv v médiích považujeme za odpudivé. A za odpudivé je budeme považovat nadále. Snímek totiž není jejich obhajobou.

Film režiséra Phillipse říká jediné: zkrachovalý komediant Arthur Fleck, neboli Joker, se stal tím, kým je, z nějakého důvodu. A jeho strmá cesta morálního rozkladu se možná dala zastavit. Nikdo rozumný by se jím nemohl inspirovat, protože ve filmu je Joker z velké části ukázán coby psychopat dezinterpretující vše, co se kolem něho děje. A ti, kteří by někoho takového mohli považovat za svého hrdinu, žádného fiktivního Jokera nepotřebují. Neexistuje důkaz, že by nešli střílet či jinak vraždit i bez něj.

Než se stane Jokerem, snaží se Arthur Fleck najít pomoc, není však nikdo, kdo by mu ji mohl poskytnout. Joker není filmem o násilí, nýbrž o jeho příčinách. A bavit se o nich je důležitější, než rozebírat, zdali ve filmu může být ukazováno násilí, když k němu reálně a dennodenně dochází mimo kinosály.

Autor je spolupracovník Českého rozhlasu – Radia Wave.