Finále Hry na oliheň. Jihokorejský fenomén dostal znovu zelenou, i když červená by byla lepší

První řada jihokorejské Hry o oliheň (2021) se na čas stala nejsledovanějším obsahem Netflixu. Onehdy se jeho úspěch přisuzoval mimo jiné covidovým lockdownům, chytlavé vizuální prezentaci i funkčnímu propojení principů reality show a hraného seriálu.

Související článek

Hra na oliheň není vizionářské dílo. Navazuje na japonské komiksy i korejskou kinematografii

• Antonín Tesař

Když jsem o té první sezóně psal, zdůrazňoval jsem, že to není originální koncept. Korejský showrunner Hwang Dong-hyuk přiznaně vycházel z mang postavených kolem více či méně nebezpečných her, které hrdinové více či méně nedobrovolně hrají s vlastními životy. Hry, za nimiž stojí více či méně nadlidské, vyšinuté či mocenské síly – tituly jako Battle Royale, Alice in Borderland či Liar Game mohou posloužit jako příklady. Kdybych je měl všechny charakterizovat shlukem žánrových nálepek, zvolil bych divoce znějící mix – kompetitivní gore melodrama. Spojují se v nich prvky sportovních či soutěžních vyprávění, kde hrdinky a hrdinové překonávají sami sebe v daných disciplínách, se sadistickými filmy o fyzickém utrpení, ale i s emočně vypjatými tragédiemi osudů hroutících se pod tlakem nezdolatelných protivenství.

Trailer k druhé řadě série Hra na oliheň, zdroj: YouTube

Všichni jsme hráči

Zmíněný mix ovšem zvláštním způsobem funguje, obzvlášť v současné společnosti, která do velké míry staví na soutěžení. Jestliže Shakespeare tvrdil, že svět je divadlo, kde všichni hrajeme role, pak Hra na oliheň a podobné příběhy říkají, že svět je soutěžní hra a z nás všech se proti naší vůli stávají hráči. Právě tuhle ideu dokáže jihokorejská série skvěle a vrstevnatě vytěžit. Možná právě proto je z ní globální fenomén, jejž nelze vysvětlit pouze covidovou diváckou vyprahlostí. Seriálu se daří jednoduše, chytlavě a průrazně ilustrovat ideu něčeho, co sice vypadá jako křiklavě barevná zábavná hra, ve skutečnosti však běží o destruktivní a traumatizující každodenní boj o holou existenci.

Nejpůsobivější je na Hře na oliheň design. Vychází z dětských her a cartoonů: escherovské růžovo-zeleno-modré schodiště, geometrické symboly křížku, kolečka a trojúhelníku i jednotlivé disciplíny vystavěné coby dětské hry s vražedným twistem. Prostředí Hry na oliheň ve skutečnosti nevypadá jako moderní varianta gladiátorské arény, kde dekadentní zbohatlíci sledují vražedné zápasy lůzy, nýbrž působí spíše jako krutě ironický žert nebo naprosto přiznaná satira na naivní představu, že kompetetivní společnost je společností šťastnou.

Z druhé řady série Hra na oliheň, foto: Netflix

Není divu, že pětice dekadentních boháčů, kteří se ve světě seriálu přijíždějí bavit nad finálními fázemi vražedných her, patří k nejméně uvěřitelným prvkům celého tohoto fiktivního světa. Vyznívají jako laciné jednorozměrné karikatury předhánějící se v cyničnosti. Ve skutečnosti totiž nejsou žádnými pány Hry na oliheň, ale pouhými součástmi metafory, na níž seriál stojí a jehož svět není gladiátorskou arénou, nýbrž vyhroceným obrazem naší společnosti.

Není žádný důvod, proč by design měl být postaven právě na dětských hrách a připomínat dětské hřiště – zmínění zbohatlíci tenhle rozměr her evidentně nedokáží docenit. Jenže to nedokáže ani nikdo z personálu a architektů her včetně tajemného muže s černou maskou, který systém udržuje v chodu. Přesto je to právě tenhle perverzně infantilní rozměr, co stojí v jádru chytlavosti jihokorejského seriálu, neboť odhaluje zrádnou povahu společnosti postavené na soutěžení: soutěže a hry jsou zábavné a smysluplné pouze tehdy, když máme pod kontrolou reálné důsledky našeho úspěchu či neúspěchu v nich. To však není případ vražedných dětských her ze Hry na oliheň ani případ ekonomického soutěžení, jemuž musíme každodenně ve svých životech čelit.

Trailer k třetí řadě série, zdroj. YouTube

Čeho všeho je člověk schopen

Rovněž není náhodou, že dvěma nejúspěšnějšími produkty jihokorejské narativní filmové popkultury posledních let jsou právě Hra na oliheň a celovečerní snímek Parazit. Oba se zabývají propastnými třídními rozdíly ve společnosti a tím, jaký mají dopad na chudé. V jihokorejské kinematografii je tohle momentálně tématem číslo jedna: nejen globální blockbuster Parazit, ale kupříkladu také artově laděná adaptace prózy Harukiho Murakamiho Vzplanutí, domácí kasovní hit Veterán nebo televizní seriál SKY Castle různými způsoby ukazují společnost, kde se rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, což otevírá dveře pro různé formy zneužívání a arogance moci na jedné straně, a frustrace ústící v agresivitu na straně druhé.

Další velkou předností Hry na oliheň je schopnost přesvědčivě vyjadřovat právě ony pocity ponížení a zoufalství chudých, nebo ještě lépe řečeno zchudlých a nadále chudnoucích vrstev. Časoprostor her funguje coby obraz společnosti tak dobře i proto, že boháči tu většinou ani nejsou přítomní. Jsou tu jen stovky hráčů a hráček, kteří jsou natolik zadlužení, že jsou ochotni riskovat vlastní životy, aby si zajistili alespoň o něco důstojnější životní podmínky. A právě tady přichází ke slovu melodramatický aspekt seriálu.

Z druhé řady série Hra na oliheň, foto: Netflix

Pro srovnání: Ve slavné japonské zábavní frančíze Battle Royale (původně román, později manga a hraný film) sledujeme vypjaté milostné, přátelské a jiné vztahy středoškoláků, kteří jsou přinuceni vzájemně se zabíjet v totalitní dystopii. Je to příběh společnosti, která dospělým nedokáže nabídnout jinou životní alternativu, než nekonečný prospěchářský boj každého s každým, kde jediný způsob, jak přežít, je poslat toho druhého ke dnu. Ovšem Hra na oliheň je vystavěna jinak: vítěz gladiátorských her získá peněžní odměnu, která ve většině případů pouze pokryje dluhy, které jsou na každého ze soutěžících momentálně uvalené. Ovšem už to je pro účastníky her pohádkovou motivací. Konflikty, které seriál sleduje, se většinou soustředí právě kolem toho, jak hrozných činů se bude daný člověk ochoten se dopustit pod vidinou, že se aspoň částečně vyhrabe z pasti, do níž jej životní problémy uvěznily. A to, že se celý tenhle ubohý hlouček životních ztroskotanců vzájemně vraždí v prostředí, které připomíná mateřskou školku, přidává situaci na temné ironii.

Nenatahovat, prosím

Druhá a třetí řada však bohužel zároveň stvrzují, že Hra na oliheň funguje spíše jako působivá metafora, než jako vyprávění. Navíc se ukazuje, že tvůrci nejsou schopní v nových pokračování sdělit něco zásadně nového oproti řadě první. Dějové linie týkající se dvou postav z první sezóny, které se vracejí na ostrov vražedných her, jsou nejslabšími články celého vyprávění. Seong Gi-hun se vrátil do soutěže jako ještě pevnější morální autorita, která o to víc trpí tím, že ostatní eticky selhávají. Policista Hwang Jun-ho se většinu epizod marně snaží vrátit se na ostrov za svým bratrem, ale jejich katarzní finální setkání je pouhou reprízou toho, když se potkali v první sezóně.

Plakát k druhé řadě série, zdroj: Netflix

Samotné hry sice přicházejí s novými disciplínami, ale jde o obměny těch z první řady. Nejzajímavější na dvou následujících sezónách jsou nakonec vedlejší postavy hráček a hráčů, které sice také většinou nejsou originální, ale aspoň působí životně, což se o nadlidsky determinovaných a jednorozměrných ústředních hrdinech a antihrdinech rozhodně nedá říct. Když se seriál snaží přitlačit na pilu dramatu například tím, že do hry přináší (digitální) novorozeně, působí to jako samoúčelná hra na city. Když chce být extrémně cynický, vytrácí se tragická ironie, na níž hry stojí. Pokud druhá a třetí řada něco ukazují, tak fakt, že potenciál námětu se první řadou víceméně vyčerpal.

Ze třetí řady série Hra na oliheň, foto: Netflix

Krátce po uvedení závěrečné, třetí řady médii proběhla zpráva, že David Fincher chystá americkou seriálovou verzi Hry na oliheň. Asi nejsem jediný, kdo si při čtený téhle informace říkal, že by bylo lepší, kdyby se raději věnoval další řadě jeho skvělého true crime seriálu Mindhunter. Podobným směrem ostatně míří už i závěrečná scéna třetí řady jihokorejského originálu, která se odehrává v Los Angeles. Ta je sice poměrně podivná tím, že Američané tu hrají korejskou dětskou hru ddakji, ale připomíná, že podhoubí pro Hru na oliheň se nenachází výhradně v Jižní Koreji, ale prakticky všude na světě.

Zároveň je otázkou, zda americký tým dokáže s původním materiálem udělat něco jiného, než jej zreplikovat. Pozice Hry na oliheň by se pak ještě víc přiblížila jakési fiktivní reality show, která má své lokální odnože. Což jde přesně proti satirickému duchu tohoto seriálu – a že je to slepá cesta dokazuje i po všech stránkách nešťastná reality show Squid Game: The Challenge, která napodobuje vnějškové znaky seriálu, ale zrazuje prakticky veškeré jeho principy.

Plakát k třetí řadě série, zdroj: Netflix