Nesmrtelnost pro chudé. Satirické sci-fi Mickey 17 je utahanou kopií svých předchůdců

Kariéru korejského tvůrce Džun-Ho Ponga (* 1969) na začátku milénia zahájila dramedie Pes, který štěká, nekouše (2000). Pak se jeho tvorba začala větvit dvěma směry. Filmy jako Vzpomínky na vraha (2003), Matka (2009) nebo třemi Oscary oceněný Parazit (2019) se pohybují v realističtějších polohách kritiky sociálních nerovností, které jsou v Jižní Koreji dlouhodobým palčivým problémem. Ostatně na konci minulého roku signalizoval a symbolizoval selhávání jihokorejských institucí podivný a neúspěšný pokus o nastolení stanného práva.

Do některých z režisérových děl prosakuje smysl pro dráždivou vyšinutost, ostatně typický pro korejskou kinematografii jako takovou. Monster film Mutant (2006) či hollywoodské sci-fi koprodukce zastoupené úspěšnou adaptací stejnojmenného francouzského komiksu z osmdesátých let Ledová archa (2013) či Okja (2017) si vedle pronikavého ztvárnění kapitalistické dystopie berou za svou i environmentální linku. Proto nepřekvapí, že když studio Warner Bros přišlo za Džun-Ho Pongem s nabídkou adaptace románu o kolonizační výpravě s nekonečně replikovatelným dělníkem na palubě, filmař souhlasil.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Jeden ve dvou

Mickey 17 je příběhem balíka Mickeyho Barnese (Robert Pattinson), který kvůli dluhům uteče ze Země sužované klimatickou krizí na palubě kolonizační vesmírné lodě Drakkar, jíž velí konzervativní kongresman Kenneth Marshall (Mark Ruffalo). Na expedici se Mickey upíše jako „nahraditelný“, což je označení pro univerzální pracovní sílu, jejíž tělo lze v případě smrti rozmašírovat a opakovaně vytisknout na speciálním bioorganickém stroji. Sedmnáctá iterace Mickeyho (tedy jeho kopie, rozmnoženina – pozn. red.) při jedné z průzkumných akcí na planetě Niflheim spadne do díry plné obřích hmyzoidních příšer, které ho však od smrti zachrání. Na palubě Drakkaru ovšem Mickey 17 objeví čerstvě vytištěného Mickeyho 18. Dvojice se navzdory charakterovým rozdílům snaží spolu vycházet a dvojakost skrýt před přítelkyní Nashou (Naomi Ackie) a nicnetušící posádkou.

Adaptace Džun-Ho Ponga, jejíž přípravu předloni zdržely stávky Amerického odborového svazu herců a televizních a rozhlasových umělců, si z předlohy Mickey7 (2022, česky 2023) amerického spisovatele Edwarda Ashtona vypůjčuje základní body zápletky. Do značné míry je však pozměněna na míru dvouhodinové stopáže a akčnějších scén.

Je to verze Mickey 17, nebo 18? Robert Pattinson v mnoha verzích sebe sama, foto: Vertical Entertainment

Scénář vypouští introspektivní monology vypravěče, na nichž Ashtonův román stojí, a do popředí se dostává problematika bytí jako takového. Ve filmu je například zajímavě reflektována v poupraveném příběhu psychopatického vývojáře bioorganické tiskárny, který se rozhodne multiplikovat. Jeho iterace páchají sériové vraždy, jenže soudy mají problém rozhodnout, zda za trestné činy mohou všechny vývojářovy variace, anebo pouze jeho originál. „Když teď zemřu, tak to pro mě bude konec. Ale ty budeš žít dál,“ sděluje tento ontologický paradox v jedné ze scén 17. verze Mickeyho verzi č. 18. Knihu a film ztvárněním těchto paradoxů a dilemat však roku 2019 předčil nízkorozpočtový Moon britského režiséra Duncana Jonese se Samem Rockwellem v roli astronauta Sama Bella, který pracuje na vesmírné základně těžící vzácný plyn.

Film Džun-Ho Ponga zároveň více než kniha otevírá psychoanalytickou otázku, která je pro Mickeyho 17 v podstatě vykoupením z celoživotního pocitu viny a vyčleněnosti. Mickey 18 je totiž na rozdíl od svého předchůdce lehce švihnutým drsňákem ochotným se obětovat pro dobrou věc – předchozí Mickeyové takoví nikdy nebyli. V Ashtonově předloze je tento charakterní rozdíl jemně nastíněn, ale nehraje pro vývoj děje stěžejní roli. Mickey 17, který trpí mučednickým syndromem, si postupně uvědomí, že k jeho osobnosti náleží také hrdinská, sebevědomá a bezohledně manická stránka. Právě důraz, který snímek klade na polaritu mezi oběma Mickeyi a na hodnotové vítězství silnějšího nad slabším, je příkladem schematičnosti rozprostřené celým filmem. Šablonovitosti podléhá především postava urostlé, silné a mateřsky citlivé černošky Nashy, asijského šmelináře a dealera Tima (Steven Yeun), trumpoidního politika Kennetha Marshalla a jeho manželky Ylfy (Toni Collette), která v podstatě plní roli Lady Macbeth – zapálené do spřádání nejzrůdnějších plánů za svého přiblblého manžela a posedlé připravováním omáček ze všeho, co se hýbe.

Mark Ruffalo ve filmu Mickey 17, foto: Vertical Entertainment

Minulost schází nám

Mickey 17 se bezesporu snaží o to, aby byl vnímán jako relevantní politický komentář k současnému dění ve světě. Ať jde o tematizaci klimatické katastrofy, megalomanských projektů politicky vlivných miliardářů, kteří s novou vervou tlačí konzervativní hodnoty, neokoloniálních praktik či zneužívání práv pracující třídy. Zaráží ovšem, že režisér a scenárista stojící za Ledovou archou či festivalově úspěšným Parazitem, tedy za díly, která ztvárnila brutální pnutí mezi jednotlivými společenskými třídami, nyní vkládá kladným postavám do úst prostořeké bonmoty kritizující kapitalismus a záporákům ódy na svrchovanou, neposkvrněnou lidskou rasu. A navrch přidá hollywoodsky líbivé zakončení, při němž takové výstupy působí jako plané řeči.

Škoda, že snímek do značné části vypouští téma zachování paměti, na němž stojí román vykreslující Mickeyho jako zapáleného historika. To, co činí původní námět relevantním, je totiž především reflexe neúspěšných kolonizačních výprav, ohlédnutí se za původem technologických vynálezů a civilizačních zkáz, jež stály za zánikem různě uspořádaných společností.

Robert Pattinson v mnoha verzích sebe sama ve filmu Mickey 17, foto: Vertical Entertainment

Mickey 17 sice dokáže obstát jako výpravně opulentní sci-fi s prvotřídními speciálními efekty, v němž vizualizace futuristického chladného Drakkaru a rozsáhlého zledovatělého Niflheimu doplňuje evokativní práce iránsko-francouzského kameramana Dariuse Khondjiho (s Džun-Ho Pongem spolupracoval již na Okji). Ale film postrádá zajímavý koncept ve prospěch lehké stravitelnosti. Na diváky pomrkává lacinými referencemi a nepromyšlenými narativními odbočkami a vtípky. Již zmíněný Jonesův Moon například dokázal vážnost existenciálního tématu propojovat se subtilním černým humorem, aniž by vyznění zlehčoval. To se Džun-Ho Pongovi nedaří.

I tak ovšem nelze přehlédnout skvělé herecké výkony, zejména Brita Roberta Pattinsona, kterého se režisér rozhodl obsadit poté, co zhlédl snímek Dobrý časy (2017). Pattinson, který už ztvárnil typově podobnou postavu delikventa na útěku ve sci-fi High Life (2018) režisérky Claire Denis, nese v roli Mickeyho právě onen neurotický rys protagonisty Dobrých časů Constantina Nikase. Interakce mezi citlivější a bezohlednější verzí Mickeyho jsou přehlídkou Pattinsonových výtečných hereckých schopností včetně humorného smyšleného přízvuku, který dále umocňuje sklíčenost Mickeyho charakteru. Odstiňovaná absurdita Pattinsonova projevu působí hravě v kontrastu k energetickému výkonu britské herečky Naomi Ackie, která si skoro na jeden nádech střihne bravurně zahraný monolog plný naštvanosti na zkorumpované a hloupé politiky. Ale jako celek, bohužel, Mickey 17 působí jako posunutá verze sebe sama vytisknutá z drtě Džun-Ho Pongovy Ledové archy a Okji.

Plakát k filmu, zdroj: Vertical Entertainment