Ve sportu zraňovat nelze, v umění je to však nutné, plyne z tchajwanské šermovačky Na kordy

V českých kinech se objevil snímek Na kordy, za nějž získala debutující režisérka Nelicia Low vloni na festivalu v Karlových Varech cenu za režii. Pomalu budované drama o dvou bratrech, kteří se věnují sportovnímu šermu, buduje své napětí na nepředvídatelnosti pohybů těla i mysli.
Šerm, jenž má mnoho společného se šachy a boxem, stojí na schopnosti předvídat tahy protivníka, a přitom blafovat tak, aby nebyly jasné vlastní tahy. Je celkem s podivem, že se tomuto sportu věnuje jen málo filmů, přestože jinak historický šerm vidíme ve stovkách děl. Zároveň máme šerm spojený téměř výhradně s evropskou kulturou a například čínské šermířské (wuxia) filmy jsou postavené na zcela jiné technice boje a typech zbraní. Překvapí proto, že asijská tvůrkyně natočila film z prostředí moderního sportovního šermu podle evropských tradic a s francouzskou terminologií. Rodilá Singapuřanka Nelicia Low (* 1991) se však závodnímu šermu sama věnovala na vrcholné úrovni do roku 2010 a svým celovečerním debutem, jenž přišel po studiích na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, se snaží vyrovnat s komplikovaným vztahem ke svému autistickému bratrovi.
Co se to vlastně stalo?
Příběh snímku Na kordy však nelze nazvat přímo autobiografickým. Vypráví totiž o dvou bratrech, z nichž ani jeden není autista. Jejich společnému vztahu brání nedůvěra, odloučení a nejasné trauma z minulosti. Starší Han byl juniorským šampionem v šermu, ale jeho kariéru ukončilo neštěstí: při zápase zabil svého soupeře a nepovedlo se mu přesvědčit soud, že šlo o nehodu, takže putoval do vězení. Mladší Jie se rovněž věnuje šermu, ale není zdaleka tak úspěšný. Spolu s matkou, jazzovou barovou zpěvačkou, se přestěhovali a žijí pod změněnými příjmeními, aby je s tragédií nikdo nespojoval. Han však ve vězení natolik zapůsobí na svou psycholožku, že mu zařídí podmíněné předčasné propuštění po sedmi letech. Poruší ovšem ihned zákaz, že se nemá stýkat s příbuznými, a kontaktuje Jieho s tím, že se chce stát jeho mentorem v šermu.
Většina Hanových zjevení na scéně má až mysteriózní či přeludný charakter. Buď se kolem něho nevyskytují svědci, nebo ho ostatní lidé víceméně ignorují a nepřijde jim divné, že se v tělocvičně či ve škole zjevuje výrazně starší muž, který tam nepatří a nikdo ho nezná. Můžeme se jen dohadovat, zda je výplodem Jieovy fantazie, nebo jeho jakýmsi temným stínem či alter egem, čímsi na způsob Tylera Durdena z Klubu rváčů, který hlavního hrdinu ponouká být vychytralejší, zákeřnější, podvratnější a destruktivnější. Rozhodně však není hodným, soucitným duchem jako Bruce Willis v Šestém smyslu. Han jako by přímo viděl Jiemu do hlavy a srdce. Například odhadne, že je gay a líbí se mu jeden z kluků ze šermířského oddílu. Ale neodsuzuje ho, naopak ho podněcuje, aby dal průchod pudovým touhám. Jie ovšem většinu času zůstává nesměle při zemi, jako by se nemohl nadechnout, což souvisí s ústředním a cyklicky se navracejícím traumatem. Film začíná v mlžném oparu, kdy matka před mnoha lety vidí nesnesitelnou a pro nás nepochopitelnou scénu u řeky pod mostem – zachraňuje Han mladšího Jieho, když se topí, nebo jen psychopaticky přihlíží jeho tonutí?
Na kordy balancuje mezi psychologickým dramatem a sofistikovaným thrillerem, kde přijde šokující twist až na konci. A vskutku, finále je natolik překvapivé, že podobný závěr nemůže čekat téměř nikdo. Zdánlivě snadno odhadnutelná pointa, že Han je čirým zlem, se převrátí do něčeho mnohem nečitelnějšího.
Možné interpretace
Sám jsem si sepsal pět možných interpretací toho, co poslední scény mohou znamenat, a poslal režisérce e-mail s dotazem, zda se aspoň některá z nich blíží pravdě, nebo mohou platit všechny najednou, případně se všechny míjí s jejím záměrem. Napsala mi, že vítá všechny subjektivní interpretace. Šlo jí prý se štábem o to, aby film působil snově a ve finále až nereálně, aby znázorňoval nedůvěryhodnost hlavního hrdiny.
Jie si skutečně většinu času nalhává, že Han má o něj starost a přeje si zacelit ránu, kterou způsobilo jejich odloučení. Nerealističnost finále vede k paradoxu, kdy v sobě brutální výjevy skrývají svým způsobem děsivou krásu. Jieho láska k Hanovi, závislá na tom, jestli Han k němu něco také cítí, se promění v nepodmíněnou, slepou lásku. Scenáristka a režisérka Nelicia Low to přirovnává ke vztahu ke svému bratrovi, kdy si nalhávala, že ji miluje, přestože toho z důvodu svého autismu prostě nebyl schopen.
Ačkoliv nejde o psychologicky přesný portrét, ale spíše o symbolickou hru, kdy i samotný film s divákem šermuje, tedy naznačuje, blafuje a vyčkává, nač se divák chytí, mám k výše nastíněným interpretacím jednu výhradu. Přijde mi, že disociální porucha osobnosti (tedy psychopatie) a vývojová porucha (autismus) nemají stejné příčiny a projevy ani nebezpečnost. Navíc filmy obecně mají tendenci si psychiatrické diagnózy dost přizpůsobovat a často je mezi sebou zaměňovat. (Například antihrdina slavného filmu Psycho od Hitchcocka není psychopat, nýbrž psychotik trpící bludy.)
Jisté je, že z autismu by nešlo udělat šermířské drama a že psychopatie není nepochopení emocí druhých, ale spíš nezájem o bolest někoho jiného. Ono odmítnutí či nepřijetí citu druhého má potom zcela jinou povahu. U snímku Nelicie Low nakonec nad vší jemností výrazu zvítězí snaha o efektní pointu a zmatení publika, spíš než napojení se na subjektivní prožívání protagonisty. Nejedná se o nic fatálního, co by zkazilo celý zážitek, protože snímek Na kordy nás spíš připravuje na to, že bude iracionálně drastický a všechna vnitřní bolest vyhřezne na povrch v explozi násilí.

Zase ta Čína?
Film důsledně distancuje hlavního hrdinu od známého světa. Přestože na Tchaj-wanu existují šermířské oddíly a soutěže, jedná se o velmi exotický, cizí sport, jenž tu nemá kulturní tradici. Písně, jež zpívá hrdinova matka, pocházejí také ze západního kulturního kontextu, a dokonce i orchestrální hudbu skládal polský autor, Piotr Kurek. Snímek je globální a současně ukotvený v nejistém čase a prostoru – má se jednat o současnost na ostrově, jenž usiluje o nezávislost na Číně, ale jedná se zároveň o území nikoho. Ostatně jednou z možných interpretací je, že starší, silnější manipulativní Han reprezentuje pevninskou Čínu, která se snaží ovládnout mladší, slabší a menší Tchaj-wan (Jieho).
Velice úhledně natočené dílo s tlumenou barevnou paletou, zpomalenými záběry a minimalistickým herectvím nabízí silné napětí i dostačující šokantnost a možnosti různorodých výkladů. Na kordy sice není vysloveně akční film, ale není ani rodinnou terapií nebo studií určitého lidského typu – zkoumáni, testováni a pokoušeni jsme tu pouze my jako diváci. Testuje se, čemu ještě uvěříme a jaké hypotézy si vytvoříme.
Poznámka na okraj: Český název Na kordy je lehce zavádějící. Ve filmu je poměrně jasně řečeno, že hrdinové používají šavle, jimiž se dá i sekat. Původní mezinárodní anglický název Pierce se dá přeložit jako Proniknout, Probodnout, ale i Chytit za srdce.
Plakát k filmu, zdroj: Pilot Film
Na kordy / Pierce (Singapur, Tchaj-wan, Polsko, 2024, stopáž 109 minut)
Scénář a režie: Nelicia Low, kamera: Michał Dymek, hudba: Piotr Kurek, scénografie: Marcus Cheng. Hrají: Hsiu-Fu Liu, Yu-Ning Tsao, Ning Ding, Rosen Tsai.
Česká premiéra: 27. února 2025