Být samoživitelkou je horor. S oscarovým kandidátem Dívka s jehlicí jej můžete zažít

Dagmar Overby nebyla pouze nejznámější dánskou sériovou vražedkyní, ale i schopnou podnikatelkou. Nastávajícím matkám, které se z různých důvodů nemohly postarat o své potomky a zároveň nechtěly riskovat ilegální interrupci, nabízela za poplatek zprostředkování adopce. Novorozenci ovšem nekončili v bohatých rodinách, jak slibovala. Overby je bezcitně vraždila. Pro švédského režiséra Magnuse von Horna (* 1983) a dánskou scenáristku Line Langebek (* 1974) se stala symbolem nastupujícího ekonomického systému, v němž se lze udržet jen na úkor někoho zranitelnějšího a kde se nejvíc daří těm, kteří se neštítí vydělávat na neštěstí druhých.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Hlavní hrdinka filmu je na rozdíl od Dagmar Overby fiktivní postavou. Karoline spolu s dalšími ženami šije vojenské uniformy v jedné z kodaňských textilek. Její manžel Peter se stále nevrátil ze zákopů první světové války a sama nájem neutáhne. Je vyhozena z poměrně solidního bytu a končí v odpudivé cimře bez toalety; namísto ní stojí uprostřed trouchnivějící místnosti kýbl. Aby si přilepšila, naváže pragmatický poměr s ředitelem továrny. Jenomže otěhotní a milenec se od ní odvrací. S těmito beznadějnými vyhlídkami, bez partnera, práce i důstojného bydlení, odhodlaná ke krajnímu řešení, potkává Dagmar. Drsné sociální drama se plíživě mění v horor.

Karoline získává zásluhou navenek vlídné ženy nové zaměstnání i slib, že o její nenarozené dítě bude dobře postaráno. Pod vlivem strachu a éteru jí nedochází, že se zároveň stává spolupachatelkou strašných zločinů. Okolnostmi je dotlačena do pozice, kdy nemá na vybranou. Aby přežila, potřebuje peníze. Jedno od koho a za co. Vysvobození nepřichází ani s návratem Petera z války. Muž s maskou na znetvořeném obličeji je dalším z děsivých přízraků, které na protagonistku v záběrech se zúženým poměrem stran doléhají. Její život se – stejně jako životy bezpočtu jiných odvržených žen napříč historií – stává peklem.

Triumf povrchu

Peter není jediný, kdo v dlouhých temných uličkách plných zlověstných stínů nosí masku. Dvojtvářnost charakterizuje většinu postav. Šéfa továrny, jenž Karoline slibuje manželství a velký dům. Dagmar, která předstírá zájem a pochopení pouze proto, aby mohla druhé zneužívat. A nakonec i samotnou Karoline, která není jen trpící chuděrou. Brutalita podmínek, jimž musí v meziválečné Evropě jako žena a příslušnice proletariátu čelit, se vpisuje nejprve do její tváře a těla, z něhož je v naturalistických detailech vysávána energie i mateřské mléko, a nakonec i do jejího chování. Vůči utrpení druhých, včetně Petera, se stává lhostejnou.

Trine Dyrholm v roli Dagmar, jež se zpočátku jeví Karoline jako záchrana. Ale je tomu skutečně tak? Z filmu Dívka s jehlicí, foto: Bionaut

Bohužel proměna hlavní hrdinky probíhá dost povrchně: herečka Victoria Carmen Sonne se tváří stále víceméně stejně zděšeně a utrápeně, můžeme jen dumat, co se v ní odehrává a jestli si ji režisér von Horn do hlavní role nevybral primárně kvůli její podobnosti s divou dánské němé kinematografie Astou Nielsen. Rozmanitější mimický rejstřík zapojuje Trine Dyrholm v postavě Dagmar. Její odstíněné herectví, využívající řeči celého těla, ale též naráží na limity scénáře a přímočarého vyprávění, které se nepídí po hlubších motivacích. Když Dagmar v závěrečném monologu zdůvodňuje své činy, není to podepřeno takřka žádnými informacemi, které bychom do té chvíle už nevěděli.

Psychologii postav, které jsou především kondenzací určitých společenských jevů, tvůrci nevěnovali zdaleka tolik pozornosti jako atmosféře jednotlivých záběrů. Labyrint úzkých ulic, chátrající domy, prázdné klaustrofobní místnosti, všudypřítomná špína a chudoba odrážejí degradaci společenských vztahů, krutost a lhostejnost. Obrazy jsou natolik evokativní, až při nádechu cítíte směsici moči, potu a krve držící se ve vzduchu. Do útrob pronikají i různé nechutné, čvachtavé a srkavé zvuky… Filmaři si ale současně – a poněkud kontraproduktivně – dávají záležet, aby byla realita tehdejší Kodaně stále fotogenická, aby film v každém okamžiku vypadal dobře.

Victoria Carmen Sonne v Dívce s jehlicí, foto: Bionaut

Není té špinavé krásy příliš?

Film na základě dobových fotografií věrně oživuje konkrétní dějinnou etapu (ačkoli se z větší části nenatáčel v Dánsku, nýbrž v Polsku), ale současně má, podobně jako například Sloní muž Davida Lynche, nádech zlého, groteskního snu. Vysoce kontrastní černobílá kamera Michała Dymeka neustále odkazuje k dějinám sedmého umění a eklekticky cituje slavná kinematografická díla napříč historií. Už znepokojivá úvodní juxtapozice obličejů, slévajících se do jednoho monstrózního tvaru, oživuje vzpomínky na Personu od Ingmara Bergmana nebo německé expresionistické filmy Fritze Langa a Friedricha Wilhelma Murnaua.

K estetice výmarského období se Dívka s jehlicí hlásí i napodobováním narušeného subjektivního vnímání a významotvornou hrou světel a stínů. Časté frontální snímání nebo záběr dělnic vycházejících z továrny (jako v jednom z prvních filmů bratrů Lumièrů) jsou návratem k samým počátkům kinematografu. Křišťálově čistý digitální obraz, prostorový zvukový design a dráždivý syntezátorový soundtrack nás však svým způsobem ponechávají v přítomnosti.

Není té estetizace bolesti a bídy příliš? Z filmu Dívka s jehlicí, foto: Bionaut

Deformace prostoru a rozostřování hranic mezi realitou a noční můrou, akcentované i používáním rozličných objektivů, odpovídají bezmoci a zmatenosti hlavní hrdinky. Ztrácí schopnost oddělit vnitřní prožitky od vnějších hrůz a určit, co je morálně správné. Přes veškerou výtvarnou uhrančivost a vazby mezi formou a obsahem se dostavují pochybnosti, zda režisér nezachází v estetizaci bolesti příliš daleko a při honu za dokonalou kompozicí ve výsledku neztrácí ze zřetele jak postavy, tak jejich sociální kontext.

O snímku se také píše jako o „torture pornu“. Z filmu Dívka s jehlicí, foto: Bionaut

Žádný prostor pro lásku

Pro přílišné spoléhání na vizuální uhrančivost jako by Magnus von Horn zapomínal pracovat s diváckým očekáváním, stupňováním napětí a emocionální intenzity. Film se ve druhé polovině stává obdobou takzvaného torture porna, monotónním pásmem (ne)lidského trápení, jemuž je hlavní hrdinka buď vystavována, nebo jej sama způsobuje druhým. Závěr, koketující s myšlenkou dánského filozofa Sørena Kierkegaarda o skoku víry – existenciálním aktu, kdy se člověk rozchází s racionalitou a příliš drásavou realitou, aby našel smysl v náboženství –, působí jako úkrok stranou. Umožňuje efektně završit vyprávění, ne však  věrohodně vyústit charakterový vývoj.

Vizuální uhrančivost se snímku nedá upřít. Z filmu Dívka s jehlicí, foto: Bionaut

Dívka s jehlicí je dílo velkých a nenaplněných ambicí. Magnus von Horn sice oproti mnoha svým kolegům a kolegyním nezvolil cestu true crime rekonstrukce skutečných zločinů, ale nepřichází s jiným pevným rámcem, do něhož by příběh Dagmar Overby vpasoval. Vnějškové napodobování mistrů dostává přednost před rozkrýváním psychologických a strukturních souvislostí. Jako portrét vykořisťovatelského systému a jeho obětí je film neurčitý a plochý. Místo nastolování složitých otázek nás jen protáhne temnotou. Ale třeba to nakonec stačí – pokud si chcete na dvě hodiny „vyzkoušet“, jakým hororem je život v represivní společnosti, kde nezbývá skoro žádný prostor pro lásku.

To mohlo být spolu s ojedinělou technickou precizností také důvodem, proč si film vysloužil nominaci na Oscara v kategorii cizojazyčných snímků. Ačkoli se odehrává před více než sto lety, můžeme jej sledovat jako hyperbolizovanou výpověď o dnešním Polsku, Spojených státech a dalších zemích, kde je ženám opět znemožňováno svobodně nakládat s vlastními těly.

Plakát k filmu, zdroj: Bionaut

Dívka s jehlicí / The Girl with the Needle (Dánsko, Polsko, Švédsko, 2024, stopáž 115 minut)

Režie: Magnus von Horn, scénář: Magnus von Horn, Line Langebek, kamera: Michał Dymek, hudba: Frederikke Hoffmeier, střih: Agnieszka Glińska, scénografie: Jagna Dobesz, Ewa Mroczkowska, kostýmy: Małgorzata Fudala, Zuzanna Kot. Hrají: Victoria Carmen Sonne, Trine Dyrholm, Besir Zeciri, Joachim Fjelstrup, Tessa Hoder, Søren Sætter-Lassen, Thomas Kirk a další.
Česká premiéra 27. února 2025.