Komentář: Film Emilia Pérez si Oscary nezaslouží. Ale ne kvůli kontroverzím na sítích
Třináct nominací na Oscara, pět Evropských filmových cen, čtyři Zlaté glóby, dvě ocenění z Cannes. Přesto má francouzsko-belgický snímek Emilia Pérez na sociálních sítích reputaci největšího filmového zločinu minulého roku. Víc než o samotném filmu to ale vypovídá o současné úrovni debaty o kultuře.
Dvaasedmdesátiletý francouzský scenárista a režisér Jacques Audiard po většinu kariéry natáčel násilné oidipovské příběhy narušených mužů, obklopených ženami, které jen krásně mlčí a trpí. Čti mi ze rtů, Tlukot mého srdce se zastavil, Prorok… Oblíbenec francouzských kritiků a pravidelný účastník canneského festivalu, kde v roce 2015 získal Zlatou palmu za drsné přistěhovalecké drama Dheepan, začal v posledních letech se žánry experimentovat. Po bizarním westernu The Sisters Brothers a multikulturní mileniálské vztahovce Paříž, 13. obvod natočil krimi muzikál o trojici žen, z nichž jedna prošla tranzicí, aby unikla své minulosti spojené s mexickým drogovým byznysem.
Můžeme to brát jako vypočítavý tah tvůrce, jenž si náměty vybírá podle toho, jaká je na áčkových festivalech zrovna poptávka. Osud migrantů, uvolněné sexuální vztahy, genderová identita… Emilia Pérez zároveň zapadá mezi Audiardovy předchozí příběhy o proměně a sebeaktualizaci. Můžeme se opravdu stát úplně novým člověkem, nebo zůstaneme vždy tak či onak v zajetí našeho dřívějšího já? Titulní hrdinka snímku – v podání španělské herečky Karly Sofíi Gascón – sice zásluhou obhájkyně unikne ze spárů kartelu, podstoupí v Bangkoku najednou všechny potřebné operační zákroky (obvykle jsou prováděny postupně) a spolu s manželkou a dětmi začne nový živo. Jenže zločinecká minulost ji beztak dohání.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Od všeho trochu
Emilia Pérez jinými slovy není filmem o tranzici a vnitřním životě osoby, jejíž genderová identita neodpovídá pohlaví, s nímž se narodila. Proměna protagonistky se z velké části omezuje na vnější, fyzické znaky. V ženském rodu začne být oslovována až po operaci, jakkoli se tak identifikuje roky. Také proto označila americká LGBTQ+ organizace Glaad zvolené pojetí trans tematiky za zpátečnické. Pro Audiarda je postava Emilie spíš symbolem a prostředkem k nastolování obecnějších otázek. Její psychologie jej moc nezajímá, nesnaží se jí přiblížit.
Podobně nenatočil Audiard ani film o Mexiku, jakkoli se v něm většina děje odehrává. Mexická drogová válka, jež má od roku 2006 na svědomí přes půl milionu lidských životů (dalších sto tisíc lidí se pohřešuje), je pro francouzského filmaře, který španělštinu v rozhovorech označuje za jazyk chudých rozvojových zemí, jen atraktivní kulisou pro operně stylizované vyprávění. Ostatně neobtěžoval se je natáčet v Mexiku. Ze tří čtvrtin snímek realizoval v pařížských ateliérech. A navrch do něj neobsadil téměř žádné mexické herce. Proto mexické publikum trpí při stereotypním vyobrazení své domoviny jako země drog, organizovaného zločinu a lidí, kteří voní po tequile a guacamole a mluví s divným přízvukem.
Zoe Saldana ve filmu Emilia Pérez, foto: Aerofilms
Audiard ve snaze o originalitu vytvořil prapodivný film vyznačující se sentimentalitou, nevyrovnanými hereckými výkony, nepravděpodobnými telenovelovými zvraty či významovými rozpory. Přestože vypráví o transformaci a boji proti škatulkám, čímž lze částečně omluvit jeho nestálou žánrovou identitu, k genderu a pohlaví zaujímá tradiční binární přístup. Ženy ty zosobňující citlivost, zranitelnost a mírumilovnost, muži pak zvířecí agresi a touhu po moci. Přes několik dynamických muzikálových čísel a výtečný soundtrack je Emilia Pérez zkrátka méně odvážný a zábavný film než slibuje synopse a než by si Audiard mohl dovolit, když už jeho cílem nebyl realismus. Absence odvahy může znít paradoxně u muzikálu, v němž se zvesela zpívá o vaginoplastice, ale ve srovnání s tvorbou Johna Waterse nebo Pedra Almodóvara působí Audiardův chaotický pokus sterilně a neupřímně.
Selena Goméz ve filmu Emilia Pérez, foto: Aerofilms
Mlčeti zlato
Příčiny toho, proč Emilia Pérez budí kontroverze a na různých databázích – nejen na notoricky transfobní, homofobní a rasistické ČSFD – sklízí nízká hodnocení, ale tkví v něčem jiném, co s kvalitami snímku až tolik nesouvisí. Odmítán je nejen kvůli necitlivé reprezentaci trans osob a mexické kultury, ale zejména kvůli mimofilmovým okolnostem. Když představitelka hlavní role Karla Sofía Gascón vloni v květnu na festivalu v Cannes přebírala cenu pro nejlepší herečku, se slzami v očích ji věnovala všem trpícím trans lidem a prozíravě předpověděla, že po jejím ocenění internet zaplaví vlna nenávistných komentářů. Na konci letošního ledna se však ironicky provalilo, že k šíření podobné nenávisti přispívala sama Gascón. Po sítích začaly kolovat její pár let staré tweety. Islám v nich označila za „ohnisko infekce pro lidstvo“, oběť policejního násilí George Floyda za „drogově závislého gaunera“ a vakcíny proti covidu za prostředek, jak lidem do těla implantovat čínské čipy.
Karla Sofía Gascón ve filmu Emilia Pérez, foto: Aerofilms
Ze španělské divy, která byla ještě před pár týdny oslavována jako první trans herečka nominovaná za hlavní herecký výkon na Oscara, se přes noc stala persona non grata. Nepomohlo, že si účet na sociální síti X smazala, své dřívější názory označila za pomýlené a omluvila se všem, které někdy urazila… Byť s dodatkem, že útok proti ní byl zosnovaným spiknutím. Stejně se od ní distancoval režisér, herci, herečky i Netflix, který Emilii Pérez ve Spojených státech distribuuje. Streamovací platforma jí neproplatí ubytování, cestovné ani účast na žádné z četných akcí, které předávání Oscarů předcházejí. Zmizela dokonce i z plakátů, jimiž je film propagován. Hlasování členů a členek Akademie udílející Oscary přitom probíhá v těchto dnech, takže lze předpokládat, že jej záštiplné tweety ovlivní.
Selena Gomez ve filmu Emilia Pérez, foto: Aerofilms
Karlu Sofíi Gascón tak dohnal fakt, že filmové hvězdy jsou dnes neustále přítomné na sítích, vystavují se pohledům veřejnosti, dávají nahlédnout do svého soukromí i temných zákoutí své mysli. Oproti dřívějšku neožívají jen v kině na velkém plátně, nejsou nedosažitelné, nýbrž naopak až příliš dostupné. V důsledku toho se rozpadá bariéra oddělující roli od člověka, který ji hraje, a hodnocení díla splývá s hodnocením osobních poklesků umělce. Gascón v minulosti nepochybně několikrát promeškala příležitost mlčet. Svými výroky mnoha lidem ublížila. Nejsou omluvitelné. Znamená to ale, že přestaly platit také všechny superlativy, jimiž byla ještě nedávno zahrnována za svůj herecký výkon v Emilii Pérez?
Karla Sofía Gascón (vlevo) a Zoe Saldana ve filmu Emilia Pérez, foto: Aerofilms
Ve vleku algoritmů
Ve zbytečně vyostřené a polarizované debatě, která kauzu doprovází, se uznávají výhradně krajní polohy: černá, anebo bílá; my, nebo oni. Není přípustné, aby někdo v něčem pochybil a zároveň v něčem jednal správně. Rovněž v tomto případě se jedná o dalekosáhlejší fenomén.
Selena Gomez ve filmu Emilia Pérez, foto: Aerofilms
V prostředí sociálních sítí, z nichž se stala obdoba veřejného prostranství, je názorová vyhrocenost dominantní komunikační strategií. Druhým lidem se nedíváme do očí, zůstáváme si navzájem skryti, anonymní, což svádí k radikálním reakcím a zkratkovitým verdiktům. Ty jsou přitom nejvíce oceňovány (lajkovány) a algoritmy je prioritizují. Cení se hlasitost a ráznost. Věcná diskuze, která by v konstruktivním dialogu na základě protichůdných faktů hledala, jak se věci opravdu mají, je v daných podmínkách prakticky vyloučena.
Zoe Saldana ve filmu Emilia Pérez, foto: Aerofilms
Pakliže Gascón ve své neohrabané omluvě kromě jiného uváděla, že se při psaní nenávistných tweetů nechala strhnout toxickým vlivem sociálních médií, mohl v tom být kromě alibismu i kousek pravdy. Ve větší či menší míře tomu podléhá většina z nás. Toužíme po pozornosti a osvojujeme si taková pravidla daného (virtuálního) prostoru, která nám jí zajistí nejvíc. I kdyby to mělo znamenat chrlení kontroverzních a negativních postů. Tato naštvanost a antagonismus, přesvědčení, že pokud jedna strana něco získá, druhá něco musí ztratit, ovlivňuje i kritéria, podle nichž jsou v internetovém věku posuzována umělecká díla. Promyšlenější argumenty ustupují úderným pointám.
Ostrá kampaň
Náhlý pád španělské herečky v neposlední řadě vypovídá o principech, na nichž stojí Oscaři, ceny vzniklé jako marketingový nástroj ke zvýšení návštěvnosti amerických filmů a vytvoření preferovaného obrazu americké kinematografie. Jednotlivá studia se snaží hlasující přesvědčit, že právě jejich film nejlépe odráží aktuální společenské trendy. V lecčem to připomíná kampaň před prezidentskými volbami. Desítky komunikačních stratégů a publicistů celý rok zadávají reklamy, kontrolují online výstupy, protlačují filmy na vhodné festivaly, oslovují akademiky. Vítězství Oscara sice nezaručuje stejný vliv jako vrcholná politická funkce, ale pořád s sebou nese dost peněz a prestiže, aby kvůli tomu různí lidé neváhali překračovat různé hranice.
Režisér Jacques Audiard přo natáčení filmu Emilia Pérez, foto: Aerofilms
Emilia Pérez se zprvu jevila jako ideální oscarový kandidát, po jehož ocenění se Akademici budou moct poplácat po zádech za to, že podporují diverzitu a zohledňují závažná témata současnosti. Tak jako v uplynulých letech s jinými filmy plnými zjednodušování a rasových či kulturních stereotypů – Crash, Milionář z chatrče, Zelená kniha. Po ožehavých tweetech od Gascón už ovšem Audiardův film, nebo minimálně představitelka hlavní role, favoritem není. Ve světle nedávných hesel jako #OscarsSoWhite upozorňujících na převahu bělošských vítězů a vítězek by bylo matoucí, kdyby vyhrála herečka s pověstí islamofobky a rasistky. Takhle se Hollywood prezentovat nechce. Proto se Netflix horlivě snaží Gascón z kampaně vyzmizíkovat a vytvořit iluzi, že Emilia Pérez existuje nezávisle na španělské herečce. Rovněž u režiséra Audiarda se nabízí otázka, zda by se ke své herečce tak hbitě otočil zády, kdyby zrovna neprobíhala reklamní kampaň, která mu může dopomoci k tisku pozlacených sošek.
Součástí oscarových kampaní, do nichž největší studia investují až desítky milionů dolarů, je také očerňování oponentů. To v souvislosti s Oscary sice probíhalo vždy, ale podobně špinavé triky jako političtí marketéři začala studia využívat až koncem osmdesátých let, kdy je zdokonalil a zpopularizoval sexuální predátor Harvey Weinstein z Miramaxu. Ty nejlepší současné stratégy vyškolil právě on. Místo inzerátů v oborových časopisech a pořádání soukromých projekcí využívají agresivní lobbistické praktiky včetně podplácení novinářů a vyhrabávání skandálních informací z dávné historie. Negativní kampaň proti válečnému dramatu Zachraňte vojína Ryana, založená na šíření zvěsti, že film Stevena Spielberga kromě úvodní sekvence vylodění v Normandii za nic nestojí, je pokládána za jeden z důvodů, proč v roce 1999 nakonec vyhrál Zamilovaný Shakespeare od Miramaxu.
Herečka Zoe Saldana a režisér Jacques Audiard při natáčení filmu Emilia Pérez, foto: Aerofilms
Dnes je situace jiná v tom, že ani nepotřebujete médiím podstrkovat šokující drby a lži. Režiséři a herci mají během svých několikaměsíčních tiskových turné dost příležitostí, aby se zostudili sami. O zbytek se postarají uživatelé sociálních sítí. Stačí, aby film vzbudil nevoli větší skupiny lidí, případně rovnou celé komunity nebo národa jako v případě Emilie Pérez, a hříchy z více i méně dávné minulosti začnou vylézat na povrch rychleji než žížaly po dešti. Až převáží dojem, že si dílo nezaslouží uznání ani za ty filmařské kvality, které byly dosud vyzdvihovány. V pozadí přitom nemusí stát nějaké ďábelské síly, které vše organizují, jak spekulovala Gascón.
Emilia Pérez není nejhorším filmem loňského roku. Nezapomínejme, že vznikla i Princezna na hrášku nebo Láska na zakázku. Současně si nezaslouží většinu ze třinácti Oscarů, na něž je nominována. Ne ovšem proto, co řekla nebo napsala Karla Sofía Gascón. Nebo výlučně proto, jak regresivním způsobem film reprezentuje něčí realitu. Ale jednoduše proto, že to není dobrý film. A tohle je aspekt, který bychom při debatách o kultuře ideálně neměli – kulturním válkám, oscarovým kampaním a nejrůznějším ideologiím navzdory – ztrácet ze zřetele. Největší respekt vůči umělecké tvorbě někdy můžeme vyjádřit jednoduše tím, že ji budeme kritizovat z estetických pozic, tedy s přihlédnutím k tomu, co z umění dělá umění.
Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms
Emilia Pérez (Francie, Belgie, 2024, stopáž 133 minut)
Scénář a režie: Jacques Audiard, kamera: Paul Guilhaume, hudba: Clément Ducol, Camille, zvuk: Erwan Kerzanet, Cyril Holtz, Niels Barletta, Aymeric Devoldère, scénografie: Cécile Deleu, masky: Romain Marietti, Emmanuel Janvier, Julia Floch-Carbonel, kostýmy: Ariane Daurat, Virginie Montel. Hrají: Karla Sofía Gascón, Zoe Saldana, Selena Gomez, Édgar Ramírez, Adriana Paz, James Gerardi, Stéphane Ly-Cuong, Mark Ivanir, Yohan Lévy a další.
Česká premiéra 13. února 2025.
