Sex, drogy a melancholie. Daniel Craig se ve filmu Queer snaží zaplnit prázdnotu
Režisér Luca Guadagnino a scenárista Justin Kuritzkes zadaptovali autobiografickou prózu Williama Burroughse, která v češtině poprvé vyšla počátkem devadesátých let pod názvem Teplouš. Spisovatelovo alter ego, postavu pojmenovanou podle jednoho z Burroughsových pseudonymů Bill Lee, hraje Daniel Craig. Jeho výkon je pro film stěžejní.
Jednapadesátiletý italský režisér nás vrhá rovnou do upocené, levnou tequilou nasáklé reality hlavního hrdiny. Bill Lee v poválečném Mexico City obráží bary, klábosí se spřátelenými americkými expaty a svádí bezelstné mladíky. Sám je mužem ve středních letech, kdysi možná neodolatelným švihákem, dnes neupraveným flanérem, z něhož vyzařuje znuděnost a přesvědčení, že už všechno důležité viděl, slyšel a zažil. Chabou připomínkou jeho někdejší elegance zůstává umouněný lněný oblek, sivá fedora a brýle s transparentními obroučkami.
Kromě jednorázových sexuálních dobrodružství Leeho udržuje ve střehu ještě heroin. Oběma závislostmi i sebou samým trochu pohrdá, ale zároveň je odevzdaně přijal jako součást své pohasínající existence. Ideu toho, že by mohl být někým jiným někde jinde, nedokáže zhmotnit. Udržuje ji alespoň ve vzpomínkách a představách. Podvědomé přání přesáhnout sebe a svou dobu, v níž je dost těžké být queer, vyjadřuje i soundtrack.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Písně používané k pointování scén neodpovídají éře, kdy se film odehrává, jsou o několik dekád mladší. Když se Lee promenáduje nočními ulicemi za zvuku coververzí od Nirvany, lze to chápat jako poučenou narážku na fakt, že Kurt Cobain byl fanouškem a vášnivým čtenářem Williama Burroughse (z jejich spolupráce vzešla v roce 1993 bezmála desetiminutová kompozice The „Priest“ They Called Him). U skladeb od Prince nebo New Order se ovšem – stejně jako u ostatních Guadagninových filmů – nelze zbavit dojmu, že zde styl, respektive stylovost vítězí nad hlubším opodstatněním.
Opravdové emoce, umělé kulisy
Novým objektem Leeho lačných pohledů se stává Eugene, který kontrastně k hlavnímu hrdinovi zosobňuje mládí, krásu a chuť do života. Lee je jím od prvního očního kontaktu přitahován, touží po jeho náklonnosti, ale zároveň asi povědomě doufá, že bude odmítnut, protože na lásku a oddanost není připraven. Opakovaně se sice svádějí, Lee si však namlouvá, že u mladíka jde o pouhou laskavost nebo oboustranně výhodnou transakci tělesných šťáv. Žádné vážnější city. Stejně ovšem nedokáže přestat. Tato destruktivní dynamika, neustálé přibližování a oddalování, touha a chybění, se stává hybnou silou vyprávění.
Guadagnino je zejména díky snímkům Dej mi své jméno a Rivalové oslavován jako spasitel filmové erotiky, která se z mainstreamové kinematografie jinak spíš vytrácí. K sexu a tělesnosti přistupuje pokaždé jinak. V teenage romanci Dej mi své jméno šlo o vzrušující první objevování vlastního i cizího těla. Ve sportovním dramatu Rivalové spolu trojice dospělých postav jen flirtuje; zástupným symbolem sexu tam jsou tenisové mače. Ve filmu Queer je hrdina o jednu nebo dvě generace starší a sex smutnější – jak jinak, když milování zpřítomňuje protagonistův vnitřní svět, jeho frustraci a bezmoc, co si se sebou počít.
Syrovost postelových scén a protichůdných emocí, s nimiž Lee svádí boj, se střetává se záměrnou kašírovaností exteriérových scén. Mexiko padesátých let bylo rekonstruováno v italských ateliérech Cinecittà, což film nezastírá, nýbrž podtrhuje. Podobně postupoval Guadagninův oblíbenec Rainer Werner Fassbinder ve svém posledním filmu Querelle, který natočil podle románu proslulého francouzského skandalisty Jeana Geneta (česky vyšel roku 1994 jako Querelle z Brestu). K umocnění erotického dusna mezi námořníky v jednom francouzském přístavu Fassbinder použil okatě divadelní dekorace a extravagantní svícení, dodávající polonahým mužům lesk voskových figurín.
Také v Queer jsou kulisy namalované nepřirozeně jasnými barvami a thajský kameraman Sayombhu Mukdeeprom volí ty nejméně obvyklé úhly, dávající vyniknout především výtvarným kvalitám mizanscény. Prostředí, jímž Lee ztraceně bloumá, je sice historicky i geograficky přesně ukotvené, ale současně připomíná fantaskní dioramata. Tvůrcům se tak vesměs podařilo najít filmové ekvivalenty Burroughsových vět a vystihnout náladu jeho knih, jejichž špinavá, tíživá atmosféra a jedovaté sebemrskačství kontrastují s magickým myšlením, halucinogenní obrazotvorností a různě deformovanými reprezentacemi reality.
Rejstřík, na nějž v Bondovi nedošlo
Snovost a umělost Guadagninova fikčního světa zesílí poté, co Lee přejde od sebelítostivého pochlastávání k objevnému ponoru do vlastního nitra. V závěrečné třetině dvě a čtvrt hodiny dlouhého filmu se oba milenci vydávají do pralesa, aby na sobě vyzkoušeli účinky ayahuasky. Naturalistické prvky definitivně ustupují surreálným vizím, rozpadá se čas, prostor i hranice mezi vnitřkem a vnějškem. Takže diváka ani nezaskočí, když film uzavře přímo kosmický epilog, zřetelně odkazující ke slavnému sci-fi 2001: Vesmírná odysea.
Přes přibývající stylistické excesy, odbočky k mysticismu a eklektické citování jiných uměleckých děl zůstává Queer na nejzákladnější úrovni melancholickou studií samoty a závislosti. A je to hlavně zásluha Daniela Craiga, díky němuž i v pozdější části vyprávění, kdy se pečlivě rytmizovaná observace života jednoho stárnoucího „teplouše“ a feťáka zvrtne v překombinovaný sled samoúčelných efektů, stále vnímáme a spoluzakoušíme opravdový, bytostný strach člověka, který se děsí toho, že už nikdy nebude nikým milován.
Přestože se o Craigově roli psalo jako o přelomové a odvážné, rozbíjející na prach jeho chlapáckou image, gaye ve skutečnosti neztvárnil poprvé. V životopisném snímku Láska prokletá hrál britského homosexuálního malíře Francise Bacona a v dramatu Pochybná sláva ztvárnil jednoho z vrahů, kteří Trumana Capoteho inspirovali k napsání románu Chladnokrevně. Bill Lee tak není úplně novým typem postavy, ale spíš připomínkou Craigova širokého hereckého rozsahu, který mohl v roli Jamese Bonda využívat jen omezeně.
Nejvíc přitom nešokují milostné scény, v nichž se Lee podvoluje svým sexuálním tužbám. Ty jsou dráždivé, ne však explicitní, natož pornografické, jak slibovaly ohlasy z benátského festivalu, kde měl vloni film světovou premiéru. Guadagnino v nejsmyslnějších chvílích většinou včas uhne kamerou nebo střihne někam jinam. Větší údiv vzbuzuje zranitelnost, kterou v sobě Craig dokázal najít. Jakkoli se Lee tváří jako muž nad věcí, kterého nic nedokáže rozhodit, je v zásadě romantikem ovládaným chtíčem a žárlivostí.
Lee si zřejmě uvědomuje, že vztah, do něhož se nechává stáhnout, nemůže dopadnout dobře, že mu přinese jen další citové zranění, ale díky této iracionalitě, která je lásce vlastní, se s ním dokáže ztotožnit i divák, který není queer a nebere drogy. Nejsnazší je to během psychologicky přesných momentů – třeba když se Lee toužebně ohlédne za člověkem, který už z jeho života nadobro zmizel… Marně se snaží zaplnit prázdnotu. Jsou to právě tyhle neokázalé scény, které z Guadagninovy podivné směsice nápadů a tónů, naturalismu a surrealismu, cynismu a sebedojímání vyvstávají a budou ve vás ještě dlouze a bolestivě doznívat.
Plakát k filmu Queer, zdroj: Aerofilms
Queer (Itálie, USA, 2024, stopáž 137 minut)
Režie: Luca Guadagnino, scénář: Justin Kuritzkes, kamera: Sayombhu Mukdeeprom, hudba: Trent Reznor, Atticus Ross, scénografie: Stefano Baisi, střih: Marco Costa. Hrají: Daniel Craig, Lesley Manville, Drew Starkey, Jason Schwartzman, Henrique Zaga a další.
Česká premiéra: 6. března 2025.
