Folkovým prázdninám dominovali muzikanti z britských ostrovů a české dámy

Když byl letošní festival zhruba ve své půli, zasáhla jej zpráva o tragickém úmrtí Glena Hansarda, hudebníka, jenž k Náměšti a Folkovým prázdninám dlouhá léta neodmyslitelně patřil. Každý druhý z místních stálých návštěvníků, muzikantů nebo pořadatelů s ním má řadu osobních zážitků, mnohokrát stál nejen na pódiu (naposledy předloni i s Markétou Irglovou), ale neformálně hrál také u legendárních ohňů v tábořišti, na ulicích, v hospodách. Dělal tu prostě to, co mu i přes hvězdnou pozici bylo celý život vlastní.

K poslechu i tanci

Letošní program „Folkovek“ byl hodně ostrovní, Anglie, Skotsko a Irsko byly – kromě domácích – nejzastoupenějšími zeměmi co do původu účinkujících. Rozhodně nejočekávanějším bylo duo The Breath. Nezklamalo. Jeho dva členové, zpěvačka Ríoghnach Connolly a kytarista Stuart McCallum, se ještě představili v dalších projektech – prvně jmenovaná se svou rockovou kapelou Honeyfeet, druhý zmíněný vedl rezidenční projekt se speciálně vybranými hudebníky, určený pro jediné provedení právě na tomto festivalu. Nicméně se potvrdilo, že činnost v The Breath je jejich doménou, kde propojení zdánlivě nesourodé dvojice dokonale rezonuje.

Británii reprezentovali také zpěvačka a multiinstrumentalistka Olivia Chaney, která autorské i lidové písně, stejně jako skladby barokního skladatele Henryho Purcella hraje s úžasným vhledem, ale také vstřícnou nonšalancí. Naproti tomu The Furrow Collective Trio předestírá svoji „voničku lidových písní“ sice autenticky, ale bez většího zdůvodnění, proč zrovna toto musí znít na hlavním pódiu prestižního festivalu, a ne třeba někde v hospodě. Ale z ostrovů přijely i vysloveně přesahové projekty, například v podstatě psychedelické duo elektrického kytaristy a houslisty Spafford Campbell, anebo skotský Triptic, pracující s prvky klezmeru či latiny v hudbě, která má zvukově celkem blízko k jazzu.

Zpěvačka Ríoghnach Connolly, členka dua The Breath, na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Foto: Yvette Stránská

Ze zemí mimo Spojené království se svou hodně neobvyklou, nesmírně dynamickou hudbou zaujalo trio L’Antidote složené z výsostných profesionálů z Íránu, Albánie a Libanonu, které představilo pestrý výrazový projev od bezmála ambientních ploch přes alternativní improvizace se zajímavým zvukem preparovaného piana až po navození transových poloh, to vše ve spojení odlišného, a přece si výtečně rozumějícího cítění hudebníků z různých oblastí světa. A v protipólu k tomu se nacházel blok americké písničkářky se sicilskými kořeny Amandy Pascali, jakési novodobé Joan Baez, v jejímž projevu je pokora k tradicionálům obou jejích vlastí a zároveň neodbytná a pozitivní potřeba hledat mezi nimi spojnice.

Mezi zahraničními účinkujícími ovšem jednoznačně dominoval závěrečný koncert senegalského hráče na koru Seckou Keity, který roztancoval celé hlediště v zahradě náměšťského zámku nesmírně hybným moderním afropopem, který měl šanci oslovit jak milovníky tradiční západoafrické hudby, tak třeba i současného rocku. Keitova virtuózní hra na africkou loutnu s jedenadvaceti strunami, jejímž ozvučným základem je vydlabaná tykev, byla sice tím nejnápadnějším prvkem celé show, ale bylo by škoda přehlédnout i jeho vynikající zpěv a členité písně, ve kterých byla spousta prostoru nejen pro přímočaré groovy, ale i rytmické „fóry“ a vybočení. A jejich skvělé provedení kapelou, která byla podle zákulisních informací v podstatě sestavena jen pro tuto příležitost a více než hodinový set si připravila při jedné zkoušce předchozího dne, to bylo něco, nad čím po pravdě zůstával rozum stát.

Bára Zmeková na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Foto: Yvette Stránská

Křesťan, Bittová, Zmeková a tak dál

Výraznou dramaturgickou linii měl na „Folkovkách“ samozřejmě český program. Když nepočítáme spolehlivou a jako vždy vynikající Druhou trávu Roberta Křesťana, která nejen zahrála i z nového alba, jež vyjde na podzim, ale také představila speciální hosty, totiž kytaristu Michala Pavlíčka a klávesistu Michala Nejtka (společné provedení slavné výběrovské Olda je přítel můj bylo bezesporu nejvtipnějším okamžikem festivalu, to se doširoka usmíval i jindy seriózní a vážný Robert Křesťan), tak umělecky tuzemskému zastoupení dominovaly ženy.

Vystoupení Báry Zmekové, dámy, kterou těžko někam zařadit, možná pod zcela nekonkrétní pojem indie-písničkářství, se odehrálo pouze na menší scéně festivalu, a to byla chyba! Její hudba podpořená výtečnou pánskou rytmikou je po všech stránkách natolik přesvědčivá, že by si zasloužila hlavní pódium. To naopak zcela ovládla Iva Bittová, tentokrát s cimbalistou Petrem Pavlincem a dětským sborem z Horňácka, s nimiž interpretovala staré romské písně právě ze jmenovaného regionu. Což bylo samo o sobě krásné, ale málo platné, když na závěr zazpívala Zabili, zabili, pódiový sbor se rozšířil o několik set hrdel z hlediště. Velmi komorním nočním vystoupením v duu s baskytaristou Milošem Klápštěm pak nadchla cellistka a zpěvačka Dorota Barová, která ke svým písním v polštině i češtině přistupuje – vždy podle potřeby konkrétní sestavy i místa – velmi tvůrčím způsobem.

Samozřejmě, že Folkové prázdniny měly i pár programových slabin. Není nutné je jmenovat už proto, že dobré hudby si návštěvník našel každý den spoustu a v okamžicích, kdy se hrálo něco, co nepříliš lahodilo jeho uchu, mohl si odskočit třeba do nově otevřené zámecké kavárny nebo ke stánkům s cateringem, které se naopak už léta prakticky nemění. Věřme, že to takhle vydrží co nejdéle…