Festival Metronome Prague 2026 patřil Nicku Caveovi. Zcela právem
Uplynulý víkend se odehrál festival Metronome Prague 2026 v poněkud pozměněné podobě oproti minulým letům. Běžného návštěvníka asi příliš nezajímá, že jako spolupořadatel k původnímu týmu přibyla agentura Live Nation, ale byl to nejspíš hlavně její vliv, který výsledek poznamenal.
Zásadní změnou bylo to, že se dějiště přesunulo z původního Výstaviště na letiště do Letňan, kde Live Nation pořádá koncerty největších kapel, co k nám v open air sezóně jezdí. Výhodou je samozřejmě blízkost města a hlavně dobrá dopravní dostupnost, negativem však uniformní „placatý“ terénu, který je velmi těžké zútulnit do větší členitosti. Lze to jen různými stany, stánky a tribunami, což neřeší například to, že se návštěvníci nemají kam schovat před extrémy počasí (tyto nedostatky ovšem řeší všechny světové festivaly na podobných místech).
I když to podle předpovědi počasí vypadalo, že kardinálním problémem letošního ročníku bude hledání úkrytu návštěvníků buď před vedrem a ostrým sluncem, nebo před bouřkami, které se měly hlavním městem prohnat, nakonec byla příroda milosrdná. Chvíle velké výhně naštěstí střídaly mraky a to nejhorší, co se k Letňanům blížilo v sobotu k večeru, tedy těžké olověné bouřkové mraky, jako by zázrakem areál festivalu obešlo. V tomto ohledu si mohou pořadatelé gratulovat.
Oproti očekávání byla výrazně slabší návštěvnost. První, páteční den, který ostatně nestál na úplně stoprocentních jménech (alespoň pro české prostředí a vkus) a jemuž vévodila zpěvačka Lykke Li a zpěvák Tom Odell, byl značně zahřívací. V sobotu a v neděli se postupně v průběhu odpoledne a s blížícími se headlinery zvolna trousili do areálu další návštěvníci, dohromady jich ve finále každého večera ovšem odhadem byly jen nižší tisíce a tribuny k sezení s dražšími vstupenkami byly i tak poloprázdné.
Je otázka, co za nezájmem Čechů o festival stojí. Pořadatelé se snažili jít naproti obecnému vkusu, se jmény headlinerů příliš neexperimentovat (jako tomu bylo při několika posledních ročnících, rovněž poměrně chabě navštívených) a vybrat takové hlavní hvězdy, které dobře zná zdejší publikum, neboť zde již mnohokrát hrály, takže si i naživo vybudovaly posluchačské zázemí, a které přitom ani v nejmenším neurážejí vkus náročnějšího posluchače.
Těžko říct, zda se fanouškům na festival v Praze prostě nechce, zda se bojí negativ, která mohou být s open air festivalem spojena (například počasí), zda je na vině absence festivalového ubytování pro mimopražské – Metronome žádné stanové městečko nenabízí –, nebo zda se s festivalem táhne nějaká špatná a nedefinovatelná „karma“. Každopádně je to škoda, protože zejména sobotní odpolední a večerní program byl vynikající a každý festival střední velikosti, mezi něž Metronome momentálně spadá, by se jím mohl chlubit.
Alternativní superstar
Hlavní sobotní program po řadě „denních“ interpretů zahájili přední exponenti britské shoegaze scény Slowdive, kteří sice nepřinesli nic nového, ale jejich zasněná hudba na festival patří a ani odpolední čas nevadil její působivosti. Totéž, byť stylově v jiném modu, lze říct o Manic Street Preachers, kteří perfektní pop-rock´n´rollový set, esenci britského rockového myšlení a melodiky, odehráli natolik dobře, že člověku ani nevadilo jejich známé salónní levičáctví. Odpoledne pak vyvrcholilo hravým setem Američanů The Flaming Lips, v zásadě alternativní psychedelické kapely, která ovšem na scénu přinesla se svými rekvizitami, nafukovacími figurínami a konfetami takovou porci nadhledu, že by jimi mohla podarovat ty nejvážněji se tvářící umělce festivalu, a ještě by jí hodně zbylo.
Veselá psychedelie. Z vystoupení americké kapely The Flaming Lips na festivalu Metronome Prague 2026, foto: Metronome – Martin Šimral Hlavní hvězdou soboty ovšem byl Nick Cave and the Bad Seeds, miláček českého publika už od devadesátých let, kdy s koncertováním u nás začínal ve velkém sále pražské Lucerny a postupem času to dotáhl až do O2 Areny a do pozice headlinera velkých festivalů. Cave je dnes globální hvězdou a ačkoli se to píše skoro v každém článku o něm, je třeba i zde připomenout, že je jedním z velmi mála umělců, jestli ne vůbec jediným, který to do této úrovně dotáhl zcela bez kompromisu s de facto alternativní a mnohdy vlastně i posluchačsky náročnou hudbou, a na druhé straně mnohé jeho hymnické písně, zejména balady, měly vlastně „masový“ potenciál už v době, kdy byl ještě hvězdou pouze pro alternativně zasvěcené.
Nick Cave se svým týmem připravil pro probíhající turné, jehož součástí koncert na Metronome byl, opět nový setlist, na němž samozřejmě přetrvaly zásadní opory jeho repertoáru, mnohé už z devadesátých, a některé dokonce z osmdesátých let, které fanoušci milují a aplaudují, ale protože Cave zdaleka nerezignoval na novou tvorbu, doplňuje je skladbami z posledních alb, byť relativně střídmě. Každopádně poměrně odvážným činem bylo zakončit regulérní set před přídavky dlouhou skladbou Hollywood, která na albu Chosteen trvá poměrně duchamornou čtvrthodinu, naživo je snad ještě delší a je velkým zvukově-performančním dobrodružstvím.
Ačkoli je koncert Nicka Cavea do posledního puntíku profesionálně připravený a není v něm prostor na improvizaci, působí přesně naopak, velmi uvolněně a místy skoro improvizovaně. Velkou oporou je zpěvákovi fenomenální kapela, která se netváří, že předvádí takzvané „muzikantské výkony“, ale dokonale podporuje zpěváka a písně. Je obsazena spíše nenápadnými mistry svých nástrojů (tentokrát byl jejím baskytaristou Colin Greenwood, jinak z Radiohead), ale její největší hodnotou je jednak dokonalá dynamika, sahající od ticha po punkovou bouři, a pak také originální aranžmá, která do the Bad Seeds kdysi vnesl Mick Harvey, ale i po jeho odchodu na sólovou dráhu se jich kapela drží nejen ve starém repertoáru, ale ve stejném duchu je aplikuje na živé verze novějších skladeb.
Na Caveovách koncertech v poslední zhruba dekádě je mimořádně zajímavý jeden rys. Ačkoli drtivá většina jeho písní je obsahově, ale vlastně i hudebně značně rozervaných a temných, celý koncert působí velmi očistně a ve výsledku zcela pozitivně. Caveův „pobyt“ na pódiu má až rituální prvky, vždy ale nějakou „prasklinkou“ pronikne kus nadhledu a ujištění, že zpěvák spíše hraje roli kazatele, než že by byl přesvědčen, že jím doopravdy je. K pozitivnímu dojmu bezesporu přispívá i účast čtyřčlenného černého sboru (tři dámy a jeden muž), dodávajícího nejen zvukové podobě písní, ale i pohledu na pódium až gospelový charakter. I díky tomu návštěvník z Caveova koncertu odchází okouzlen, ale vlastně i s lehkým úsměvem na rtech.
Baví ho to ještě?
Druhým headlinerem festivalu a hlavní hvězdou nedělního večera byl Sting. Jistě to byla dobrá volba co do kvality a co do popularity. Je samozřejmě otázka, nakolik lze stavět festivalový program na někom, kdo jen v této dekádě zahrál v Česku už poosmé(!), a pokud anály nelžou, čeští fanoušci jej měli možnost vidět už třiadvacetkrát. Což je samozřejmě skvělé, s nadsázkou řečeno – hudební fanoušci v listopadu 1989 zvonili klíči i proto, aby světové hvězdy běžně zařazovaly naši zem do plánů svých turné. Ale zda právě na někom tak pilném stavět festivalové promo, to si musejí marketéři Metronome vyhodnotit sami.
Problém se Stingem je však ještě v jedné věci. Nejde totiž ani tak o četnost jeho vystoupení, ale spíš o to, s čím přijede. Samozřejmě, hvězda pop music jeho velikosti a ražení musí počítat s tím, že lidé chtějí od ní slyšet především hity. Ale vzhledem k tomu, že Sting je už dlouhá léta v jakémsi autorském útlumu (ne že by tu a tam něco nového nevydal, dokonce i velmi kvalitního, ale dopad je oproti minulosti takřka mizivý), je vlastně jeho program stále stejný. Tu a tam se mírně změní aranžmá, podle aktuální sestavy kapely, ale písničky se hrají víceméně stejné. Až se člověku nechce věřit, že to Stinga ještě baví…
Skoro jako The Police. Sting & jeho trio na festivalu Metronome Prague 2026. Foto: Metroneme – Jiří Linhart Zároveň je nutné zdůraznit, že samotnému koncertu na Metronome není absolutně co vytknout, Sting vystoupil tentokrát jen v základním triu, sám hrál jako vždy brilantně na baskytaru, doprovází jej s nenápadnou brilancí dlouholetý parťák Dominic Miller na kytaru a spolehlivý bubeník Chris Maas. Posluchače samozřejmě nemůže nenapadnout, že jde o návrat k původní triové sestavě kapely The Police, díky níž se Sting stal před vstupem na sólovou dráhu hvězdou. Sestavě jsou přizpůsobena samozřejmě i aranžmá písní, která jsou oproti mnohdy opulentním studiovým verzím vysloveně syrová, jen tu a tam se ozve zřejmý předpřipravený sampl „cizorodého“ zvuku.
Sting je ve svých čtyřiasedmdesáti ve velké kondici, hlavně jako zpěvák, který s přehledem „dává“ i ty nejtěžší melodie ze svého arzenálu. A přestože prakticky nedělá žádnou „show“ jako večer předtím o šest let mladší Nick Cave, i tak je jeho výdrž – jel dvě hodiny naplno, bez oddechu – hodna smeknutí. Takže ve výsledku tím jediným, co by Stingovu v zásadě bezchybnému koncertu pomohlo, by byla alespoň poloviční obměna repertoáru, ať už písničkami z posledních alb nebo třeba i přehlíženými a pozapomenutými kousky z minulosti.
Nabízí se otázka, co dál s festivalem Metronome. Jestliže na minulých ročnících nezabrali headlineři, známí hlavně mládeži prostřednictvím sociálních sítí a hudebních platforem, a tentokrát návštěvnost nezajistily ani globální hvězdy kvalitní populární hudby, co zbývá? Nechme se překvapit, jakou cestou se pořadatelé vydají příště. Rozhodně by bylo škoda rezignovat, Praha si festival tohoto typu zaslouží.
