David Byrne rozehrál a roztancoval holé pódium. Už ani mozek nepotřeboval
Koncert Davida Byrnea v pražském O2 Universu byl z těch, jež dokládají, že hudba nejsou závody a určité umělecké projevy nejde řadit do žebříčků a kategorií. Když člověk ve středu večer z koncertu odjížděl, měl pocit, že byl přítomen něčemu neopakovatelnému, nenapodobitelnému, a že snad už v životě na žádný jiný koncert jít nemusí. Což je samozřejmě nesmysl, nicméně jedinečnost zážitku to nijak nerelativizuje.
Ve Skotsku narozený, v Americe působící David Byrne (* 1952) je originální nejen jako skladatel, hudebník a zpěvák, ale i jako – proč toho jen zdánlivě nepatřičného slova nepoužít – showman. V roce 2018 na pražském festival Metronome uchvátil nevídanou show vycházející hudebně z tehdejšího alba American Utopia – na pódiu se všechno hýbalo jak v mraveništi, muzikanti měli svoje instrumenty nejen v rukách, ale také na krcích, různě připevněné na těle, součástí ansámblu byli tanečníci a vokalisté v jednom. Téměř žádné statické rekvizity, snad až na stolek s maketou mozku, u kterého Byrne v jednu chvíli seděl a při tom maketě zpíval s až hamletovským výrazem. Leckoho tehdy mimoděk napadl dvojznačný bonmot, který pak u sdílené fotografie této scény koloval po internetu, totiž že David Byrne je „jedním z mála rockerů s mozkem…“
Princip show – byť tentokrát bez plastového mozku, a už definitivně bez jakékoli rekvizity – zůstal i na aktuálním turné k vloni v září vydanému albu Who Is the Sky?; jednou ze zastávek byla tedy pražská hala O2 Universum. Na první pohled to vypadá jednoduše: dvanáct lidí a frontman se na pódiu pohybují, tančí v nacvičených choreografiích a zpívají hezké písničky. Ale při bližším zamyšlení nám dojde, jak je celá ta dvouhodinová podívaná a „poslouchaná“ vlastně komplikovaná a dotažená. Kolik jen musí být členů týmu, kteří nejsou vidět a musí jet na stejné obrátky jako ti, již sklízejí aplaus? Vždyť už jen docílit toho, aby se všichni muzikanti ve všem tom hemžení vzájemně dokonale slyšeli a hráli „s sebou“! Poskládat až čtyři hráče na rytmické nástroje (od elektronických padů přes bubínky a bubny až po melodické perkuse) tak, aby udrželi tak skvělý groove s mistrovsky hranou baskytarou a kytarou (někdy dvěma, když se sám Byrne „vyzbrojil“ svým typickým nástrojem), musí být pro zvukaře obrovský úkol.
David Byrne v Divadle Auditorium, Chicago, 28. října 2025, foto: TNS/ABACA / Abaca Press / Profimedia – E. Jason Wambsgans Další vrstvou jsou sezpívané a prakticky všudypřítomné vokály (ty má Byrne rád odjakživa, používal je i ve starých Talking Heads), anebo takové zdánlivé detaily, jako je volba kytarových zvuků – v jednu chvíli třeba hrál kytarista sólo modulované kytarovým syntezátorem. Což si při běžném koncertě hudebník řeší sám sešlápnutím příslušného pedálu. Tentokrát musel mít buď v zákulisí osobu, která v pravou chvíli udělala tento krok za něj, nebo mu barvu nástroje musel změnit zvukař. A zcela specifická pak byla choreografie: tance, hromadné pochody ze strany na stranu, ba dokonce i cosi připomínajícího „živé obrazy“. To vše v obzvlášť vypjatých chvílích dokonale zesynchronizováno s obrazem.
Obraz, tedy tři velkoplošná plátna v zadním prospektu pódia, byl zásadní odlišností od minulého turné, a tedy i od pražského koncertu před osmi lety. Byrne nyní nechával promítat obrazy všeho druhu, vždy podle smyslu nebo nálady písně. Když zněl aktuální singl T-Shirt, který s ním napsal dávný kolega Brian Eno a doposud se nestal součástí žádného alba, na obrazovkách se střídaly nejrůznější vtipné i víceméně nesmyslné nápisy – písnička hovoří o tom, že dnes komunikujeme pouze hesly, která si posíláme mobilními telefony nebo je máme na tričkách. Největší ohlas samozřejmě vzbudilo heslo I Love Prague (s typickým „tričkovým“ srdíčkem místo slova Love), to zjevně Byrne mění podle místa koncertu, a pak třeskutě vtipná slovní hříčka Make America Gay Again, která svědčí nejen o jeho smyslu pro humor, ale i o jeho postoji vůči tomu, co se dnes v USA děje.
Při staré písni skupiny Talking Heads Life During Wartime se na obrazovkách promítaly místy dost drsné záběry ze zásahů Trumpových protiimigračních bojůvek, to bylo snad jediné místo koncertu, které narušilo víceméně odlehčenou a pozitivní atmosféru večera. I když Byrne na několika místech připomínal dobu covidové pandemie (kdy ostatně patrně vznikla část nových písniček), bylo to vlastně víceméně s nadhledem a třeba ve skladbě My Apartment Is My Friend nás nechal nahlédnout prostřednictvím promítaných fotografií do svého newyorského bytu. Na jiných místech zase pracoval s nekonkrétní, v podstatě grafickou projekcí, jako když v asi nejslavnější písni Talking Heads, totiž Psycho Killer, na zatemnělých plátnech „hrály“ jen reflektory a před nimi se pohybující muzikanti.
David Byrne se 3. února 2026 dívá na rekvizity v chicagském prostoru Reid, Murdoch & Co., kde se uvádí produkce nazvaná Divadlo mysli a pojednávající o tom, jak naše mysl slyší a vnímá hudbu, foto: Newscom / Profimedia – Terrence Antonio James Z několika zde citovaných položek setlistu vyplývá, že koncertní program namíchal novinky z alba Who Is the Sky? se staršími kousky. Což je samozřejmě běžné na všech úrovních hudební scény. Ovšem zrovna u Davida Byrnea přece jen překvapilo, že většina z jedenadvaceti odehraných písní (včetně dvojitého přídavku) pocházela ještě z dob Talking Heads. Ne že by to fanouškům vadilo, ostatně právě tyhle kousky, počínaje hned úvodní a z celého koncertu nejpoklidnější a nejkomornější písní Heaven, až po drtivé finále Burning Down the House, byly nejaplaudovanější. Ale i tak: Byrne coby bytostný progresivista a člověk, který se vždy díval spíše dopředu, než aby se jen ohlížel, tímto retro modelem, kdy z novinky zaznělo „jen“ pět kousků, poněkud překvapil. Na dojmu z krásně prožitého a nesmírně pozitivního večera to však neubralo ani píď.
Autor je hudební publicista, šéfredaktor magazínu UNI.
