Hudebnice Kim Gordon nesype ptáčkům v parku. Vydala radikální současné album
Věk v populární hudbě bývá často vnímán jako limitující faktor, který umělce a umělkyně odsuzuje k nostalgickému rekapitulování minulosti, případně k recyklaci. Zakládající členka klasiků alternativního rocku Sonic Youth, jejich kytaristka, baskytaristka a zpěvačka Kim Gordon, však toto klišé s každým dalším tvůrčím krokem radikálně vyvrací.
Ve svých dvaasedmdesáti letech nepředstavuje Američanka Kim Gordon pasivní ikonu minulých dekád, nýbrž jeden z nejprogresivnějších a nejodvážnějších hlasů současné nezávislé scény. Její třetí sólové album, nazvané Play Me a vydané na jedné z nejprestižnějších značek současné alternativní hudby – Matador Records, to bezezbytku potvrzuje.
Pořád umělecky neklidná
Chceme-li plně docenit radikálnost Play Me, musíme album nahlížet optikou žánrově rozmanité umělecké dráhy Kim Gordon. Její třicetileté působení v Sonic Youth definovalo základy amerického alternativního rocku. Od raných syrových nahrávek jako Confusion is Sex až po komerčně úspěšná alba jako Goo či Dirty, která měla značný vliv na téměř o generaci mladší hudebníky stylu grunge, stála Kim Gordon u zásadní změny přístupu ke kytarovému rocku, totiž k jeho zvukové i harmonické dekonstrukci ve jménu hledání neslyšených zvuků a nové energie.
Umělecký „neklid“ Kim Gordon se však nikdy neomezoval výhradně na domovskou skupinu, v níž působila i se svým manželem Thurstonem Moorem. Právě jejich rozvod v roce 2011 byl impulsem k rozpuštění Sonic Youth (přesněji řečeno k „pozastavení činnosti“, oficiální rozchod nikdy neohlásili). Již v roce 1992 Gordon uvolňovala divokou energii v punkovém projektu Free Kitten. Mezi další pozoruhodné „vedlejší“ spolupráce patří noise-rockové duo Harry Crews s jinou ikonou nezávislé hudby, Lydií Lunch, jmenovat je také třeba dvě experimentální kytarová dua – první bylo Body/Head s Billem Nacem a tvořící čistý abstraktní noise, druhé pak Glitterbust s Alexem Knostem. Významná rovněž byla spolupráce s Yoko Ono na desce Yokokimthurston (2012) – jak název napovídá, šlo o patrně poslední spolupráci Gordon s ex-manželem Thurstonem Moorem.
Kim Gordon 31. května 2025 na festivalu Popload v brazilském Sao Paulu, foto: Zuma Press / Profimedia – Leco Viana Po rozpadu Sonic Youth se tedy newyorská rodačka neuchýlila na „zasloužený odpočinek“, nýbrž zahájila hudebně mimořádně podnětnou dráhu. Její sólový debut No Home Record (2019) byl plný industriálního zvuku a reflexe odcizení. O pět let později na něj navázala deskou The Collective, která získala dvě nominace na Grammy a sklidila nadšené ohlasy za odvážnou fúzi noise-rocku a avantgardního rapu. Tato nahrávka plně etablovala umělecky klíčové spojenectví s producentem Justinem Raisenem. Letošní album Play Me, vzniklé ve stejné produkci, můžeme vnímat jako prozatímní pomyslné vyvrcholení trilogie, v níž se kytarová minulost Sonic Youth propojuje s estetikou dnešní alternativy, v níž prim hraje elektronika.
Album Play Me je spíš minimalisticky koncentrované, jeho dvanáct skladeb je rozprostřených na ploše pouhých třiceti minut. Zvukově mu dominují elektronické beaty, podobné těm, které si pamatujeme z trip hopu a industriální textury. Přitom je to nahrávka v jistém smyslu melodičtější než předchozí The Collective, přestože Play Me nechybí atak a vnitřní energie. Primárním výrazovým prostředkem je tentokrát rytmus dobře kombinovaný s množstvím výrazových poloh zpěvu, jenž osciluje mezi monotónním vyprávěcím stylem, křikem, šepotem a náznaky rapu. Kim Gordon nikdy nebyla tou, jíž se říká „velká zpěvačka“, její projev po desítky let působí jakoby nejistě (byť takový není, jde o osobní interpretační styl její), je vždy je přesvědčivý a do nahrávek vnáší zneklidňující atmosféru.
Nejblíže klasickému zpěvu se Gordon ocitá v písni s rozvazbenými kytarami Not Today, která je v podstatě jediným výraznějším pojítkem současné dráhy umělkyně k tvorbě pozdních Sonic Youth. Ve většině ostatních písní dominují programované smyčky a těžko dešifrovatelné zvuky, byť poryvy zkreslených kytar i baskytar nejsou tak zřídkavé, jak by se mohlo zdát při prvním povrchním poslechu, z něhož si odneseme dojem vyloženě elektronické hudby, Kytary tu však znějí kdesi v pozadí, jejich party jsou méně nápadné než někdy i poměrně agresivní atak rytmických zvuků.
Radikální, nenostalgická
Na sólové dráze se Kim Gordon více než před ní vyslovuje k současným problémům, i v tom tkví síla její osobnosti a vážené pozice na současné alternativní scéně. Přitom nesklouzává k tlachovému moralizování, které by mohl někdo nezasvěcený očekávat od dámy ve věku, při němž je takzvaným standardem spíš hlídat po večerech vnoučata než objíždět hudební kluby. Album Play Me je protkáno satirou až sarkasmem namířenými proti technokratickému fašismu, nadvládě umělé inteligence a politické demagogii. Asi by se nabízelo napsat „pravicové demagogii“, neboť scéna, jíž byli Sonic Youth součástí, vždy směřovala doleva. Jenomže při pohledu na to, co se dnes v USA děje, by za „levičáka“ mohl být označen v podstatě každý, kdo aspoň trochu racionálně přemýšlí.
Kim Gordon 4. listopadu 2024 při koncertě v norském Oslu, foto: ČTK / imago stock&people / Gonzales Photo – Per-Otto Oppi Onen druh politického radikalismu hraničícího se sarkasmem můžeme dokumentovat v závěrečné skladbě Bye Bye 25!, která funguje jako aktualizovaný komentář k politickému vývoji v USA. Gordon v ní vzala hudební podklad z úvodní písně Bye Bye na předešlém albu The Collective a nasadila na něj slova, která druhá Trumpova administrativa napadá, cenzuruje či zakazuje – kupříkladu diverzita, Mexický záliv, péče, nebinární zájmena či klimatická změna. Jsou přednesena s ledovým klidem nad těžkým industriálním beatem a skladba funguje jako varování před autoritářským režimem, který si vytkl za cíl omezovat svobodu, a nejen myšlení. Poučné i pro střední Evropu…
Sarkasmus se projevuje i v podvratné práci s nostalgií. Mimochodem: na tu jsou všichni ex-členové Sonic Youth, jak si můžeme přečíst v bezpočtu rozhovorů s nimi, už alergičtí, protože otázky typu „Kdy se zase Sonic Youth sejdou na pódiu“ neustávají ani po patnácti letech. Ve skladbě Busy Bee symbolicky hostuje Dave Grohl, bývalý bubeník Nirvany, která hleděla na Sonic Youth jako na jeden ze svých idolů. Grohlův rytmický podklad doprovází zrychlený archivní rozhovor mezi Kim Gordon a její kolegyní z Free Kitten (a spoluzakladatelou kultovní garážové rockové kapely Pussy Galore) Julií Cafritz, pořízený v devadesátých letech během jejich společného moderování pořadu MTV Beach House. Namísto sentimentálního vzpomínání Gordon tento fragment minulosti deformuje do podoby koláže vypovídající spíše o současném informačním přetlaku a chaosu než o útěšné minulosti.
Už to bylo naznačeno: Play Me není zábava chytlavá na prvním poslech. Takhle Kim Gordon nikdy nepracovala. Počítá s posluchačem ochotným vstoupit s ní do kontaktu, a klidně i do intelektuální konfrontace. Jasně se vymezuje vůči civilizačnímu úpadku a činí to s punkovou přímočarostí, ale zároveň s nebývalou uměleckou elegancí, která je pro tuto umělkyni příznačná už půl století.
