Kytarista Libor Šmoldas: Miles Davis je inspirativní pro jakéhokoli muzikanta

Kromě několika vlastních kompozic inspirovaných Davisovým dílem zařadil Libor Šmoldas (* 1982) se svým kvartetem na desku Sorry, Miles! vlastní verze skladeb, které jsou Milesi Davisovi (1926–1991) připisovány, byť jejich skutečným autorem s největší pravděpodobností není. Se Šmoldasem na albu hraje jeden z nejlepších evropských kontrabasistů Tomáš Baroš, dále vycházející hvězda jazzového piana Mikuláš Pokorný a vynikající americký bubeník Jesse Simpson.

Je Sorry, Miles! vysloveně „jubilejní“ záležitostí, nebo byl vznik alba výsledkem dlouhodobého procesu a vydání je jen vhodně načasováno?

Abych řekl pravdu, přišly mi Milesovy nedožité sté narozeniny vhod jako nečekaný bonus. Příběhy o tom, že některé ze slavných jazzových standardů pravděpodobně nenapsal on sám, jsem začal slýchat už před mnoha lety. Zpočátku jsem tomu nevěnoval moc pozornosti, ale protože si rád zjišťuji, odkud písničky pocházejí, kdo je jejich autorem, proč vznikly a za jakých okolností, začal jsem si toho fenoménu všímat soustavněji. Když se mi takových skladeb nashromáždilo víc, napadlo mě, že by to mohlo být dobré jako koncertní program – hrát celý večer Milesovy skladby se sporným autorstvím a podělit se s publikem o příběhy, které se za každou takovou skladbou skrývají. Myslel jsem, že jich nenajdu dost, ale ukázalo se, že by se z toho daly klidně udělat večery dva. Z koncertního projektu se vyvinulo toto album a jeho vydání jsme načasovali na Milesovo kulaté jubileum.

Libor Šmoldas Quartet. Zleva: Mikuláš Pokorný – piano, Libor Šmoldas – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Jesse Simpson – bicí, zdroj: Bivak Records

Koncept alba je to sice neobvyklý, ale zároveň možná až příliš „nekomerční“. Nebylo by bývalo vstřícnější k posluchačům nahrát album jen s Davisovými „hity“?

Takhle nepřemýšlím. Každopádně první úkol při tomhle zdánlivě drzém tématu je vysvětlit posluchačům, že se nesnažíme Milese očernit, že milujeme jeho hudbu i odkaz a že je to přece jen pocta, i když neobvyklá. Kdyby ty skladby Miles Davis nevyhledal, nenatočil, osobitě nepojal a posléze neproslavil, tak bychom je dnes nehráli a s největší pravděpodobností by se nestaly součástí jazzového repertoáru tak, jak jej známe dnes.

Dříve byla doba opravdu jiná, zvlášť pro afroamerické jazzové muzikanty v USA. Jednotlivé melodie často kolovaly napříč jazzovou scénou – každý je nějak převzal, pojal, upravil a poslal dál. Existovaly tlaky od vydavatelství a producentů, byly tu drogové závislosti muzikantů a neustálá potřeba rychlých peněz. Prostě problém s autorskými právy je komplexní a nemůžeme mít Milesovi jednoduše za zlé, že skladby jiných autorů byly nakonec často zaregistrované na jeho jméno. Ale ty příběhy, které se za každou takovou skladbou skrývají a které mě baví, mě nakonec inspirovaly k vytvoření alba.

Proložil jste je vlastními skladbami, které jsou, jak říkáte, Davisem inspirované. Čím je trumpetista Davis inspirativní speciálně pro kytaristu?

Je inspirativní pro jakéhokoli muzikanta bez ohledu na nástroj a vlastně i žánr. Tón, time feel, frázování, výběr tónů – jednou nohou v tradici, druhou daleko v budoucnosti. Vždycky hledal něco nového, aniž by popřel to, co tomu předcházelo. Čím hlouběji se ponoříte, tím víc fascinujících principů v jeho hře objevíte.

Také si hodně všímám jeho citu pro výběr muzikantů, jimiž se obklopoval. Když se podíváte na Milesovu kariéru, zjistíte, že neustále hledal nové spoluhráče, kteří by do jeho hudby přinesli něco nového. Často vznikala spojení, která si ostatní těžko dokázali představit. Občas to fungovalo lépe, někdy méně, ale když se to povedlo, byla to opravdová pecka – viz například spolupráce s Gilem Evansem nebo First a Second Great Quintet (první kvinteto tvořili s trumpetistou Milesem Davisem tenorsaxofonista John Coltrane, pianista Red Garland, kontrabasista Paul Chambers a bubeník Philly Joe Jones; druhé kvinteto pak tenorsaxofonista Wayne Shorter, pianista Herbie Hancock, kontrabasista Ron Carter a bubeník Tony Williams – pozn. aut.).

Podobné to bylo s výběrem skladeb. Miles měl vždy uši nastražené a kdykoli slyšel něco, co ho inspirovalo, buď napsal podobnou skladbu, nebo originál přejal a podrobil vlastní interpretaci. To v umění podle mě není špatně – naopak, Picasso tuším řekl: „Dobrý umělec kopíruje, velký umělec krade.“

A co se týče konkrétních inspirací pro moje skladby na albu: dvě z nich – Prima Dancers a Square Head – byly inspirovány Milesovým výtvarným uměním. Ne každý ví, že také maloval obrazy. Sám jsem se to dozvěděl až nedávno. Tyto dvě písničky jsou inspirovány konkrétními díly se stejnými názvy. Pak je tu ještě jedna původní skladba, Richard’s Regret, která souvisí s historickou osobou – s Richardem Carpenterem, mužem, který od hudebníků v nouzi kupoval práva na jejich skladby za rychlou hotovost, a Miles byl jedním z jeho klientů.

Trumpetista Miles Davis v roce 1947 v New Yorku. Zcela vlevo basista , Tommy Potter, před ním saxofonista Charlie Parker, foto: CBW / Alamy / Profimedia

Které z mnoha značně rozdílných uměleckých období Milese Davise vás osobně oslovuje nejvíce a které naopak nejméně?

Mně obecně víc sedí první polovina jeho kariéry: raný bebop, Birth of the Cool, First Great Quintet, modální období a Second Great Quintet, tedy zhruba roky 1944–1968. Moje nejoblíbenější alba jsou kromě Kind of Blue hlavně ‚Round About Midnight, Cookin’, Relaxin’, Steamin’ a Workin’. Od Second Great Quintetu mám rád hlavně živáky. Davisovu fusion éru, tedy od roku 1969 dál, znám jen částečně a jako posluchač ji teprve objevuju, ale poslední dobou se té hudbě otevírám, hlavně díky Johnu Abercrombiemu, Michaelu Breckerovi, Bobu Bergovi a dalším, takže se to možná brzy změní k lepšímu.

Miles Davis hrál s řadou skvělých kytaristů, kteří se po spolupráci s ním proslavili s vlastními projekty – John McLaughlin, Mike Stern, John Scofield a další. Který z nich je vám nejbližší a proč?

Byla tam krátká spolupráce i s Johnem Abercrombiem, toho mám opravdu moc rád, takže bych ho uvedl na prvním místě. Dále samozřejmě, jako asi každého jazzového kytaristu, mě neminul Mike Stern – hodně jsem poslouchal jeho triovou desku Give and Take z roku 1997, kde hraje s Patituccim a DeJohnettem. Velkou inspirací pro mě je John Scofield. Mám z něho dojem, že na rozdíl od mnoha fusion kytaristů má opravdový vztah k jazzu a umí ho hrát s velkou hloubkou. Natočil bezpočet skvělých desek. Jako tip z těch, které nejsou tolik známé, bych vybral Scofieldovu účast na albu Joea Hendersona So Near, So Far (1992), což je vlastně také pocta Milesovi a jeho skladbám, čímž se nám kruh hezky uzavírá.

Kdybyste měl možnost se s Milesem Davisem potkat, na co byste se ho zeptal?

Za předpokladu, že by byl ochotný se se mnou vůbec bavit a chtěl by hovořit upřímně, zajímalo by mě, co se mu honilo hlavou při hraní.