Nejlepší album Hudby Praha vyšlo konečně tak, jak mělo vypadat kdysi
Je paradoxem doby, že stále ještě sklízíme to, co zasel komunistický režim. Hodně křivd již sice bylo napraveno, ale tu a tam se ještě objeví relikt, který je potřeba eliminovat. A to je právě „případ“ debutového alba dlouhodobě populární rockové kapely Hudba Praha.
Jedním z klíčových okamžiků české kultury normalizační éry byl březen 1983, kdy v komunistickém ideologickém časopise Tribuna vyšel článek Nová vlna se starým obsahem podepsaný fiktivním jménem Jan Krýzl. Zahájil hon na rockové kapely, většinou spadající do škatulky punku a nové vlny (ovšem svezly se s nimi i představitelé jiných stylů, například Žlutý pes, hrající konzervativní jižanský rock). Tyto kapely byly zakazovány – většinou nikoli explicitně, jmenovitým písemným nařízením, nýbrž různými způsoby přicházely o možnosti koncertování.
Jednou z kapel, kterou zmíněný článek výslovně zmínil, byla Jasná páka. Kapela oblíbená, nikterak avantgardní, stavějící na ohlasech tradičního rollingstoneovského rock’n’rollu a povětšinou zpívající texty popisující radosti a strasti městského života, někdy i poněkud ztřeštěné, většinou však nikterak útočné nebo bojovné. Muzikanti z Jasné páky se chtěli hlavně bavit a politikum z jejich tvorby udělaly „strana a vláda“ – podobně, jako tomu ostatně bylo u nejslavnější české „zakázané skupiny“ Plastic People of the Universe.
Zadní a přední strana dvojitého EP Hudby Praha z roku 1988 – obsahuje pouze osm písní, ačkoliv jich bylo natočeno víc, repro: ČT art
Když tedy Jasné páce bylo znemožněno hrát, její členové několik měsíců přemýšleli, co dál. Nakonec se rozhodli působit pod názvem Hudba Praha. Aby úplně zametli stopy, poměrně radikálně změnili hudební styl, který se stal mnohem otevřenější, univerzálnější a často jaksi zadumanější. A co bylo možná nejdůležitější: zvolili také jiný způsob psaní textů. Tomu se podřídili oba hlavní autoři kapely, kytarista a zpěvák Michal Ambrož a baskytarista a občasný vokalista Jan Ivan Wünsch.
Zpočátku však pro Hudbu Praha nebylo jednoduché najít si publikum. Někteří fanoušci Jasné páky byli novým stylem poněkud zaskočeni, přijímali jej velmi pozvolna. Původní přímočarý dravý rock’n’roll byl totiž přetvořen do poněkud volnějšího výrazu, v němž nechyběly ani balady (mimochodem: hudba Hudby Praha – a je to určitý paradox – se podstatě světového pojetí nové vlny blížila mnohem víc než písničky Jasné páky). Nicméně výpověď nových písní obsahově původní publikum oslovovala, a zároveň postupem času kapele rozšířila posluchačské zázemí.
Pražská Lucerna 10. ledna 2023: výzdoba ke koncertní vzpomínce na Michala Ambrože (1954–2022) a jeho dvě zásadní kapely, foto: ČTK – Ivan Prokop
Glasnosť na český způsob
V době postupujícího určitého uvolňování poměrů, v roce 1987, nabídlo Hudbě Praha jedno ze tří existujících státních hudebních vydavatelství, konkrétně Panton, vydaní debutového alba. Panton byl zaměřen převážně na takzvané menšinové žánry. Kapele se zprvu do spolupráce se státní, a tudíž nevyhnutelně „režimní“ firmou moc nechtělo. Nakonec se však rozhodla část svého tehdejšího repertoáru přece jen fixovat „pro budoucnost“.
Při samotném vzniku nahrávek ovšem vstoupily do hry tradiční bolesti totalitního státu, zejména všudypřítomná cenzura. Politika „perestrojky“ a „glasnosti“ se jaksi vystřílela už v samotném faktu, že se s Hudbou Praha na Pantonu vůbec bavili, po podepsání smlouvy už nastaly klasické mechanismy zajeté z předchozích dekád.
Titulní strana nynější podoby prvního alba Hudby Praha, repro: Supraphon
Výsledkem bylo, že z plánovaného elpíčka sešlo. Trosky alba se objevily na vydavatelském „bastardu“, na dvojitém EP, které obsahovalo pouze osm písniček, navíc některé z nich se zcenzurovanými texty. Je mimochodem jedním z mnoha paradoxů obestírajících tuto desku, že sítem prošla i písnička Špinavý záda, zde pojmenovaná Na Žofíně, která nejenže pocházela ještě z repertoáru Jasné páky, ale fragment jejího textu byl ve zmíněném štvavém článku Tribuny přímo citován coby důkaz toho, že produkce novovlnných kapel, proti nimž je třeba zakročit, je „výplodem chorých mozků“. Dvě úplně vyřazené, byť natočené písně, Lunapark a Všechno je naopak, mohly vyjít až po změně poměrů – v roce 1990 na pantonském singlu.
Dá se jim rozumět i dnes
Po sametové revoluci proběhlo několik pokusů písničky z debutu Hudby Praha v ucelené podobě vydat. Některé z nich se ostatně staly evergreeny, kapela je z koncertního repertoáru nikdy nevyřadila a hraje je i nyní při občasných výjimečných příležitostech (oba autoři – Michal Ambrož a Jan Ivan Wünsch – jsou již bohužel po smrti). Ale až teď, po bezmála čtyřiceti letech, album konečně dostalo – v rámci reediční řady vydavatelství Supraphon – podobu, kterou mělo mít původně, včetně skvostně připravené vinylové verze, a v neposlední řadě s vynikajícím zvukem odpovídajícím možnostem moderních technologií.
Zadní strana nynější podoby prvního alba Hudby Praha – jak vidno, obsahuje jedenáct písní, repro: Supraphon
Nejde totiž jen o splátku desítky let starého dluhu. To, co je nejdůležitější, nám dojde při poslechu alba. Jsou na něm přítomny skladby, jež náleží k tomu nejlepšímu, co Hudba Praha vůbec vytvořila: písně jako Je to zlý, Brejličky, A tak dál, Všechno je naopak, Můry nebo Zákon o zachování energie patří k perlám českého rocku a obecně písničkářství v nejširším kontextu. Ba co víc: dokonale pasují také na dnešní poměry! Což asi není úplně pozitivní zjištění…
Ambrož i Wünsch dokázali ve svých textech mluvit sice jinotajně, ale jinotajně tak, že význam jejich slov byl snadno pochopitelný. A vždycky se dal vztáhnout na nejrůznější lidské situace, od zcela intimních až po celospolečenské. Třeba píseň Je to zlý můžeme klidně vnímat jako reflexi rozpadajícího se milostného vztahu, stejně jako mírně zahalený politický protestsong, v jehož podtextu je – což bylo pro Hudbu Praha oněch časů typické – rovněž jistý pocit rezignace, k níž tvůrce dohnalo zhnusení z prožívané reality.
Životnost alba lakonicky pojmenovaného Hudba Praha a vyzdobeného tradičně krásným obalem „nehrajícího člena Hudby Praha“, výtvarníka Karla Halouna, je tedy časově neohraničená. Její reedice právě dnes a tady patří k nejvítanějším titulům domácí hudební produkce letošního podzimu.
