Karolína Kalandrová Karlíková: Na nic hrát neumím, ale lásku k muzice jsem po tátovi zdědila
Letos v březnu by oslavil pětasedmdesátiny Petr Kalandra, jedna ze zásadních osobností české hudební scény poslední třetiny dvacátého století. Muzikantovy dcery Karolína a Týna k jubileu vydaly vinylové album nazvané PK 75. Obsahuje jedenáct dosud neslyšených archivních nahrávek, mezi nimiž jsou zejména unikátní verze Kalandrových hitů.
Spoluzakladatel folkrockové skupiny Marsyas a bluesového tria ASPM, člen volného sdružení Čundrground a frontman vlastní kapely Blues Session zemřel předčasně v roce 1995. Zanechal po sobě spoustu skvělé hudby a fanoušky, kteří na něj dodnes nedají dopustit. A také ovšem po něm zůstaly dvě dcery. O albu PK 75 jsme si povídali se starší z nich – s Karolínou Kalandrovou Karlíkovou. Ta na svá bedra vzala hlavní část produkční práce na desce. Nebyla to však pro ni chůze neznámým územím. Léta pracuje v Sonu, jednom z nejlepších tuzemských nahrávacích studií, jež sídlí ve středočeském Nouzově. Karolína je tedy aktivní součástí hudební scény – a „potatila“ se nejen v tom.
Jakou máte na tatínka nejranější vzpomínku?
Nejranější vzpomínka se mi vybavila poměrně nedávno. Je ze studia, z Mozartea, kde táta nahrával nejspíš druhou desku s Marsyas Kousek přízně. Najednou mi hlava vyplavila přesné obrazy, jak to tam vypadalo, kde jsem s mámou seděla u stolu, měla malé cestovní voskovky a omalovánky a čekaly jsme na tátu, až dotočí. Pak si pro nás přišel, vzal mě do studia a tam mi ukázal magnetofony, mixpult a mikrofony. Byly mi dva roky.
Zleva Týna Kalandrová, zvukař Pavel Karlík, Karolína Kalandrová Karlíková s albem PK 75, foto: Zuzana Bönisch
Hrával vám doma?
Ano, docela často – tedy když byl doma… I když si hrál pro sebe nebo psal a my jsme se sestrou Týnou přišly k němu do pracovny, nikdy nás nevyhodil, naopak nám kus zahrál a zazpíval a ptal se, jak se nám to líbí. Často se u nás taky hrálo u ohně, když přišli kamarádi muzikanti.
Učila jste se vy sama hrát na nějaký nástroj?
Ano, chvíli na klavír, ale bylo to trápení v ZUŠ. Dnes mě samozřejmě mrzí, že jsem nepřekonala odpor ke staré učitelce, která nás při chybě neurvale brala přes prsty klackem. Bohužel, hrát neumím.
Petr Kalandra měl za sebou bohatý život, byl proslulým vypravěčem až neuvěřitelných příběhů. Vyprávěl je i vám?
Vyprávěl, a často, třeba když jsme si společně pouštěli desky. To byly ty „americké historky“ o muzikantech, se kterými se potkal a hrál, když byl v USA. Dost často to ovšem byly i historky, proč pro nás přišel pozdě do školky nebo do školy, jak museli v noci po cestě z koncertu přepojovat na trati lokomotivu a podobně. Myslím, že některé neuvěřitelné příběhy se fakt staly, jiné měl táta jako únik z reality. Bavil se tím a snil.
Petr Kalandra, foto: Archiv Karolíny Kalandrové Karlíková
Myslíte si, že jste po tatínkovi zdědila nějaké vlastnosti?
Jestli je láska k muzice vlastnost, tak tu jsem zdědila určitě. Mám ráda spravedlnost, nerada se vzdávám a jsem ráda, když můžu pomoct lidem, zvířatům, dobré věci… To bych řekla, že máme s tátou společné.
Po Petru Kalandrovi musí existovat spousta memorabilií. Schraňujete nějaké?
Schraňujeme všechny fotky, tátovou rukou psané texty, set listy z koncertů, kresbičky. Zůstaly nám samozřejmě jeho foukací harmoniky, tři kytary, trsátka, kazety s nahrávkami. Tátovu americkou parku a čepici hadovku máme taky. To prostě nevyhodíte…
Vydat mu k nedožitým 75. narozeninám album byl váš nápad?
Byl a vznikl vlastně náhodou, když jsem na jedné tátově kazetě našla skladbu Me and Bobby McGee, kterou zpívá a hraje úplně sám, nejspíš doma. Byla jsem z toho nálezu nadšená a říkala jsem si, že by bylo skvělé, kdybych takových skladeb našla víc a táta by z nich měl celou desku. Archiv nahrávek máme docela slušný, občas se někde něco nového objeví, a tak si to se spřízněnými dušemi posíláme a měníme. Technická kvalita nalezených nahrávek je často strašlivá, ale stejně to vždycky potěší.
Petr Kalandra, foto: Archiv Karolíny Kalandrové Karlíkové
Měla jste od začátku jasnou představu, jak má album vypadat? Nebo jeho podoba procházela vývojem?
Jak jsem říkala, měla jsem představu, aby byl táta na albu co nejvíc sám, s kytarou a popřípadě s foukačkou. Bohužel dvě písně, které nikdy nevyšly a táta je zpívá a hraje sám, nešly kvůli kvalitě zvuku použít, takže jsme museli hledat další skladby. Podoba alba proto procházela několika fázemi. Některé skladby jsme měli předvybrané ve variantách. Volili jsme mezi nimi právě podle toho, jestli je na nich táta sám, popřípadě s jedním nebo se dvěma spoluhráči. A také podle toho, jestli skladba už někdy někde vyšla. Anebo i podle toho, že píseň třeba většinou zpíval česky, ale my ji našli v angličtině. Do výběru samozřejmě zasahovalo i to, aby tam byly „naše oblíbené“. Ale některé nešlo na album použít, protože nemají autorizaci k českému textu.
Dalším faktorem samozřejmě byla zvuková kvalita. Pavel (Karlík, zvukař ze studia Sono a Karolínin manžel – pozn. aut.) nad tím strávil skoro čtrnáct dní práce, aby nahrávky vyčistil, odšumil a zbavil „praskanců“. Několikrát jsme předělávali pořadí na albu, aby písničky mezi sebou „neskákaly“ zvukově, aby k sobě seděly časově i barvou tátova hlasu. Limitem je u vinylové desky stopáž, ideální je osmnáct minut na jednu stranu, my se dostali na zhruba dvacet minut na každé straně. Asi dvakrát nastala situace, že jsme desku měli moc krátkou na jedné straně nebo nám to naopak vycházelo na tři strany…
Našli jsme z koncertů skvělé momenty, kdy si táta krásně na pódiu povídá s Honzou Spáleným, mluví o písničkách, dělají si například legraci ze Spartakiády a dost často je jasné, že v publiku se nachází estébák, hlídá je, oni to vědí a utahují si z něj, že nemůžou měnit repertoár, protože je to komponovaný pořad a podobně. Tyhle vzácné okamžiky jsme bohužel kvůli času museli vystřihnout, nakonec jsme ponechali jen tátovo uvítání a povídání o Donovanovi, jinak bychom se na jednu desku nevešli.
Karolína Kalandrová, Petr Kalandra, 90. léta, foto: Katarína Mišíková
Co bylo při přípravě alba vůbec nejtěžší?
Asi to, že jsem se při probírání materiálu zase dostala k tátovi šíleně blízko. I když jsem měla některé písničky předvybrané, musela jsem stejně projít vše znovu. Byly to noci poslouchání a člověk by musel být z kamene, aby to s ním nehnulo a nevyplavilo vzpomínky. Nedávno se někdo divil, že je to pro mě pořád tak těžké, protože „už je to přeci třicet let, co tu táta není“… V něčem je to možná lehčí, ale když jsem měla jít takhle do hloubky a intenzivně na té desce dělat, dalo mi to zabrat. Navíc to nebyl jen výběr skladeb, probírali jsme i fotky a rukopisy.
Proč jste vydali pouze vinyl?
K tátovi prostě „černé desky“ patří, miloval je, pouštěli jsme si je spolu. Deska, která zrovna hrála, měla vedle gramofonu postavený obal, jako obraz – sama to tak dodnes dělám, když si doma pustím desku. Vinylová deska je dílo jak hudební, tak výtvarné a ten zvuk je prostě jiný. A jiný je i poslech a prožitek. Když si pustíš desku, sedneš si k tomu, uklidníš se, soustředíš se na to. Navíc: titulní fotka Dana Vojtíška, kterou jsem měla pro tuto desku roky vybranou, je pro rozměr LP úplně geniální. Ale nechci fanoušky zklamat, s největší pravděpodobností půjde v budoucnu tento titul na CD a možná i digitál.
Máte ještě nějaké vydavatelské plány, co se týče Kalandrovy hudby? Existují další pozoruhodné nahrávky, které by fanoušci měli mít k dispozici?
Ráda bych, aby se nám povedlo dostat autorizace k českým textům u skladeb Neila Younga, Jamese Taylora, J.J. Calea, Toma Waitse a Tracy Chapman a mohli bychom tak znovu vydat tátova alba z devadesátých let Blues Session vol. I a vol. II. Zejména s prvníma dvěma pány je to nelehké, ale nevzdávám to. A k těmto dvěma deskám by šly nějaké další pozoruhodnosti přidat.
Karolína Kalandrová, Petr Kalandra, konec 70. let, foto: Katarína Mišíková
Pracujete jako produkční ve studiu Sono. Procházejí jím desítky muzikantů. Ptají se vás na tatínka?
Velmi často muzikanti netuší, že jsem Karlíková Kalandrová. Někdy to vyjde najevo až během jejich pobytu u nás ve studiu. Někteří však mají tátu moc rádi, vědí, kdo jsem a do studia přinesou vzpomínky, jak se s tátou potkali. Nedávno mi ve studiu vyprávěl své setkání Zdeněk Bína z kapely -123 min. Táta po revoluci pracoval v hudebním obchodě Amistar na Václavském náměstí. Měl na starosti prodej kytar, bas, strun a foukacích harmonik a chodili tam za ním všichni muzikanti. Přišel tam jednou i mladičký Zdenda Bína, začal hrát na kytaru a po chvíli mu táta povídá: „Kluku, z tebe jednou něco bude!“ Měla jsem slzy v očích, když mi to Zdenda ve studiu řekl.
Jaké máte z práce ve studiu nejzajímavější nebo třeba i nejbizarnější zážitky?
V roce 1994 jsem přišla s tátou do Sona nazpívat písničku Lodník od Tracy Chapman a vlastně jsem tu už zůstala. Když se mi nedávno vybavila ta vzpomínka z Mozartea a propojila se s tím, že naše dcera, když byla malá, kreslila mixpulty mikrofony a kabely, došlo mi, že je to asi ten kruh, který se měl uzavřít.
Práce ve studiu mě baví a naplňuje, i když je někdy hodně těžká a časově náročná a je to spíš poslání a drahý koníček, než klasické zaměstnání. Bez lásky k hudbě by to dělat nešlo. Jsem ráda, že můžu pomoct na svět krásným deskám a projektům. Navíc díky práci ve studiu jsem potkala spoustu fantastických lidí/muzikantů, s některými jsme se stali přáteli…
Obal alba PK 75, repro: Animal Music
Ve studiu Sono nahrávali někteří světově proslulí hudebníci. Která setkání pro vás byla nejzásadnější?
Z těch světových hudebníků to bylo určitě setkání a nahrávání s Krisem Kristoffersonem, to je prostě splněný „kalandrovský“ sen a mrzí mě, že se toho táta nedožil. Kris byl nesmírně přátelský, skromný, jeho rodina, která ho doprovázela, byla moc fajn. Koncert, který jsme nahrávali, mu pak Pavel smíchal a poslal do USA a Kris měl velkou radost. Ještě několik let po tomto nahrávání jsme si posílali přání k Vánocům a narozeninám.
Vloni jsme mohli ve studiu přivítat na nahrávání Winstona Watsona, bývalého bubeníka Boba Dylana, a to byla hodně silná záležitost. Poslouchat historky o Dylanovi je prostě za odměnu. Důležité samozřejmě bylo setkání s Glenem Hansardem, který se stal naším přítelem, a pak setkání s úžasnou talentovanou a nádhernou Joss Stone.
Pak je tu jedno setkání, které taky přerostlo v přátelství, a pro nás, jako studiové lidi, je to velká pocta. Asi před pětadvaceti lety si naše studio vybral pro nahrávání americký hudebník a producent Chris Eckman a přivezl si s sebou producenta a zvukaře Philla Browna, zvukařskou legendu. Phill pracoval s těmi nej muzikanty, které my tady obdivujeme – od Hendrixe přes Rolling Stones, Talk Talk, Led Zeppelin, Bowieho, až po Cata Stevense. Tenhle nenápadnej, skromnej a neuvěřitelně zábavnej pán míchal Stairway to Heaven a naše studio si oblíbil tak, že k nám jezdí dvakrát za rok se svými vybranými projekty.
