Tady to ještě neskončilo, říká svým novým albem Vladimír Mišík
Není nic, co by mohlo letitému fanouškovi Vladimíra Mišíka na albu Vteřiny, měsíce a roky chybět. Jsou tu svižnější kousky i balady, je tady blues i lehké stylové úkroky mimo mišíkovský mainstream, jichž se dopouštěl odjakživa. Je tu zhudebněná poezie klasiků, texty napsané zpěvákovi na tělo i jeho vlastní nehledaná slova jakoby zaznamenaná na pivní tácky.
Vteřiny, měsíce a roky jsou třetím titulem, který vznikl za Mišíkova pomyslného „nového uměleckého života“, kryjícího se s partnerstvím s o generaci mladším hudebníkem, skladatelem a hlavně producentem Petrem Ostrouchovem. Připomeňme, že Mišík se celá desetiletí spolupráci s hudebními producenty zuby nehty bránil. V roce 2006 v souvislosti s albem Umlkly stroje, které nahrál s kapelou Etc…, s níž točil a koncertoval od druhé půle sedmdesátých let, v rozhovoru řekl: „Považujeme se za natolik vyzrálé chlapíky, že producenta nepotřebujeme. My si to děláme sami pro své vlastní pobavení, a aby nám do toho žvanil ještě další člověk, to si vůbec nedovedeme představit. Z místních luhů a hájů ostatně nikoho vhodného ani neznáme.“
Tehdy ještě netušil, že Etc… se v zažitém koncertním materiálu časem jaksi zabetonují, nebudou schopni či ochotni přijít s novými nápady, a na možnost natočit nové album bude Mišík bezvýsledně čekat rok za rokem. V roce 2018 mu takříkajíc došla trpělivost. Víceméně na základě náhody, totiž spolupráce původně zamýšlené jako jednorázová (provedení písně na ceremoniálu Českých lvů), Vladimír Mišík oslovil Petra Ostrouchova – a začaly se dít věci.
Jejich první společné album Jednou tě potkám posbíralo šest Cen Anděl a zaznamenalo nový Mišíkův velký hit Jednou, a také bezprostředně následující deska Noční obraz si získala pochvalu kritiky i srdce fanoušků. Další tři roky Mišík, který mezitím ze zdravotních důvodů přestal koncertovat, nedával o sobě příliš vědět, ovšem v klidu svého letenského bytu, ale i během nemocničních a lázeňských pobytů, shromažďoval nové texty se zřejmou vizí ve studiové práci pokračovat.
Týden kapelového života
Novinka Vteřiny, měsíce a roky se začala natáčet počátkem letošního roku. Nejprve se ve středočeském studiu Sono pořizovaly instrumentální základy, na jaře a s blížícím se létem na ně Mišík pokládal pěvecké party. Zatímco předchozí album Noční obraz se hemžilo velkými jmény, a to i hvězd světového kalibru, jako je gospelový pěvecký sbor Blind Boys of Alabama nebo nejproslulejší hráč na dobro Jerry Douglas, tentokrát Ostrouchov složil kapelu, která natočila naprostou většinu základů sama naživo ve studiu – atmosféru nahrávání ostatně velmi dobře zachycují dva doposud vydané videoklipy (k písním Tak dobře a Ulici bičuje déšť). Základ téhle sestavy tvoří Ostrouchovova kapela Blue Shadows, k ní bylo přizváno pár dalších hudebníků plus dvě zahraniční instrumentální hvězdy, které ovšem nenahrávaly „korespondenčně“, jak bývá v podobných případech zvykem, nýbrž se přímo účastnily natáčení i týdenního „kapelového života“ v Sonu: britský virtuos na pedálovou steel kytaru BJ Cole a americký perkusista kubánského původu Michito Sánchez.
Vladimír Mišík ze zdravotních důvodů nemůže hrát na kytaru a tudíž ani skládat, nicméně se přemohl a s bolestmi v rukou složil dva songy (Ulici bičuje déšť a Neodcházej naštvaná). I proto je autorem většiny hudby na albu Petr Ostrouchov. Hudba přitom vznikala „na místě“: muzikanti si poslechli demonahrávku, párkrát si společně píseň s pracovním Ostrouchovovým zpěvem projeli, a pak se rovnou, bez zastavování, střihů či playbacků, nahrávalo „postaru“ do magnetofonového pásu, nikoli digitálně. Je to znát: nahrávky mají neopakovatelnou atmosféru, dýchají v přítomném okamžiku, muzikanti na sebe reagují. Ze všech písní čiší naprostý klid – ten si všichni zúčastnění mohli dovolit, protože každý z nich je náleží mezi špičku svého nástrojového oboru.
Vyladěná souhra
Stylově se Ostrouchov až na výjimky trefil do žánru, jemuž můžeme obecně říkat moderním termínem americana. Ten v sobě nese základy folku, rocku, krapet blues i stopy country – přitom Coleova steelkytara, typický countryový nástroj, se vlastně úzkostlivě (byť možná mimoděk, vše je dáno jak podstatou písní, tak atmosférou natáčení, a nejspíš i producentovými instrukcemi) vyhýbá tradičním countryovým postupům a figurám. Ač jde zvukově o jeden z dominantních nástrojů nahrávek, působí spíš zvukomalebně, náladově, někdy skoro až psychedelicky. Výborně si notuje s hammondovými varhanami Ondřeje Pivce, jejich „dialog“ v krásné baladě Nevědomí patří k perlám alba – přitom zrovna tyto dva nástroje spolu na světově známých nahrávkách běžně nekooperují.
Ostrouchov jako aranžér a „jeho“ hudebníci coby nejen interpreti, ale bezesporu i spolutvůrci, jsou dokonalí detailisté. Ani po několikerém poslechu vlastně nevyčnívá jakýkoli nástroj nebo zvuk. Posluchač si užívá celistvý sound ansámblu. V intrech, mezihrách nebo dohrách písní často neznějí žádná klasická sóla jako na deskách Mišíkových vrstevníků, nýbrž hra kapely, která jako by se nemohla sdíleného zvuku nabažit. A nejde o žádné neumění skončit včas, v tomto ohledu je timing nahrávek naprosto přesný.
Cit pro náladu
I tak je docela zajímavý podíl jednotlivých nástrojů v nahrávkách, alespoň v posluchačském pocitu. Často totiž uvíznou v hlavě instrumenty, které jsou sice přítomny v „ostrouchovovské sérii“, ale jinak je Mišík nikdy předtím nepoužíval. To se týká zmíněných Pivcových Hammondek, Coleovy pedálové steel kytary, ale třeba i piana Jana Steinsdörfera. Ačkoli se Michito Sánchez prakticky nehnul ze studia, jeho perkuse jsou vlastně dosti nenápadné, samozřejmě s výjimkou písničky Měl jsem sen, která coby Mišíkův stylový úkrok k reggae tento instrumentář logicky vyžaduje.
Kromě základního kádru doprovázejících muzikantů se ve studiu mihli i dechaři – jejich účast v písni Milé mozkové závity byla nepostradatelná, neboť se stylově jedná o ska. Což může v Mišíkově případě znít bizarně, ale kdo zná Ostrouchovovu minulost v dlouholetém působení v kapele Sto zvířat, asi se divit nebude. Mišík se s tímto skočným stylem ostatně popasoval velmi dobře.
Vteřiny, měsíce a roky tudíž nejsou, jak by se snad očekávalo, „kytarová deska“, byť se na ní podíleli – kromě samotného Ostrouchova – dva další výteční kytaristé střední české generace: člen Blue Shadows Josef Štěpánek a hostující Lukáš Martinek. Oba se vyznačují mistrovským citem pro vystižení nálady a hlavně schopností dát písni přesně to, co potřebuje. Ačkoli jde o hudebníky, kteří by nahrávku mohli zválcovat svými exhibicemi (i to by koneckonců byl nejspíš při jejich schopnostech pozoruhodný poslech), zde hrají výhradně to, co duch té které písně potřebuje – vědomi si zlatého pravidla, že síla pravého muzikantství netkví v počtu not, ale ve schopnosti svoje tóny správně umístit. A totéž lze bezpochyby říct o rytmice baskytaristy Matěje Belka a bubeníka Martina Nováka.
Konečnost i naděje
Písničky Vladimíra Mišíka se vždy poslouchaly minimálně z padesáti procent kvůli textům, ať už kvůli jeho výpovědi, kterou si napsal sám, tak díky citu pro volbu převzaté tvorby básníků. Nelze říct, že by Vteřiny, měsíce a roky měly nějakou souvislou tematickou linii, o tu se Mišík ani Ostrouchov coby producent nesnažil nikdy. Přesto nelze přeslechnout, že hned několik písní se s větší či menší mírou přímočarosti dotýká konečnosti, účtování. To je případ hned prvního singlu a jedné z nejlepších písní alba Tak dobře, která končí slovy „Až jednou ze života / zbude jen pahýl suchý, / až už se nedokážu zmotat / a můj mobil bude hluchý, / až dojdou mi i slova, / která mi ještě zbyla / řeknu ti aspoň znova: / tak dobře, moje milá.“
Citovaný text je dílem Michaela Žantovského, sice veterána mezi českými textaři (viz řada výborných textů pro Pavla Bobka), ovšem nepraktikujícího tohle svoje „řemeslo“ vlastně od „sametu“, kdy nastoupil politické, diplomatické a jiné společenské angažmá. Ke spolupráci s Mišíkem jej oslovil Ostrouchov – a není to náhoda, Bobek byl totiž jeho strýc a se Žantovským se jistě i díky této vazbě znal. Žantovský nakonec přispěl pěti texty. Jeho Měl jsem sen vypovídá o konci života (přesněji o marném pokusu dostat se za nebeskou bránu s finále: „Tak do pekla táhnu“). A nejinak je tomu u písně Ono to přejde: „Jednou to všechno přejde, / z nebe zazní polnic hlas, / pak ze tmy světlo vzejde / a zastaví se čas.“ Naopak Blues o nemocnici je, přes potemnělý název, spíše song mírně nadějeplný („Občas provází mě smůla, snad bude líp“).
Nová cesta do dětství
Ne úplně pozitivní vize textařsky předestírá i sám zpěvák, zejména ve skladbě Nocí bloudí stíny. Píseň Milé mozkové závity se sice díky „skáčkové“ muzice tváří vesele a tanečně, ale text o ztrátě paměti (můžeme jej číst coby příběh člověka stiženého Alzheimerovou chorobou, což však není zpěvákův případ, aby nedošlo k omylu) je mrazivý a v kontextu až rozpustilého zhudebnění dostává specifický kontrapunkt.
Přítomny na desce jsou i Mišíkovy víceméně typické plus minus hospodské písně. V nich prosvítá nejen jeho vidění všedního dne (stárnoucího) rockera, ale také (sebe)ironie – viz Ulici bičuje déšť či Neodcházej naštvaná. Do stejného ranku patří i Destiláty Tomáše Belka a vlastně také další Žantovského příspěvek Metál, s nadsázkou vyprávěný Mišíkův osobní popis toho, co cítil při přebírání státního vyznamenání.
Specifické místo v Mišíkově textařské práci na tomhle albu má píseň Ráno bouchly dveře. Až intimní vzpomínka na letenské dětství totiž zpěvákovým fanouškům nemůže neevokovat dávnou píseň Cesta do dětství, jež otevírala Mišíkovo debutové sólové album z roku 1976. K ní sice tehdy napsal text Vladimír Merta, ale vždy byla vnímána jako reflexe zpěvákových osobních prožitků. Stejně tomu je – ovšem v nikoli tak prozářené poloze – v Ráno bouchly dveře. Tady se dobová temnota (dětství v padesátých letech, Mišík je ročník 1947) brilantně doplňuje s běžnými chlapeckými strastmi: „V rádiu kolovrátek: / Produkce všeho stoupá / a jak nám bude blaze / navěky se Sovětským svazem /…/ Lenka je zasněná, / někoho miluje / já to ale nejsem.“ Může to být recenzentovo „přání otcem myšlenky“, ale i hudební zpracování Ráno bouchly dveře, byť je v odlišné tempové i stavebné rovině, něčím Cestu do dětství evokuje.
Design obalu je dílem Karla Halouna (3. dílna) a Aleše Najbrta (Studio Najbrt), repro Animal Music
Vladimír Mišík: Vteřiny, měsíce a roky
Animal Music 2024, 15 tracků, stopáž 60 minut 27 vteřin.
Zhudebnění čeští básníci jsou tentokrát zastoupeni čtyři, každý po jedné písni. Okno v paměti Jiřího Dědečka je pro autora typicky sarkastickým pohledem na vztahy. Propojení téměř existenciální básně Jana Skácela Vteřiny, měsíce a roky, jež vtiskla název celému albu, hudebního ztvárnění a Mišíkovy interpretace působí tak, jako by vše vznikalo v jednu chvíli. Od Josefa Kainara si tvůrci vybrali něžnou báseň Nevědomí; že Mišík dokáže důvěryhodně a vroucně zazpívat verše „On je tak tichý / že až podobá se / čistému hříbku / v mlází pod mechem“, na to by asi vsadil málokdo – ale stalo se. A pro toho, komu by chyběla trocha rockového postoje, který se odráží i ve zhudebnění, ve zkresleném zvuku kytar a kytarových sól, je tady závěrečná Moudrost Františka Gellnera, která v druhém plánu napovídá, že „tady to ještě neskončilo“.
V souvislosti s pozdními díly starých mistrů se mnohdy hovoří o tom, že jsou „důstojná“, což často znamená eufemistické konstatování, že „to bývalo mnohem lepší, ale na ten věk dobrý…“ Proto se v souvislosti s Vteřinami, měsíci a roky tomuto označení obloukem vyhněme, jakkoli by vlastně v mnoha ohledech na toto album sedělo nejlépe. Vladimír Mišík ve spolupráci s Petrem Ostrouchovem a zástupem skvělých spolupracovníků natočil album, které je na české scéně skutečně výjimečné. Ve své autenticitě, ve své dotaženosti a přitom ve zcela přirozeném plynutí tónů a slov, která nejsou do větru. Zpěvák za ně ručí svým pozoruhodným životem.
