Stávám se součástí mraků, říká experimentální hudebnice Laurel Halo
„S přibývajícím věkem musí být člověk smířenější se změnami a se vším, co úplně nezná,“ popisuje Laurel Halo v rozhovoru před koncertem v pražské MeetFactory, který se koná 8. října. Během částečně improvizovaného vystoupení tu společně s cellistkou Leilou Bordreuil uvede své nové album Atlas.
V souvislosti se svým novým albem Atlas hovoříte o pocitu „všudypřítomnosti, který se obrací v nicotu“. Existuje nějaké místo, které jste schopna nazvat domovem?
Doma jsem v sobě, v přírodě, s přáteli a rodinou. Fyzické lokality pro mě už domovem nejsou.
Atlas pracuje s motivy místa, přítomnosti a jejich narušení. Může jít také o kontrast mezi enormní silou a křehkostí, kterou v sobě obsahuje postava mytického Atlase. Představuje pro vás neustálá změna a pohyb nějakou hodnotu?
Jako umělec či umělkyně na turné často doslova ztrácíte půdu pod nohama. Nedostatek rutiny se stává novou rutinou a je snadné cítit se vytrženě. Žádá si to od vás velké množství osobní síly a výdrže, abyste udrželi vnitřní rovnováhu. S přibývajícím věkem musí být člověk smířenější se změnami a se vším, co úplně nezná. A třeba Marshallovi Allenovi, Terrymu Rileymu a Éliane Radigue je přes osmdesát a zřejmě si v hudbě a koncertování našli zdroj vnitřní síly. Naučili se žít a existovat uvnitř všech těch neustálých hudebních i fyzických změn.
Laurel Halo a cellistka Leila Bordreuil vloni v Berlíně, foto: Camille Blake
Laurel Halo (* 1985)
Americká elektronická hudebnice, vlastním jménem Laurel Anne Chartow. Své debutové album Quarantine vydala v roce 2012 a časopis The Wire jej označil za album roku. V roce 2013 vydala své druhé album Chance of Rain a o čtyři roky později třetí album Dust. Rok poté jí vyšlo čtvrté album Raw Silk Uncut Wood. Složila také hudbu k dokumentárnímu filmu Possessed (2020) nizozemského designérského studia Metahaven a režiséra Roba Schrödera.
V lednu 2021 oznámila založení labelu Awe jako platformy pro svou sólovou i společnou tvorbu a od ledna 2021 má stejnojmenný pořad na rádiu NTS.
V dubnu 2022 vydala dílo pro klavír a elektroniku s názvem Octavia. V lednu 2023 se Halo stala členkou katedry kompozice a experimentálních zvukových postupů na The Herb Alpert School of Music na CalArts.
V září 2023 vydala další album Atlas, které časopis Boomkat označil za album roku 2023.
Tracky na desce vznikly ve spolupráci s houslistou Jamesem Underwoodem, violoncellistkou Lucy Railton, saxofonistou Bendikem Giskem a britským hudebníkem Coby Seyem. Podle čeho jste si vybírala hudebníky a hudebnice, kteří s vámi na albu spolupracovali?
Všichni jsou to buď přátelé, nebo spřátelené duše. Až na houslistu Jamese Underwooda, s nímž jsem se potkala spíš šťastnou náhodou. Sama na housle sice hraju, ale ne dost dobře na to, abych s nimi dokázala vykouzlit to, co James.
V jednom rozhovoru jste zmínila, že s některými hudebníky jste na albu pracovali naživo ve stejné místnosti, zatímco s jinými jste si jen posílali nápady a náčrty nahrávek. Jaké mají tyhle odlišné způsoby práce vliv na výslednou nahrávku?
Naživo dokážu lépe artikulovat svůj záměr. S Cobym Seyem a Lucy Railton jsme si posílali jen hlasové zprávy a nápady na zpěv. Hodně věcí jsme si zapisovali. Obecně ovšem těžko říct, protože improvizace se často rodí z momentální inspirace nebo z naprosto jedinečného způsobu uměleckého vidění každého hudebníka či každé hudebnice.
Z alba Atlas, zdroj: YouTube Atlas
Impulsem pro zrod nejnovější desky Laurel Halo s názvem Atlas, na níž se podíleli hudebníci Coby Sey, Lucy Railton, Bendik Giske i James Underwood, byl rezidenční pobyt v losangeleském Pacific Palisades, kde si během pandemie znovu našla cestu k pianu; nástroji, jenž sehrál zásadní roli v jejím raném hudebním vývoji a který v průběhu let upozadila ve prospěch elektroniky. Právě od ní Atlas odbočuje směrem k akustické instrumentaci, ambientnímu jazzu, sofistikované modální harmonii a melasovým dronujícím plochám.
Laurel Halo představí nové album na hrstce živých koncertů, mimo jiné i v pražské MeetFactory. Na stagi ji doprovází cellistka Leila Bordreuil, jejíž nekonvenční přístup ke hře na violoncello obohacuje Atlas o další jedinečnou zvukovou vrstvu.
Deska Atlas je plná klavírních tónů, které jste nahrála sama. Magazínu Borsch jste se svěřila, že je „zajímavé, jak znovu spojení s fyzickým nástrojem člověka uzemňuje, ale zároveň mu připomíná jeho křehkost“. Jak se vám na klavír hraje poté, co jste prodělala syndrom karpálního tunelu?
Mám pomalé ruce a moje možnosti jsou omezené, nikdy už nebudu mít ruce tak hbité jako mají jazzoví hráči. Pracuji ale s tím, co mám, a snažím se jít do hloubky svým vlastním stylem a citlivostí. Klavír je nástroj, na kterém jsem vyrostla, a při hraní na něj se cítím skvěle. Zároveň jsem si nikdy nepředstavovala, že jako dospělá na něj budu hrát před publikem: Šlo o záležitost mého dětství a žila jsem v přesvědčení, že to tak zůstane navždy.
Vaše skladby obsahují množství kulturních odkazů. Mohla byste je přiblížit?
Hudba znamená mnohem víc než jen dobře hrát na nástroje a skládat dohromady řetězce melodií, harmonií a rytmů. Musíte vstřebávat svět kolem sebe, vší jeho krásu i jedovatost a zase je vracet zpět ve formě hudební atmosféry nebo myšlenky.
Laurel Halo a cellistka Leila Bordreuil, foto: archiv hudebnic
Atlas je přes svou zvukovou monumentalitu stále velmi intimním zážitkem. Jak se vám daří udržet tuhle epičnost a intimitu pohromadě během živých vystoupení?
Hrát na klavír a u toho slyšet jemnou hru mé spolupracovnice Leily Bordreuil je opravdu hluboce intimní prožitek. Epičnost mé hudby pak pramení z toho, že se dobrovolně vzdávám sebekontroly a stávám se součástí zvukové bouře. Přijímám fakt, že se i já stávám součástí mraků.
Atlas je také první release vašeho nového labelu Awe. Proč jste ho založila?
Potřebovala jsem převzít kontrolu nad svými vlastními releasy a tvůrčím osudem, abych zůstala svobodnou umělkyní. To, že mám nyní vlastní label a platformu, je úžasné, a doufám, že v budoucnu vydám i tvorbu jiných umělkyň a umělců.
