Pražský koncert ukázal, že v rock’n’rollu Patti Smith ještě pořád o něco jde

Samozřejmě nelze pominout, že je Patti Smith sedmdesát osm let a její vitalita je v tomto věku úžasná. Nicméně není na hudební scéně jediná, kdo dokáže publikum nažhavit v pokročilém věku. Generace, která vstoupila na scénu v šedesátých a sedmdesátých letech, prostě – stejně jako kterákoli jiná – nemládne a vždy záleží na tom, jak se kdo s křížky na krku vyrovná. Patti Smith patří fyzicky i mentálně k těm nejlepším příkladům, že něco jako rockový důchod neexistuje.

Neztrácí přehled

Přestože bylo turné, v jehož rámci se Patti Smith zastavila v Praze, traktováno jako výroční připomínka půlstoletí od vydání jejího slavného debutu Horses, z desky zazněla kupodivu pouze jedna píseň, úvodní houpavá Redondo Beach (která, mimochodem, je součástí zpěvaččina setlistu desítky let a nechyběla na žádném z jejích předešlých českých vystoupení). Program byl rozvrstven po celé její diskografii a vlastně jen stopově se šlo po největších hitech. Ty v patnáctipoložkovém programu v podstatě zazněly jen čtyři: Dancing Barefoot (kterou tentokrát Patti Smith věnovala jejímu spoluautorovi a svému někdejšímu spoluhráči, pražskému rodáku Ivanu Královi), Pissing in a River (neboli další „královka“), Because The Night (jež je sice de facto coververzí písně Bruce Springsteena, ale ten ji kdysi zpěvačce daroval, a její verze je ikonická až k hranicím autorského podání) a přídavková „hymna“ People Have The Power, při níž umělkyně obvykle burcuje publikum k občanské angažovanosti – a ani sobotní večer nebyl výjimkou.

Už léta se při svých koncertech Patti Smith věnuje coververzím, což může nepravidelné návštěvníky jejích vystoupení možná trochu zaskočit. Faktem je, že na současném turné nesahá zpěvačka k tolik známým písničkám, jako třeba právě před třemi lety. Tentokrát zaznělo Transcendental Blues od amerického písničkáře Stevea Earlea a působilo, jako by vzešlo přímo z tvůrčího nitra kapely.

Patti Smith je velká obdivovatelka Boba Dylana, on ji téměř jistě rovněž má rád (jinak by ji za sebe neposlal v roce 2016 do Stockholmu převzít Nobelovu cenu za literaturu). Jeho písničky zpívá relativně často a tentokrát zcela neprvoplánově vybrala Man in the Long Black Coat z poněkud přehlíženého Dylanova alba Oh Mercy z roku 1989. Dalšími převzatými  hity byly Bullet With Butterfly Wings od americké rockové kapely The Smashing Pumpkins a Work mladé kanadské písničkářky Charlotte Day Wilson – její zařazení mimochodem potvrzuje, že Patti Smith nadále sleduje, co se na scéně děje.

Jasný postoj

Nejsilnější okamžiky se ovšem odehrávaly jindy. Jednak když po písničce 1959 nazvané podle roku, který Patti Smith považuje v dějinách za důležitý. Proč? Stavěla se krásná moderní auta „s křídly“, tibetský dalajláma emigroval do indické Dharamsaly, kde žije dodnes, a beatničtí spisovatelé se v Americe (ještě) potýkali s útoky úřadů a cenzurou. Těmto třem fenoménům – autům, dalajlámovi a beatnikům – zpěvačka danou píseň také věnovala. Po ní následovala, dá se říci, „praktická ukázka“ beatnické recitace, kdy Patti Smith do doprovodu své kapely předčítala takzvanou Poznámku pod čarou ke Kvílení (známou také jako Svatý) Allena Ginsberga, básníka, jehož obdivovala a milovala a který, stejně jako ona, měl velmi pozitivní vztah k Česku a zvláště k Praze. Což Patti Smith neopomněla zdůraznit.

Tuto pasáž z nejslavnější beatnické básně všech dob četla Patti Smith v Praze již před třemi lety; tentokrát byla její recitace snad ještě působivější a navodila jeden z nejsilnějších okamžiků koncertu. Velký atak v sobě rovněž měla píseň Beneath the Southern Cross, která se díky rozsáhlé instrumentální pasáži roztáhla na mnohaminutový jam, který přitom do struktury koncertu velmi dobře zapadl. V této písni (a pak ještě ve finále koncertu) s kapelou, která se na tomto turné jmenuje Patti Smith Quartet, hostoval neznámý americký kytarista žijící v Praze; tedy jako takového jej představil hlavní kytarista kapely, syn Patti Smith – Jackson. V této souvislosti je však třeba poznamenat vlastně jedinou výraznější výhradu vůči koncertu: ve srovnání s minulým obsazením, tedy Patti Smith Group, je současná formace přece jen krok pozadu.

Několik úvodních písní nešlapalo zdaleka tak, jak by mohlo, klasické písni Ghost Dance úplně chyběla magie, kterou známe z nahrávky i z pozdějších živých verzí, a i na pár dalších místech v průběhu jako by se muzikanti spíš doháněli, než dýchali jako jeden muž. Ale Patti Smith tyhle chvíle (naštěstí nebyly četné a po většinu koncertu kapela hrála velmi dobře) ustála s grácií.

Koncert byl nejen hudebním svátkem a setkáním s legendou, ale rovněž živoucí a zcela aktuální manifestací občanské angažovanosti. To je rozměr, jenž k osobnosti Patti Smith patří odjakživa. Když mluvila o nesmyslnosti válek, o ochraně přírody nebo o tom, jak ji trápí, že prezident Trump zlikvidoval rozhlasovou stanici Svobodná Evropa, nebylo to laciné sbírání bodů u posluchačů, nýbrž logická, nenásilná součást její tvorby. Rock’n’rollu, ve kterém ještě pořád o něco jde.