Bylo by směšný jen tak si hrát na smutnýho, říká Jiří Imlauf, debutující jako sólový písničkář

Vaše album uzavírá titulní píseň Teď. Byl ten název jasný od začátku? A je pro vás „právě teď“ klíčovou hodnotou ve vnímání života?

Nebyl jasný od začátku, měl jsem v zápisníku celou stránku možných názvů. Vždycky to s nimi nakonec dopadlo dobře… A tenhle titul potom napadl producenta Tomáše Neuwertha. A to „právě teď“ je spíš takové zaříkávadlo, protože bych to tak v životě chtěl mít, ale pořád nemám. Nehrabat se v tom, co bylo, netrápit se tím, co bude, ale umět se chytnout té chvíle, která zrovna je. Klasický umění zastavit se v tom blázinci. Třeba až to zazpívám postý, budu to umět.

Znamená ono „teď“ také ponechání vaší hudební minulosti za zády? Rozloučení se s Houpacími koňmi, kteří si v průběhu existence vybudovali pozici kultovní kapely?

Takhle jsem na to nemyslel. Nechci se vlastně ani nějak halasně od kapely odstřihovat, prožili jsme toho spolu tolik, že to ze sebe ani nechci dostávat. Někdy se přistihnu i při tom, že mi je divný, že hraju s někým jiným, jako kdybych Houpacím koním zahejbal nebo tak nějak. Jsem trochu šouplej. Byli jsme dvě třetiny naší kapelové existence králové poloprázdných sálů, ale stejně nás to všechno bavilo. Chytlo se to nějak záhadně až později. Vždycky na to budu myslet v dobrým a ještě lepším.

Po rozchodu kapely jste koncertoval s akustickými verzemi písniček, které jste psal pro kapelu. Dá se říct, že právě na těchto koncertech dozrálo vaše rozhodnutí hudebně zvolnit a zkomornit svůj projev?

Po tom rozpadu kapely a covidovém lockdownu jsem nějak změnil životní styl, což zahrnovalo i to, že jsem chodil míň mezi lidi, takzvaně večer ven. Ale zároveň jsem si neuměl představit, že přestanu jezdit hrát. Zkoušel jsem sehnat spoluhráče, ale nevycházelo to, tak jsem to hodil za hlavu a hrál sám. Říkal jsem si, zase se vrátím na začátek, když na nás chodilo pár lidí. A vlastně posledních pár let s kapelou mě to víc a víc táhlo k něčemu křehčímu, míň robustnímu.

Fotografie Kristýny Císařové k albu Jiřího Imlaufa Teď, foto: © – Kristýna Císařová

Rozhodl jste se se sólovým písničkářstvím také cíleně pozměnit svůj autorský rukopis?

Nevím, zas tolik se toho, myslím, neproměnilo – a jestli v něčem, tak v textech, ale to přišlo samo. Míň do nich propisuju svoje věci, svůj běh přes překážky, chce se mi spíš psát o jiných sportovcích, o jejich zakopávání přes překážky, teplákovkách, dresech, šatnách a bramborových medailích.

Už v hudbě Houpacích koní se občas odrážely reálie Ústí nad Labem, kde žijete. Nakolik toto město ovlivnilo vaše sólové album?

„Ústí, Masaryčka / jak stůl / pobryndanej kafem / chlap si vzal cigáro / a nabízí mi / parfém.“ Zase ho ovlivnilo hodně, ale míň okatě. Vždycky se tam nějak nakýbluje. Ty postavy chodí po místních ulicích, sedí za kasou v obchodě, prodávají jízdenky na západním nádraží. Mohly by žít kdekoli, ale tady je to všechno nějak syrovější.

Jedním z klíčových témat vašich nových písní – aspoň jak já to vnímám – jsou reflexe smutku, melancholie. Je to stav, který skutečně prožíváte, nebo jde jen o licenci? A vůbec: Nakolik jsou ty vámi vyprávěné příběhy skutečně prožité či reálně odpozorované?

To se nedá, jen tak si hrát na smutnýho, to by bylo směšný. A bylo by to hned poznat. Co si pamatuju, mám tohle v sobě od základky, vybavuju si, že jsem měl rád Ráno od Matušky nebo Léta prázdnin od Gotta, nebo tu trampskou, jak těm dvěma kamarádům vzala voda chajdu, ale pak postavili novou… Ale jinak jsem snad normální. Každý z těch portrétů je z větší části skutečný, v písni Automaty jsem si to vymyslel, ale nakonec tomu uvěřil. Řídím se tím, že „co není pravda, to si nevymyslíš“.

Vašimi hlavními tvůrčími partnery „teď“ byli producent Tomáš Neuwerth a hudebník Ondřej Kyas. Oba mají bohaté zkušenosti ze spolupráce s písničkáři, prvně jmenovaný s Jakubem Königem, druhý s Martinem E. Kyšperským. Neobával jste se, že jejich přizvání může nějak omezit vaši ojedinělost a vřadí vás do nějakého proudu  zdejšího alternativního písničkářství?

Vidíte, to mě ani nenapadlo, ale myslím, že toho se není třeba obávat, jsme s klukama každý jiný.

Obal alba Teď v grafické úpravě Lukáš Franz a s fotografií Kristýny Císařové, repro: Indies Records

Album jste vydal vlastním nákladem, byť v distribuční spolupráci s firmou Indies Scope. Bylo to dáno snahou o maximální kreativní svobodu?

Tak nějak by se to dalo říct. Ta možnost se objevila, až když byla nahrávka hotová. Do té doby jsem o žádném labelu nepřemýšlel, byl jsem v posledních letech zvyklý, že jsme to s kapelou měli ve svých rukou, takže jsem to pak už nechtěl měnit. Ale domluva s nimi byla dobrá a spoustu věcí, které vydávají, mám rád, tak třeba příště, kdo ví.

Koncertní provedení písní z alba má momentálně několik podob, od vaší sólové, ať už s akustickou nebo elektrickou kytarou, až po trio s Ondřejem Kyasem a violoncellistou Jiřím Šedivcem, který se na nahrávání alba nepodílel. Který vy osobně po čistě umělecké stránce preferujete?

Nějak jsme se s Ondrou a Jirkou sehráli, koncertoval bych teď nejradši v tom triu pořád. Ale není to vždycky možné, mají hudební závazky i jinde nebo je to někdy hodně z ruky.

Jiří Imlauf na facebookovém profilu roudnického gymnázia, kde škola ohlásila album svého „hudebkáře a učitele českého jazyka a literatury“, zdroj: Facebook – Gymnázium Roudnice nad Labem