Nejoriginálnější český bluesman Jan Spálený na novince: Něco se blíží k mému otomanu

Dlouholetým fanouškům Jana Spáleného a jeho skupiny ASPM (Amatérské sdružení profesionálních muzikantů) je ten název povědomý. Jedná se o verš z písničky Aviatik, kterou Spálený poprvé nahrál a nazpíval na albu Vytopená dáma, které roku 1989 natočila původní triová podoba jeho kapely – s kytaristou a zpěvákem Petrem Kalandrou a saxofonistou Františkem Havlíčkem, doplněná o řadu studiových hostů.

Sjedeme to ještě jednou

To, že se Jan Spálený na pozdějších albech vrací ke starším písním ze svého repertoáru, je jeho metoda. U živých nahrávek jako jsou Panenko skákavá (2012) nebo Terčino milé údolí (2016) je to samozřejmé. Ale Spálený reviduje svoji starší tvorbu i studiově. Sám to zdůvodňuje i titulem jednoho ze svých starých songů: teď bych to udělal líp. Neboli, k remakům si vybírá písně, na jejichž původních verzích mu cosi drhne nebo které letitým obehráváním na koncertech dostaly, zejména pocitově, novou podobu.

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Medailonky vítězů

Na Úplně šedivém panáčkovi to kromě titulní písně jsou ještě čtyři další, čímž se blížíme k téměř polovině alba. Měšťácký blues, starý song bluesmana Lead Bellyho s textem Zdeňka Rytíře, je původně Kalandrovo parádní číslo; Spálený je v posazu jazzového blues nahrál se současnou podobou ASPM zjevně jako vzpomínku na svého někdejšího nejbližšího parťáka (připomeňme, že Kalandra zemřel v roce 1995 v pouhých pětačtyřiceti letech).

S Kalandrou je spojen i Špitál u sv. Jakuba neboli St. James Infirmary Blues, klasika jazzového blues, kterou nahrál například Louis Armstrong (už v roce 1928). Spálený s Kalandrou ji, opět s brilantním Rytířovým textem, kdysi pojali coby duet a dá se říct, že byla jejich prvním velkým hitem, včetně dobového videoklipu. V dnešním Spáleného podání zní neméně dramaticky a působivě.

Písnička Thunderbolt je jednak pocta americkému bombardéru, jednak je oslavou Spáleného lásky ke všemu, co létá; ostatně je známý tím, že je celoživotním leteckým modelářem, kterémužto koníčku se podle možností věnuje i v kmetském věku. Píseň má ovšem ještě jeden podstatný rozměr, a to v následující pasáži: „Je to dobrej plán / když v americkým Thunderboltu sedí českej pán / a žene dva a půl tisíce koní proti blbosti a jiným samolibejm hrám.“ (Autorem textu je zpěvákův dlouholetý spolupracovník a taktéž letecký modelář Vladimír Hadač.) Píseň je naprosto nepatetickou oslavou hrdinství českých válečných pilotů.

Hadačův text ostatně obsahuje i „titulní“ písnička Aviatik, která stopově nese lásku k létání, byť zde hlavně v přeneseném významu, deklarující zálibu v hravosti, fantazii, k vidění světa dětskýma očima. V tomto ohledu je klíčová sloka „Balóny mý tělo nezvednou / asi bych ve vejšce brečel… / Chvíli se muckám s tónama / Pro mě víc ale znamená, že mi můj eroplán letěl.“ Ta nevyjadřuje jen Spáleného dvojjedinost muzikanta a leteckého modeláře, ale v onom „eroplánu“ je právě obsažena ona nespoutanost pohledu na svět.

A nakonec Ocúny, báseň slavného francouzského básníka Guillauma Apollinaira v překladu Milanu Kundery. Spálený je celoživotním milovníkem poezie, připomeňme, že jeho první dvě sólová alba (po dlouhých letech, kdy jako kapelník a skladatel „jistil záda“ svému bratru Petrovi) jsou zhudebněné a zazpívané Nezvalovy poetistické básnické skladby Edison (1978) a Signál času (1979) a že album ASPM Havran (1991) nese název podle básně Edgara Allana Poea. Ocúny Spálený zhudebnil už na albu Průhlednej chlap v roce 1995, ale až teď, po třiceti letech, jim vtiskl podobu svému rukopisu nejvlastnější, totiž ryzí bluesovou formu – ostatně sama báseň v sobě pocitově nese, jistě aniž by to Apollinaire tušil, bluesový osten.

Plenky, rubáše, láska a vraždy

Z nových skladeb je nejpůsobivější hned ta, která album otevírá, a v níž Spálený zhudebnil text Barbary Ježkové: Strakatý kotě pozdě k ránu. Kouzelně se tu reflektuje klasická česká poezie: „Svůj kornet jsem naladil co nejhlouběji / však taky bylo pozdě k ránu“ neboli odkaz na Karla Hlaváčka a jeho báseň Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji ze sbírky Pozdě k ránu. Ale především: přichází s reflexí konečnosti života v závěrečných verších „Zubatá, nebo kočka – já si nevybírám / něco se blíží k mému otomanu“. Funkčnost textu radikálně zvyšuje paradox, kdy je zhudebněn v rytmu v podstatě ortodoxního reggae, které vnímáme obvykle jako bezstarostnou až rozvernou taneční hudbu (jakkoli je to samozřejmě stejně zkratkovité vidění, jako že blues je hudba primárně smutná).

Nejednoduché téma obapolnosti lidského života přináší i song Melancholie s textem Jana Velíška a poměrně ponurým, ale poetickým finále: „Plenky jsou ze stejného plátna / jako se šijí rubáše. / A láska stejně neodvratná / Jak vraždy, které napáše.“ To celé zhudebněno jako fusion funky v typické instrumentaci ASPM s podstatným podílem dechových nástrojů a vibrafonu.

Perlou alba je i uchopení slavného jazzového standardu Colea Portera Miss Otis lituje s klasickým textem Josefa Kainara. Česká populární hudba zná dvě „referenční“ nahrávky této písně: jednu v podání Jiřího Jelínka a Orchestru Gustava Broma (1969), druhou od Karla Plíhala z kainarovského alba Nebe počká (2004). Spáleného verze je jiná, hodně dějová, přes neomylně swingující doprovod vlastně spíše šansonová, což dělá i výrazný aranžérský podíl akordeonu.

Jan Spálený netočí alba proto, „aby něco vyšlo“. To nedělal nikdy, a dvojnásob to nedělá dnes, kdy je jasné, že musí překonat spoustu limitů spojených s věkem a se zdravím. Přesto se svou typickou buldočí zaťatostí dává do nové tvorby maximum. A jeho hlas, ať v přeneseném anebo i striktním slova smyslu, je stále tím nejbluesovějším a přitom na bázi blues nejoriginálnějším, který česká hudební scéna v tomto oboru kdy nabídla.

 Autor je hudební publicista, šéfredaktor magazínu UNI.